ECLI:CZ:US:2000:2.US.317.2000
sp. zn. II. ÚS 317/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti V. S., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2000, sp. zn. 1 To 259/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 22. 5. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 23. 5. 2000. Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2000, sp. zn. 1 To 259/2000, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2000, sp. zn. Nt 4061/2000, na základě kterého byla stěžovateli podle ustanovení §71 odst. 2 trestního řádu prodloužena lhůta trvání vazby do 1. 5. 2000 a zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru důvody vazby nejsou dány a dále, že pakliže odůvodnění rozhodnutí neobsahuje konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu z naplnění některého z vazebních důvodů podle §67 trestního řádu, jsou právní závěry soudu porušením ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování, pročež nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i s čl. 1 Ústavy. Podle přesvědčení stěžovatele tím, že u stěžovatele nebyla dána a konkrétně zjišťována (natož zjištěna) žádná konkrétní skutečnost, která by zakládala důvodnost uvalení, natož prodloužení vazby, došlo k porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel současně odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 188/99.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si podle ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 12. 7. 2000 uvedl, že dle jeho názoru, vyjádřeného v napadeném rozhodnutí, důvody vazby jsou odůvodněné a trvají i nadále. Stěžovateli hrozí přísný trest odnětí svobody, neboť trestnou činností, pro kterou je stíhán, mělo dojít ke způsobení škody přesahující škodu velkého rozsahu. Pro úplnost krajský soud uvedl, že stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2000, sp. zn. Nt 4240/2000, podle ustanovení §72 odst. 2 trestního řádu po přijetí písemného slibu podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu, propuštěn z vazby na svobodu.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 30. 6. 2000 uvedlo, že všechny námitky stěžovatele považuje za zcela nedůvodné. U stěžovatele nadále trvalo nebezpečí, že by se mohl skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání a trestu, který mu hrozí výrazný, s ohledem na stanovenou trestní sazbu na trestný čin podvodu podle §250 odst. 4 trestního zákona, pro jehož pokus je podle §8 odst. 1 trestního zákona stíhán. Vzhledem k tomu, že v průběhu svých podnikatelských aktivit navázal kontakty v zahraničí, existovalo důvodné nebezpečí, že by mohl uprchnout. Nadále trval i koluzní důvod vazby podle §67 písm. b) trestního řádu, neboť při pobytu na svobodě mohl působit na nevyslechnutého svědka. Podle názoru Krajského státního zastupitelství v Ostravě je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť k porušení namítaných práv stěžovatele nedošlo.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Krajského soudu v Ostravě a vykonanými skutkovými zjištěními.
Z obsahu ústavní stížnosti je pak zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení, na něž Krajský soud v Ostravě reagoval ve svém rozhodnutí a stejně tak pouze polemizuje s právními závěry, které obecný soud přijal. Nutno tedy uzavřít, že samotná skutečnost, že obecný soud nevyhověl návrhu stěžovatele, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto soudy dodržely procesní postupy stanovené zákonem.
Pokud se týká odkazu stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 188/99, je třeba konstatovat, že každý případ je nezbytné posuzovat s ohledem na jeho individuální odlišnosti. Princip zákazu libovůle v rozhodování má nepochybně obecnou platnost, je však třeba posoudit, zda došlo k jeho porušení v konkrétním případě. Po posouzení listinných podkladů, které měl Ústavní soud k dispozici, lze uzavřít, že uvedený princip v dosavadním průběhu trestního řízení porušen nebyl.
Průběh trestního řízení je živým procesem, který se vyvíjí, a nelze tedy předem pevně stanovit, kteří svědkové mají být ještě vyslechnuti a jaké důkazy a v jakém rozsahu mají být ještě provedeny. Není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do průběhu řízení a hodnotit podíl stěžovatele na zjišťované trestné činnosti. V daném případě dospěly obecné soudy k závěru, že u stěžovatele jsou dány důvody k prodloužení vazby do 1. 5. 2000 ve smyslu ustanovení §67 písm. a), b) trestního řádu. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 23. 8. 2000
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu