ECLI:CZ:US:2000:2.US.329.98
sp. zn. II. ÚS 329/98
Usnesení
II. ÚS 329/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla, ve věci ústavní stížnosti Ing. P.B., zastoupeného advokátem JUDr. B.V., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 1998, č.j. 2 Cdon 697/97-42, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1 .1996, č.j. 9 Co 676/95-28, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 8. 1995, č.j. 13 C 107/95-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl ústavní stížností usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 1998, č.j. 2 Cdon 697/97-42, kterým bylo odmítnuto dovolání směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 1996, č.j. 9 Co 676/95-28, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 15. 8. 1995, č.j. 13 C 107/95-i2.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že rozsudky Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku byla zamítnuta jeho žaloba, jíž se domáhal, aby žalované straně - obci P., - byla uložena povinnost zaplatit mu částku 122 981,30 Kč jako náhradu podle ustanovení §16 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě). Okresní soud žalobu zamítl z důvodu, že stěžovatel není oprávněnou osobou, krajský soud sice potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ale z jiného důvodu, když dospěl k závěru, který nebyl v průběhu odvolacího řízení nijak projednáván, že povinnou osobou není obec P., ale stát. Nejvyšší soud pak dovolání odmítl, aniž by se otázkou pasivní legitimace vůbec zabýval, a to z důvodu, že dovolání není přípustné z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 občanského soudního řádu, jakož ani z důvodů uvedených v ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu.
Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo a svoboda zaručené Ústavou ČR domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. I Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina"). Postupy soudů došlo podle stěžovatele i k porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 11 odst. 1 Listiny.
II. ÚS 329/98
Ústavní soud si, s ohledem na ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis Okresního soudu Frýdek-Místek, sp. zn. 1 3 C 107/95.
Nejvyšší soud České republiky ve svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel v dovolacím řízení opíral přípustnost dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. f) a o ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolací soud však dospěl k závěru, že dovolání podle těchto ustanovení přípustné není. Proto Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Krajský soud v Ostravě ve svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na to, že ústavní stížnost stěžovatele je ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, opožděná. V situaci, kdy přípustnost dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 1996, č.j. 9 Co 676/95-28, nebyla založena ani ustanovením 238 odst. 1 občanského soudního řádu, ani ustanovením §239 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, nebylo dovolání posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje. Není přitom porušením práva na spravedlivý proces, nevysloví-li krajský soud, jakožto soud odvolací, ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání pro zásadní význam tohoto rozhodnutí po stránce právní (§239 odst. 1 občanského soudního řádu), nadto v situaci, kdy postupuje ve shodě s existující judikaturou. Postup podle ustanovení §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, do úvahy nepřichází, neboť nejde o případ předvídaný ustanovením §75 odst. 1 citovaného zákona, tedy o nevyčerpání všech procesních prostředků. Omluvitelným zmeškáním lhůty (§63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, §58 odst. 1 občanského soudního řádu) není a ani nemůže být (individuální) chybný výklad právního předpisu (nadto v situaci, kdy tuto překážku stěžovatel nepochybně mohl předvídat a kdy tvrzená překážka nebyla takového charakteru, že by objektivně bránila úkon provést). Krajský soud proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti a pro úplnost dodal, že ani v případě včasnosti by tato ústavní stížnost nemohla obstát.
Ústavní soud se nejprve zabýval částí ústavní stížnosti směřující proti napadeným rozsudkům Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu Frýdek-Místek. V tomto směru se v první řadě soustředil na otázku, zda jsou v souzené věci po formální stránce podmínky pro ,jejich přezkoumání splněny.
Podle několikrát vysloveného právního názoru Ústavního soudu nelze dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, jestliže dovolání podle zákona není přípustné. Není-li si stěžovatel přípustností dovolání jist, může - vedle dovolání - podat i ústavní stížnost, neboť pokud dovolání přípustné není, je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu druhého stupně (viz např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. 1. ÚS 213/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. B., svazek 6, usn. č. 30). V takových případech proto lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Za této situace bylo věcí stěžovatele, aby ústavní stížnost podal v zákonné lhůtě již proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 1996, sp. zn. 9 Co 676/95. Právě toto rozhodnutí bylo totiž v souzené věci rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon v souzené věci k ochraně stěžovatelova práva poskytuje (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). To však stěžovatel neučinil. Ze spisu Okresního soudu Frýdek - Místek, sp. zn. 13 C 107/95, vyplývá, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 1996, č.j. 9 Co 676/95-28, byl stěžovateli doručen dne 15. 2. 1996 a právní moci nabyl dne 22. 2. 1996, ústavní stížnost pak stěžovatel podal dne 22. 7. 1998, tedy evidentně po lhůtě stanovené pro podání ústavní stížnosti.
II. ÚS 329/98
Ústavní stížnost proti napadeným rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 1996, č.j. 9 Co 676/95-28, a Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 8. 1995, č.j. 13 C 107/95-12, byla tedy podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
Pokud se týká té části ústavní stížnosti, která směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 1998, č.j. 2 Cdon 697/97-42, Ústavní soud se ztotožnil se závěry Nejvyššího soudu ČR, podle nichž - vzhledem k tomu, že nejsou naplněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) a §239 odst. 1 občanského soudního řádu - nezbylo než dovolání odmítnout.. Argumentace Nejvyššího soudu ČR obsažená v napadeném usnesení je plně v souladu s právní úpravou dovolání zakotvenou v občanském soudním řádu, která upravuje průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Svůj postup Nejvyšší soud ČR řádně odůvodnil, takže Ústavní soud neměl důvodu učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 1998, č.j. 2 Cdon 697/97-42, v části týkající se otázky pasivní legitimace povinné osoby a poučovací povinnosti soudu. Ústavní soud konstatuje, že ve smyslu ustanovení §5 občanského soudního řádu jsou soudy povinny poskytovat účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Při své poučovací povinnosti vychází soud z okolností konkrétního případu. Musí přitom dbát, aby nebyla porušena nestrannost v občanském soudním řízení. Poučení žalobce o tom, kdo by podle hmotného práva měl být žalován, však přesahuje poučovací povinnost soudu podle §5 občanského soudního řádu a je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků.
Je tedy zřejmé, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR a ústavní stížnost v této části je návrhem,
který je zjevně neopodstatněný.
Proto Ústavní soud část ústavní stížnosti, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR
ze dne 25. 3. 1998, č. j. 2 Cdon 697/97-42, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], a
část ústavní stížnosti, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1.,1996, ' č.j. 9 Co 676/95-28, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 8. 1995, č. j. 13 C 107/95-12, odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání [§43 odst. 1 písni. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 16. srpna 2000
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu