ECLI:CZ:US:2000:2.US.299.98
sp. zn. II. ÚS 299/98
Usnesení
II. ÚS 299/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, v právní věci ústavní stížnosti Ing. J.K., zastoupeného advokátem JUDr. J.Ch., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.5.1998, č.j. 28 Ca 347/97-22, za účasti FŘ, jako vedlejšího účastníka, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 29.6.1998, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 30.6.1998, se navrhovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.5.1998, č.j. 28 Ca 347/97-22, kterým byly zamítnuty žaloby na přezkoumání rozhodnutí FŘ ze dne 21.8.1997, čj. FŘ4960/1/97, kterým bylo zamítnuto odvolání navrhovatele proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů za rok 1994, vydanému F.ú. dne 15.4.1997, pod č.j. 52 742/97/001.512/6208, a rozhodnutí FŘ ze dne 21.8.1997, čj. Fk4962/1/97, kterým bylo zamítnuto odvolání navrhovatele proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmu za rok 1995, vydanému F.ú. dne 15.4.1997, pod č j. 52 302/97/001.512/6208.
Ve svém návrhu vyslovil navrhovatel přesvědčení, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo porušeno ustanovení čl. 11 odst. 5 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhovatel podniká v oblasti úklidových prací. Vydání napadených rozhodnutí předcházela kontrola jeho účetnictví daňovými orgány. Navrhovatel předložil veškeré doklady k výdajům a příjmům za roky 1994 a 1995, přičemž tyto doklady splňovaly všechny náležitosti daňových dokladů. Pravost těchto dokladů nebyla orgány finanční správy zpochybňována, ani v tom směru, že navrhovatel firmě D.,
I
II. ÚS 299/98
vyplatil částku, která se rovnala rozdílu mezi původním daňovým základem a daňovým základem nově stanoveným. Dále předložil smlouvu s firmou D., na základě které mu uvedená firma poskytla plnění, spočívající v optimalizaci a organizaci vedení podnikání dle zahraničního know-how. Činnost firmy D., se jednoznačně podílela na zvýšení obratu firmy navrhovatele, což plyne z nárůstu objemu příjmů a výdajů, ke kterému došlo v následujícím roce. Napadený rozsudek vycházel z toho, že navrhovatel neprokázal, že by činnost firmy D., skutečně využíval pro své podnikání. Navrhovatel nesouhlasí s tímto výkladem důkazního břemene plátce daně vůči správci daně, který je podle něj v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny. Pokud jde o čl. 37 odst. 3 Listiny, uvádí navrhovatel, že je zřejmé, že záleží na správci daně, komu které odpočitatelné položky z daňového základu uzná a komu nikoliv.
Městský soud v Praze, zastoupený JUDr. E.P., k návrhu uvedl, že soud je toho názoru, že žalobce (zde navrhovatel) neprokázal ve smyslu ustanovení §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, že předmětné částky, které si žalobce uplatnil jako daňový výdaj, byly vynaloženy v souladu s ustanovením §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Důkazní břemeno v tomto směru leží jednoznačně na žalobci, který jako důkazní prostředky nabízel toliko smlouvy uzavřené se společností D., podle kterých měla tato společnost pro žalobce zajistit poradenský servis, provedení odborné analýzy firmy žalobce a převzít aktivní podíl na řízení firmy žalobce, a které obsahovaly závazek smluvních stran uchovat informace týkající se smlouvy v naprosté tajnosti pod sankcí smluvní pokuty, a dále faktury, na základě kterých mělo dojít k úhradě za údajně poskytnutá plnění v hotovosti. K výzvě správce daně pak žalobce odkazoval na obsah uzavřených smluv a z nich vyplývající závazek zachovat obchodní tajemství. Neprokázal tedy, že jím uplatněné výdaje byly vynaloženy na dosažení, udržení a zajištění zdanitelných příjmů, a s ohledem na to byla daň z příjmů doměřena v souladu se zákonem. K namítanému porušení ústavně zaručených práv nedošlo a ústavní stížnost je nedůvodná.
Vedlejší účastník, FŘ, také poukazuje na dvě smlouvy předložené navrhovatelem, a to "Smlouvu o spolupráci a Smlouvu o řízení firmy", kterou navrhovatel uzavřel s firmou D., a doklady o fakturaci a úhradě v hotovosti ze strany navrhovatele firmě D. Ve vyjádření vedlejšího účastníka se pak také odkazuje na znění příslušných ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., a zákona č. 586/1992 Sb., ze kterých je založena nutnost, aby výdaje směřovaly k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, aby mohlo jít o výdaje daňové, a dále skutečnost, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém přiznání, tj. i výši a oprávněnost výdajů uplatněných do základu daně. Správce daně následně při rozhodování předložené důkazní prostředky hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Takto postupoval správce daně i v případě stěžovatele, kdy správce daně nezpochybnil náležitosti předložených dokladů, ani skutečnost, že fakturované částky byly v hotovosti uhrazeny. Zpochybnil na základě zvážení zjištění z daňové kontroly, že vynaložené výdaje byly výdaji na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Předložené smlouvy předmět plnění vymezovaly bez bližšího, konkrétního určení, faktury nekonkretizovaly poskytnuté
plnění. Uvedené doklady tedy neprokazovaly účel vynaložených částek,
II. ÚS 299/98
a neučinil tak ani stěžovatel v průběhu daňového řízení, když pouze obecně odkazoval na obsah smluv a z nich vyplývající závazek zachovávat obchodní tajemství. Přitom v daném případě se nejednalo o získání a šíření speciálních informací, které nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, ale o zjištění, zda základ daně a konečná daňová povinnost byly vypočteny v souladu se zákonem. V daňovém řízení je ve smyslu §24 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., správce daně pro tyto případy zavázán mlčenlivostí o všem, co se v daňovém řízení nebo v souvislosti s ním dozvěděl. Písemné záznamy o poradenských službách, poskytovaných na základě předmětných smluv, ani jiné důkazní prostředky, nebyly navrhovatelem předloženy. Tvrzení, že činnost firmy D., se jednoznačně podílela na zvýšení obratu jeho firmy, navrhovatel neprokázal. Vedlejší účastník navrhuje ústavní stížnost zamítnout jako neopodstatněnou.
Ústavní soud, vycházeje z ústavní stížnosti, vyjádření Městského soudu v Praze a vedlejšího účastníka a po seznámení se s obsahem napadeného rozsudku Městského soudu v Praze dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Jak Ústavní soud konstatoval ve věci Pl. ÚS 38/95, ustanovení §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, nedává správci daně oprávnění vyzvat daňový subjekt k prokázání čehokoliv, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí tento subjekt sám. Taková úprava důkazního břemene v daňovém řízení není v rozporu s ustanovením čl. 11 odst. 5 Listiny, ani s jinými ústavně zaručenými právy a svobodami.
V projednávané věci se orgán finanční správy pohyboval v rámci citované zákonné úpravy, a takto jako zákonný byl jeho postup městským soudem hodnocen. Pokud jde o výklad úpravy důkazního břemene, je možno odkázat na již ustálenou judikaturu obecných soudů v těchto věcech (např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 10 Ca 417/99-31, rozsudek Městského soudu v Praze, č j. 38 Ca 348/97-26), která uvádí, že důkazní břemeno leží na daňovém subjektu při prokazování skutečností, zda k uskutečnění zdanitelného plnění skutečně došla a zda daňový subjekt tato přijatá zdanitelná plnění použil k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění. K prokázání těchto skutečností nepostačuje pouze potvrzení o zaplacení sjednaných služeb. Pokud je daňový subjekt zákonným způsobem správcem daně vyzván k prokázání konkrétních skutečností a z výzvy je patrné, o jakých skutečnostech tvrzených daňovým subjektem v daňovém přiznání má správce daně pochybnosti, je na daňovém subjektu, aby v rámci své důkazní povinnosti prokázal správnost svých tvrzení.
Z obsahu rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 28 Ca 347/97-22, ze dne 14.5.1998 nebyl shledán zásah do práv navrhovatele, kterých se v návrhu dovolává. Podstata návrhu spočívá v polemice s právním názorem městského soudu a orgánů finanční správy při aplikaci §2 odst. 3, §31 odst.2 a odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud v Praze se v odůvodnění svého rozsudku vypořádal dostatečně se všemi námitkami navrhovatele, směřujícími proti rozhodnutí orgánů finanční správy.
II. ÚS 299/98
Ústavní soud v postupu Městského soudu v Praze neshledal namítaná porušení Listiny základních práv a svobod, a nezbylo mu, než považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. 12. 2000
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu