ECLI:CZ:US:2000:2.US.298.99
sp. zn. II. ÚS 298/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského o ústavní stížnosti ing. Ch. L., zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 30 Ca 394/97, a rozhodnutí Okresního úřadu Plzeň-sever, okresního pozemkového úřadu, ze dne 6. 8. 1997, čj. PÚ 2365/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel, v řízení před obecným soudem navrhovatel, ve své včas podané ústavní stížnosti, odeslané Ústavnímu soudu dne 16. 6. 1999, tvrdí (bod IV. stížnosti), že Okresní úřad Plzeň-sever, okresní pozemkový úřad, rozhodnutím čj. PÚ 2365/96 ze dne 6. 8. 1997 a Krajský soud v Plzni rozhodnutím ze dne 29. 4. 1999, čj. 30 Ca 394/97, porušily jeho základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto stížností napadá tato rozhodnutí a domáhá se jejich zrušení.
V ústavní stížnosti se uvádí, že stěžovatel se stal oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, poté, co byla nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 1995, publikovaným ve Sbírce zákonů dne 9. 2. 1996 pod č. 29/1996 Sb., "zrušena podmínka trvalého pobytu oprávněného na území České republiky". Stěžovatel uvádí, že lhůta (šestiměsíční) k uplatnění nároku mu pak běžela od 9. 2. 1996 do 9. 8. 1996. V této lhůtě, dne 5. 3. 1996, stěžovatel uplatnil u Okresního úřadu Plzeň-sever, okresního pozemkového úřadu, nárok na vydání nemovitostí v kat. území M. a kat. území T. Písemností datovanou 14. 10. 1996 stěžovatel, jak uvádí, "rozšířil svoji výzvu k vydání nemovitostí ze dne 5. 3. 1996 i na pozemky v kat. území V. a V.". Okresní úřad Plzeň-sever, okresní pozemkový úřad, nepovažoval, jak stěžovatel píše, jeho podání ze dne 14. 10. 1996 za rozšíření původní "výzvy" ve věci PÚ 507/96, týkající se nemovitostí v kat. území M. a T., ale za samostatné uplatnění nároku. Dne 6. 8. 1997 pak rozhodl, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí v kat. území V., zapsaných v knihovních vložkách č. 990, 34 a 1026 a nemovitostí v kat. území V., zapsaných v knihovních vložkách č. 356, 155, 260, 279 a 330. Okresní úřad Plzeň-sever, okresní pozemkový úřad, dle stěžovatele, odůvodnil své negativní rozhodnutí zejména tím, že, jak zmíněno, šlo dne 14. 10. 1996 o samostatnou žádost podanou v době, kdy zaniklo právo stěžovatele (dnem 9. 8. 1996).
Stěžovatel podal do rozhodnutí opravný prostředek ke Krajskému soudu v Plzni, a to "podle části 5 hlavy 3 o.s.ř.". Krajský soud však dne 29. 4. 1999 rozsudkem rozhodnutí Okresního úřadu Plzeň-sever, okresního pozemkového úřadu, potvrdil.
Ústavní stížnost směřuje nejen proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, nýbrž i proti rozhodnutí správního orgánu. Oběma vytýká, že "nesprávně považují rozšíření uplatnění restitučního nároku ze dne 14. 10. 1996 za samostatné, a tudíž pozdě podané uplatnění nároku na vydání nemovitostí". V tom stěžovatel spatřuje porušení jeho základních lidských práv, zejména pak práva vlastnit majetek dle článku 11 Listiny.
Porušení základních práv spatřuje též v pochybení "státního orgánu - pozemkové knihy, katastru nemovitostí spočívající v tom, že, jak píše sub. I. stížnosti, katastrálním úřadem byly včas vyhotoveny pouze výpisy z knih pro kat. území M. a T.
Ústavní soud zjistil, že dne 5. 3. 1996 zaslal stěžovatel výzvu k vydání nemovitostí, jejichž původním vlastníkem byl JUDr. J. L. (nar. 26. 3. 1887), otec stěžovatele a jež jsou zapsány v pozemkové knize pro kat. území M. a kat. území T. Stěžovatel uvedl rovněž čísla knihovních vložek, v nichž jsou nemovitosti zapsány. (Parcelní čísla uvedena nebyla.)
Dne 16. 10. 1996, po více než 7 měsících od uplatnění nároku, byla pozemkovému úřadu doručena písemnost stěžovatele, jím datovaná 14. 10. 1996, v níž stěžovatel předesílá, že dne 5. 3. 1996 zaslal výzvu k vydání nemovitostí ve shora uvedených dvou katastrálních územích. Dodává, že "vycházel v té době z dostupných materiálů", které mu poskytl katastrální úřad, a že neměl k dispozici výpisy z pozemkových knih pro kat. území V. a V. V přípisu doručeném 16. 10. 1996 žádá o "rozšíření žádosti" (z 5. 3. 1996) "ještě o tato dvě katastrální území" a dodává, že výpisy z pozemkových knih je ochoten na vyžádání pozemkového úřadu zaslat.
Ústavním soudem bylo rovněž shledáno, že krajský soud správně vzal při svém rozhodování na zřetel, že řízení Okresního úřadu Plzeň-sever, okresního pozemkového úřadu, nemohlo být zahájeno ex officio, nýbrž jen na základě uplatnění nároku oprávněnou osobou, jestliže k tomu došlo ve lhůtě podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění novel (dále jen zákon). Krajský soud vycházel z toho, že uplatnění nároku je právním úkonem (který má především hmotněprávní a zčásti též procesněprávní povahu), "který... podléhá běhu hmotněprávní lhůty, která má tzv. prekluzivní povahu - tzn., že při neuplatnění práva v dané lhůtě... právo zanikne. K takovému zániku práva musí správní úřad vždy přihlížet z... úřední povinnosti...". Právní úkon pak musí být, mimo jiné, určitý a srozumitelný. V zákonné lhůtě, tj. do 9. 8. 1996, navrhovatel neuplatnil u odpůrce svůj požadavek na vydání nemovitostí v kat. území V. a V. Podle krajského soudu podání ze dne 16. 10. 1996 nebylo "rozšířením" již uplatněného nároku (5. 3. 1996) na vydání nemovitostí v těchto kat. územích. Bylo proto již opožděné. Z naznačených důvodů krajský soud potvrdil pro stěžovatele negativní rozhodnutí správního orgánu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že právnímu názoru Krajského soudu v Plzni, podle něhož další restituční žádost byla opožděná, nutno přisvědčit.
Rozšíření návrhu, za něž má být, dle stěžovatele, jeho podání ze dne 14. 10. 1996, adresované Okresnímu úřadu Plzeň-sever, okresnímu pozemkovému úřadu, považováno, přísluší posuzovat při nedostatku úpravy zákonem č. 71/1967 Sb., per analogiam iuris. Pak je nutno je kvalifikovat jako jednu z možných změn návrhu (J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec: Občanský soudní řád, Komentář, C.H. Beck, 2000, 4. vydání, str. 238). Hmotněprávní účinky změněného návrhu nastávají dnem, kdy státnímu orgánu, před nímž řízení probíhá, došla změna návrhu. Běh prekluzivních lhůt se proto ohledně takto uplatněného práva staví až tímto dnem. Nestaví se již dnem, kdy bylo zahájeno řízení o původním návrhu, jak se mylně domnívá stěžovatel, když krajskému soudu i správnímu orgánu vytýká, že "...nesprávně považují rozšíření uplatnění restitučního nároku ze dne 14. 10. 1996 za samostatné, a tudíž pozdě podané uplatnění nároku..." (bod IV. stížnosti).
Ústavní soud dále uvádí, že ve věci nedošlo postupem krajského soudu (ani Okresního úřadu Plzeň-sever, okresního pozemkového úřadu) k porušení práva stěžovatele vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Jak již bylo Ústavním soudem judikováno (nálezy I. ÚS 115/94, I. ÚS 299/96), poskytuje tento soudní orgán ochranu již konstituovanému vlastnictví, tedy vlastnictví již existujícímu, a nikoli pouze tvrzenému nároku na ně. Jestliže se stěžovatel přesto dovolává čl. 11 odst. 1 Listiny, činí tak nepřípadně.
Jen na okraj se poznamenává, že stížnost proti rozhodnutí Okresního úřadu Plzeň-sever, okresního pozemkového úřadu, musela být odmítnuta i proto, že nesměřovala proti rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Tak judikoval Ústavní soud, včetně podrobného odůvodnění svého právního názoru, již ve věci II. ÚS 469/98.
Ústavnímu soudu nezbylo, než dospět k právnímu názoru, že stěžovatel nárok na vydání nemovitostí v "kat. území V. a V." neuplatnil včas a jeho právo zaniklo.
Proto byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta (ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.).
Podle zákona rozhodl takto Ústavní soud mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2000 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu