ECLI:CZ:US:2000:2.US.336.99
sp. zn. II. ÚS 336/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti, R. K., zastoupené JUDr. V. P., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 1999, č. j. 8 Co 371/99-331, a proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 7. 12. 1998, č. j. 2C 1201/92-292, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 9. 7. 1999, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 1999, č. j. 8 Co 371/99-331, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 7. 12. 1998, č. j. 2C 1201/92-292, a to pro porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen Úmluva), čl. 10 Ústavy, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem ze dne 7. 12. 1998, č. j. 2C 1201/92-292, Okresní soud v Jindřichově Hradci zamítl návrh navrhovatelky (stěžovatelky), že tzv. smlouva trhová ze dne 17. 8. 1950, uzavřená údajně mezi manžely J. a R. S. (prodávajícími) a manžely P. a A. M. (kupujícími), se prohlašuje za právně nikdy neexistující a nulitní ex tunc.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl rozsudkem ze dne 25. 3. 1999, č. j. 8 Co 371/99-331 tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že hlavní důvod vadného rozhodnutí odvolacího soudu, který vadné rozhodnutí soudu prvního stupně prohlásil za správné, spočívá v tom, že katastr nemovitostí okresu Jindřichův Hradec byl a je jediným možným odpůrcem žaloby a je tedy pasivně plně legitimován.
Dále stěžovatelka ve své stížnosti uvádí, že smlouva uzavřená údajně mezi manžely J. a R. S. (prodávajícími) a manžely P. a A. M. (kupujícími), nebyla žádnou trhovou smlouvou, ani jakoukoli jinou smlouvou.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V řízení před soudem prvního stupně, i v řízení před soudem odvolacím nedošlo k porušení procesněprávních předpisů, jak uvádí stěžovatelka ve svém podání.
Jak správně uvádí Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém výše uvedeném rozhodnutí, řízení před soudem prvního stupně netrpělo žádnou takovou procesní vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Návrh navrhovatelky je návrhem na určení neplatnosti smlouvy (§80 písm. c) o. s. ř.). Předpokladem úspěšnosti určovací žaloby jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Naléhavý právní zájem navrhovatelky na určovací žalobě je bezpochyby dán. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, má ten, kdo je účastníkem právního vztahu nebo práva, o které v řízení jde, tedy v případě určení neplatnosti smlouvy účastníci smlouvy nebo jejich právní nástupci. Protože účastníkem trhové smlouvy ze dne 17. 8. 1950 není Katastrální úřad v Jindřichově Hradci, není splněna podmínka jeho pasivní legitimace a návrh navrhovatelky bylo nutno z čistě formálních důvodů, jak správně uvádí v odůvodnění svého výše uvedeného rozsudku ze dne 25. 3. 1999, č. j. 8 Co 371/99-331, Krajský soud v Českých Budějovicích, bez toho, že by soudům příslušelo vyjadřovat se věcně k otázce absolutní neplatnosti trhové smlouvy ze dne 17. 8. 1950, jako nedůvodný zamítnout.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 10 Ústavy nebo čl. 36 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 10. ledna 2000