ECLI:CZ:US:2000:2.US.305.2000
sp. zn. II. ÚS 305/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti M. N., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 44 To 384/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 16. 5. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 17. 5. 2000. Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 44 To 384/2000. Napadeným usnesením byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu l ze dne 14. 2. 2000, sp. zn. Nt 2025/2000, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu.
Z napadeného usnesení vyplývá, že dne 8. 12. 1999 bylo stěžovateli sděleno obvinění a usnesením Okresního soudu Praha 1 ze dne 10. 12. 1999, sp. zn. Nt 3058/99, byl stěžovatel vzat do vazby pro jednání kvalifikované jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k ustanovení §250 odst. 1, 4 trestního zákona, jehož se měl dopustit ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona s dalšími dvěma spolupachateli. V daném případě se jednalo o pokus podvodného získání částky 14 500 000,- Kč. Městský soud konstatoval, že trvá obava z následků předpokládaných v ustanovení §67 písm. b) trestního řádu, t. j., že by obviněný na svobodě ovlivňoval další osoby a domlouval se se spolupachateli a rovněž nepominula obava z následků předpokládaných v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, t. j., že by se stěžovatel na svobodě trestnímu stíhání vyhýbal, aby se vyhnul trestu, který mu hrozí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že Městský soud v Praze napadeným usnesením porušil ústavní právo stěžovatele, tedy ústavou zaručené základní právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně porušil presumpci neviny a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Důvody ústavní stížnosti pak stěžovatel opírá o tvrzení, že do odůvodnění napadeného usnesení pojatý povšechný odkaz na "nutnost dalších výslechů či působení na neoznačené svědky, či ničím nepodložené narušení pachatele" apod., není v souladu se zásadami spravedlivého procesu a hlavně zákonem či dalšími mezinárodními právními normami.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze.
Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 6. 6. 2000 plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou kromě toho, že je třeba připustit, že v odůvodnění napadeného usnesení došlo k písařské chybě v datu, kdy bylo obviněnému rozšířeno sdělení obvinění i pro trestný čin podle §248 odst. 1, 4 trestního zákona, jehož se měl dopustit ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona a kdy bylo omylem uvedeno, že se tak stalo dne 21. 3. 2000, ač dle skutečnosti se tak stalo již dne 23. 2. 2000. Tato písařská chyba však nic nemění na meritu věci, pokud jde o důvody vazby u stěžovatele a proto Městský soud v Praze navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Městské státní zastupitelství v Praze jako vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 6. 6. 2000 uvedlo, že považuje ústavní stížnost stěžovatele za neodůvodněnou, neboť všechny vazební důvody nadále trvají.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními.
Podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jsou-li tu konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že uprchne nebo se bude skrývat, bude působit na dosud soudem nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo že bude pokračovat v trestné činnosti, pro níž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.
V daném případě dospěl obecný soud k závěru, že u stěžovatele jsou důvody vazby ve smyslu ustanovení §67 písm. a), b) trestního řádu, že tyto nepominuly ani v daném stadiu řízení.
Ve smyslu ustanovení §72 trestního řádu jsou všechny orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém stadiu řízení, zda důvody vazby ještě trvají nebo zda se nezměnily. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům a přísluší mu pouze posoudit, zda v řízení byly respektovány principy Listiny a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení v tomto směru zjištěno nebylo, svoboda stěžovatele byla omezena důvodně v rámci příslušných ustanovení trestního řádu. Z obsahu ústavní stížnosti je pak zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení, na něž Městský soud v Praze reagoval ve svém rozhodnutí a stejně tak pouze polemizuje s právními závěry, které obecný soud přijal. Nutno tedy uzavřít, že samotná skutečnost, že obecný soud nevyhověl návrhu stěžovatele, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tento soud dodržel procesní postupy stanovené zákonem.
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl, rozhodnutí obecného soudu bylo vydáno v rámci příslušných ustanovení trestního řádu. Městský soud v Praze své rozhodnutí řádně odůvodnil a na toto odůvodnění Ústavní soud odkazuje.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. srpna 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu