ECLI:CZ:US:2000:2.US.311.99
sp. zn. II. ÚS 311/99
Usnesení
II. ÚS 311/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Jiří Malenovský a JUDr. Antonín Procházka ve věci ústavní stížnosti Ing. D. Ř., zastoupeného Mgr. M. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 30 Ca 20/99-46, ze dne 22. 4. 1999, ve spojení s rozhodnutím Policie ČR, Správy Východočeského kraje v Hradci Králové ze dne 10. 11. 1997, č. j. PVC-432/Spr.-97, a rozhodnutím Policie ČR, Okresního ředitelství v ústí nad Orlicí, ze dne 24. 9. 1997, č. j. ORU01427/Zbr.-97, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Policie ČR, Správy Východočeského kraje v Hradci Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 24. 6. 1999 k poštovní přepravě ústavní stížnost, která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 30 Ca 20/99-46, ze dne 22. 4. 1999. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Policie ČR, Správy Východočeského kraje v Hradci Králové, ze dne 10. 11. 1997, č. j. PVC-432/Spr.-97, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Okresního ředitelství v ústí nad Orlicí, ze dne 24. 9. 1997, č. j. ORUOl427/Zbr.-97. Podle názoru stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho základní práva podle čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu, sp. zn. 30 Ca 20/99, a spisů správních orgánů, vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu. Dne 7. 6. 1997 byl stěžovatel kontrolován hlídkou Městské policie v České Třebové v prostoru zvaném H. Bylo zjištěno, že měl ke střelbě připravenou (vojenské střelivo v nábojové komoře) blíže specifikovanou pušku zn. SIMONOV. Dne 26. 6. 1997 byl opět kontrolován v témže prostoru a měl u sebe blíže specifikovanou malorážku, ze které prováděl střelbu na terč. V obou případech byla provedena fotodokumentace. Na tomto základě orgán Policie ČR rozhodl podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, o odnětí jím vydaného zbrojního průkazu (držitel zbrojního průkazu závažným způsobem porušil nebo opakovaně porušuje povinnosti, vyplývající z tohoto zákona nebo předpisů tento zákon provádějících).
II. ÚS 311/99
Odvolání proti tomuto rozhodnutí potvrdil vedlejší účastník, který došel k závěru, že stěžovatel v obou případech porušil §6 odst. 4 cit. zákona, podle kterého je zakázáno nosit nezaregistrovanou zbraň, která registraci podléhá. V prvém případě porušil i §22 odst. 1 písm. c) cit. zákona, nebot' při manipulaci se zbraní použil zakázané střelivo a ve druhém případě §32 odst. 1 písm. b) cit. zákona, nebot' střílel v místech, kde k tomu nebyl ani jako myslivec oprávněn, nehledě na to, že střelba na terč není výkonem práva myslivosti podle §2 odst. 1 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, který v platném znění stanoví, že "právo myslivosti je souhrnem práv a povinností zvěř chránit, cílevědomě chovat, lovit, přivlastňovat si ulovenou nebo zhaslou zvěř, sbírat shozy paroží a vejce zvěře pernaté a užívat k tomu v nezbytné míře honebních pozemků. Právo myslivosti lze vykonávat pouze podle tohoto zákona a předpisů vydaných k jeho provedení".
Krajský soud žalobu zamítl, když konstatoval, že již jen skutkem ze dne 26. 6. 1997 stěžovatel závažným způsobem porušil §6 odst. 4 zákona o zbraních a střelivu. Střílel mimo vyhrazené místo (střelnici), v prostoru používaném k procházkám a hrám dětí, nikoli z titulu členství v myslivecké organizaci (což ani nemohl), ale jak sám uvedl, střílel v souvislosti se živnostenským oprávněním (prodej zbraní a střeliva). Krajský soud současně došel k závěru, že úvahy správních orgánů nevybočily z mezí a hledisek stanovených zákonem (výklad pojmu "závažným způsobem"), přiklonil se též k závěru, že i v prvém případě došlo k porušení zákona a neuvěřil tvrzení stěžovatele o školních nábojích a o tom, že puška nebyla nabita. Chyby procesního rázu namítané stěžovatelem nemohly mít podle něj vliv na věcnou správnost správního rozhodnutí.
Rozsudek jako poslední prostředek, který k ochraně jeho práva poskytuje zákon, napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které pokračuje v argumentaci z odvolání a žaloby. Jeho výtky lze shrnout do těchto základní bodů:
l) podkladem pro první případ byl úřední záznam strážníka městské policie a fotodokumentace, což nepovažuje za podklady pro přesné a úplné zjištění stavu věci. Měl být předložen zápis o vysvětlení podle §11 odst. 1 zákona o obecní policii, který by obsahoval i jeho stanovisko k věci a ne pouze souhrn nepravdivých tvrzení policie;
2) nebyl proveden výslech strážníka podle §35 spr.ř. a nemohl tak využít svých práv účastníka podle §33 odst. 1 spr.ř. Správní orgán se spokojil s vyžádáním jeho písemného stanoviska, se kterým nebyl při správním řízení seznámen a dověděl se o něm až při soudním jednání. Byl tak porušen §33 odst. 2 spr.ř.;
3) nebylo přihlédnuto k tomu, že dne 7. 6. 1997 se na místo dostavila i hlídka Policie ČK, která věc řešila domluvou, o čemž byl učiněn zápis;
4) rozsudek konstatuje správnost skutkových zjištění i správnost provedeného řízení, což je porušením čl. 2 odst. 2 Listiny, nebylo rozhodnuto o navržených důkazech a skutečnostech známých z úřední činnosti;
5) stěžovatel nepopírá, že dne 26. 6. 1997 vystřelil šest ran z malorážky. Neporušil tím však povinnost ze zákona o střelných zbraních, nebot' jako osoba uvedená v §5 písm. f) zákona o střelných zbraních nemá povinnost registrovat zbraň, která je předmětem jeho podnikatelské činnosti (§10 písm. a/ téhož zákona). Malorážku zkoušel po provedené opravě pro zákazníka na místě zahrnutém do honitby. Jako člen mysliveckého sdružení .je podle §32 odst. 1 písm. b) cit. zákona oprávněn na takovém místě nosit zbraň a střílet z ní. Byl tak v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny postižen za jednání, které nejen není zakázané, ale je v zákoně přímo uvedené jako dovolené.
Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníků řízení. Za Krajský soud v Hradci Králové se vyjádřil předseda senátu JUDr. K. K., který odkázal na podrobné
11. Ú S 31 1 /99
odůvodnění rozsudku a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Předseda Okresního soudu v Litoměřicích poukázal na potvrzení rozsudku odvolacím i dovolacím soudem. Vedlejší účastník znovu uvedl argumentaci ze svého rozhodnutí, dále poukázal na skutečnost, že stěžovatel podal dne 30. 8. 1998 podnět Ministerstvu vnitra ČR k přezkoumání věci mimo odvolací řízení. S námitkami stěžovatele se neztotožnil a navrhl ústavní stížnost zamítnout.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Podnět k přezkoumání podle §65 spr. ř. takovým prostředkem není a proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.
Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba v řízení před ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 36 Listiny.
Pokud jde o prvně uvedená ustanovení, vychází Ústavní soud ze stanoviska, že se jich nelze dovolávat samostatně bez námitky zásahu do některého ze základních práv, uvedených v katalogu Listiny v čl. 5 až 40. Pokud jde o čl. 36, není pochyb, že stěžovateli bylo zaručeno právo na přezkum zákonnosti orgánu veřejné správy podle čl. 36 odst. 2 Listiny a bylo mu poskytnuto i právo na jinou právní ochranu v podobě možnosti podat odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí správního orgánu, přičemž je třeba zdůraznit, že jeho odvolání bylo také vyhověno (podrobněji níže). Samotné právo mít zbrojní průkaz přitom nelze považovat za základní právo ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a stěžovatel to ani netvrdí. V daném případě však došlo k zásahu podle pravidel stanovených zákonem, takže zde jsou dány podmínky čl. 4 odst. 2 Listiny.
Pro úplnost se tak dodává, že ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky neúspěšného účastníka soudního řízení se závěry správních orgánů a soudu. Stěžovatel vznáší námitky k jejich skutkovým a právním závěrům obecných soudů, jak byly výše sub l) až 5) shrnuty. Přezkoumávání takových otázek ústavnímu soudu nepřísluší. Přitom samo nesprávné právní posouzení nemůže být důvodem zrušení napadených rozhodnutí ústavním soudem, a to proto, že není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením standardních práv fyzických osob, pokud nesprávné právní posouzení je současně provázeno porušením ústavně procesních principů, které však v dané věci nebylo Ústavním soudem shledáno. Jde o výklad obyčejných zákonů (zákona o střelných zbraních a zákona o myslivosti) a správní orgány i soud své právní názory řádně a obsáhle odůvodnily.
Ústavní soud pouze připomíná, že věc by mohla mít ústavní dosah v podobě možného zásahu do základních práv a svobod teprve tehdy, kdyby stěžovatel v souhrnu prokázal, že:
nestřílel do terče mimo schválenou střelnici (§31 odst. 1 písm. b/, §33 písm. c/, §34 odst. 1 písm. c/, §35 písm. c/ a §36 písm. c/ zákona o střelných zbraních) na místě, které je veřejnosti přístupné, popř. že v honitbě vykonával právo myslivosti ve smyslu §2 odst. 1 zákona o myslivosti, tj. zvěř chránil, cílevědomě choval, lovil, přivlastňoval si ulovenou nebo zhaslou zvěř, sbíral shozy paroží a vejce zvěře pernaté a užíval k tomu v nezbytné míře honebních pozemků,
oprávnění podnikatele v oboru zbraní a střeliva podle §5 písm. c) zákona o střelných zbraních, tj. oprávnění v rámci podnikatelské činnosti vyvíjet, vyrábět, opravovat,
11. úS 311/99
upravovat, přepravovat, nakupovat, prodávat, půjčovat, uschovávat a znehodnocovat zbraně podléhající registraci a střelivo do nich, se kryjí s výkonem práva myslivosti podle §2 odst. 1 zákona o myslivosti,
- pod pojem práva myslivosti náleží i zkoušet po provedené opravě malorážku střelbou do terče pro zákazníka na místě zahrnutém do honitby.
- jeho námitkám, že se k věci nemohl vyjádřit, nebylo vyhověno a původní rozhodnutí správního orgánu nebo v rámci odvolání pro procesní pochybení bylo zrušeno rozhodnutím Policie ČR, Správy Východočeského kraje ze dne 27. 8. 1997, č.j. PVC347/Spr.-97,
- podání vysvětlení ve smyslu §11 odst. 1 zákona o obecní policii místo písemného vyjádření strážníka by vedlo k vyvrácení skutečnosti, že ke střelbě na uvedeném místě došlo,
- oproti jeho tvrzení ve stížnosti není pravdou, že byl s tímto záznamem seznámen a že to na důkaz seznámení s obsahem soustředěného spisového materiálu dne 22. 9. 1997 (č.l. 63 správního spisu) nepodepsal,
již tato činnost mohla být považována za porušení povinností závažným způsobem ve smyslu §49 odst. 1 písm. c) zákona o střelných zbraních,
výklad neurčitého pojmu "závažným způsobem" v §49 odst. 1 písm. c) zákona o střelných zbraních vybočil z mezí stanovených zákonem a stal se projevem svévole správního orgánu v rozporu s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny,
závěr správních orgánů a soudů o události ze dne 7. 6. 1997 je v extrémním rozporu s ústavními pravidly správního a soudního řízení.
Nic takového se ale stěžovateli prokázat nepodařilo nebo to s ohledem na právní stav (citovaná ustanovení zákona o střelných zbraních a zákona o myslivosti) ani nebylo možné. Teprve v opačném případě by takové prokázané extrémní vybočení v pravidel soudního řízení v podobě, jak byla výše naznačena, mohlo vést k porušení práva na spravedlivý proces, kterého se stěžovatel dovolává, a tím i k nutnému zásahu Ústavního soudu. Stěžovatel však pouze pokračuje v argumentaci, kterou již předložil v předchozím řízení. Ústavní soud ovšem není další odvolací instancí a proto nemůže pokračovat v dalším řízení v této věci, nebot' mu to nepřísluší.
Jelikož Ústavní soud neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl. S ohledem na zjevnou neopodstatněnost návrhu nebylo možno rozhodnout ani o návrhu' na odklad vykonatelnosti rozsudku obecných soudů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2000
Vojtěch Cepl, předseda senátu Ústavního soudu