ECLI:CZ:US:2000:2.US.341.98
sp. zn. II. ÚS 341/98
Usnesení
II. ÚS 341/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I.H., zastoupeného advokátem JUDr. K.T., proti usnesení vyšetřovatelky M.ú.v. Policie ČR ze dne 1. 6.1998, ČVS : MVV - 1046/379 - 97, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud včas podanou ústavní stížností, kterou se domáhá zrušení výše uvedeného usnesení policejního orgánu. Podle jeho názoru jím došlo k zásahu do jeho vlastnického práva, když policejní orgány vedly jednání pouze s jeho manželkou R.H., která nabyla do vlastnictví blíže specifikovaný automobil, který se stal předmětem trestního řízení, a zcela pomíjely existenci spoluvlastnického práva stěžovatele. Žádný z orgánů činných v trestním řízení vůči stěžovateli nikdy neučinil žádný procesní úkon, nesdělil mu žádnou informaci týkající se vozidla. To tvoří součást bezpodílového vlastnictví obou manželů, nerozhodl, zda k nabytí vlastnického práva došlo koupí či vydržením. Stěžovatel nikdy nebyl poučen o svých právech, přestože řádnému výkonu vlastnického práva svědčí právě možnost věc držet a disponovat s ní. Výslovně přitom uvedl, že předmětem ústavní stížnosti není "meritorní zhodnocení" napadeného usnesení, domáhá se pouze realizace svého vlastnického práva, které mu upřely orgány činné v trestním řízení svými pochybeními. Proto došlo k porušení jeho vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a protože nebyl poučen o svém postavení v trestním řízení, což vyústilo ve vydání napadeného usnesení, došlo i k porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a ke znemožnění práva na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně zastoupen podle pravidel zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud proto mohl přezkoumat podmínky řízení ve věci a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Podmínkou podání ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. V daném případě stěžovatel jednak neprokázal, že by mu bylo vozidlo odňato jako tomu, kdo má ve smyslu §78 odst. 1 tr. ř. věc důležitou pro trestní řízení. V této pozici jednaly orgány činné v trestním řízení s jeho manželkou, jak vyplývá z vyžádaného spisu vedeného policejním orgánem,
II. ÚS 341/98
orgánem, ve kterém je založen protokol o vydání věci, pod ČVS: 4591/SEV-97. Tím nebylo, stejně jako v případě napadeného usnesení, zasaženo do vlastnických práv stěžovatele neústavním způsobem. Jestliže jeho manželka podle jí podepsaného protokolu vydala dobrovolně věc ve smyslu §78 odst. 1 tr.ř., nepotřebovala k tomu souhlas manžela jako domnělého spoluvlastníka, neboť nešlo o dispozici s majetkem ve smyslu občanského práva. Účastníkem řízení byla manželka jako osoba vydávající, nikoli jako vlastník, neboť povinnost vydat věc důležitou pro trestní řízení má každý (nejen vlastník), kdo ji má u sebe.
V daném případě jde o občanský závazek ve smyslu občanských (chápáno jako veřejnoprávních, v angličtině označovaných pojmem "civíc"), nikoli občanskoprávních (civil) povinností, který má zajistit akceschopnost státní moci nezbytnou v podmínkách demokratické společnosti. Zde nejde o soukromoprávní vztah ve výše uvedeném smyslu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nebo ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR věty prvé. Jde o vrchnostenský vztah, který má zajistit to, aby byly stát a veřejná správa vůbec schopni plnit svoje funkce. Z tohoto hlediska Ústavní soud námitky stěžovatele neuznal.
Jestliže policejní orgán rozhodl napadeným usnesením o tom, že se blíže specifikovaný osobní vůz nevydá tomu, kdo ho vydal, nýbrž tomu, o jehož právu na věc není pochyb (§80 odst. 1 tr.ř.), neodňal stěžovateli jeho tvrzené vlastnické právo. Trestní řád zde výslovně stanoví, že osoba, která si na věc činí nárok, má být upozorněna, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Je proto třeba rozlišovat postup orgánů činných v trestním řízení, který je založen na realizaci vrchnostenských oprávnění daných zákonem, ve smyslu čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny, a možnost vlastníka domoci se svého práva příslušnou žalobou pořadem práva civilního. Této možnosti však stěžovatel nevyužil a proto je jeho návrh nepřípustným, neboť nevyčerpal všechny opravné procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Proto je nepřípadná i jeho námitka porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť mu jako vlastníku nic nebránilo se svých práv dovolat soudní cestou, jak již bylo uvedeno. Kromě toho neodpovídá skutečnosti, že vůči němu nebyl učiněn žádný procesní úkon, neboť ze spisu policejního orgánu (příloha č. 5) vyplývá, že dne 1. 12. 1997 byl se stěžovatelem proveden výslech ve věci domněle odcizeného osobního vozu, kde byl poučen o svých procesních právech, což též podepsal. Nejméně od 1. 12. 1997 tak již stěžovatel věděl o hrozícím zásahu do jeho vlastnického práva a pokud se domníval, že jeho práva nejsou respektována, mohl kdykoli postup orgánu veřejné moci napadnout. Protože se tak nestalo, nemůže to být ani předmětem řízení o ústavní stížnosti, která směřuje proti usnesení z 1. 6. 1998. Zde je Ústavní soud vázán petitem ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že ve vztahu k tvrzeným zásahům do svých ústavně zaručených práv stěžovatel nevyčerpal všechny opravné prostředky, které mu zákon poskytuje k jeho ochraně a jeho stížnost je proto nepřípustná. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ji podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2000
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu