Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.04.2000, sp. zn. II. ÚS 342/99 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 50/18 SbNU 3 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:2.US.342.99

sp. zn. II. ÚS 342/99 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti V. D., zastoupeného JUDr. P. C., advokátem, za účasti účastníka řízení Okresního soudu v Ostravě, zastoupeného předsedou senátu 33 C, proti průtahům v soudním řízení ve věci sp. zn. 33 C 188/94, Okresního soudu v Ostravě, takto: Ústavní soud ukládá Okresnímu soudu v Ostravě, aby dále nepokračoval v průtazích ve věci vedené u něj pod sp. zn. 33 C 188/94 a aby v této věci neprodleně jednal. Odůvodnění: Dne 13.7. 1999 obdržel Ústavní soud podání stěžovatele, kterým se tento domáhá, aby Ústavní soud nálezem rozhodl, že Okresní soud v Ostravě je povinen ve věci vedené u něj pod sp. zn. 33 C 188/94 dále jednat a nepokračovat tak v průtazích v řízení ve věci samé. Stížnost se opírá o porušení čl. 38 odst. 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zahrnujících právo každého na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení a rovněž právo, aby věc byla projednána veřejně a bez zbytečných průtahů. Svou podstatou jde tedy o ústavní stížnost podanou ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci". Spolu s podanou ústavní stížností požádal navrhovatel o uhrazení nákladů svého právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem z důvodu nemajetnosti. Ke skutkovým okolnostem svého podání uvedl, že dne 2. 5. 1994 podal ke shora označenému okresnímu soudu žalobu na náhradu škody ve výši 17.004,- Kč proti D. B., spolu s návrhem na nařízení předběžného opatření zablokováním účtu odpůrce, když současně s tím požádal o osvobození od placení soudních poplatků z důvodu sociální tísně. Stěžovatel zdůrazňuje, že i když v předmětné věci, sp. zn. 33 C 188/94, se několikrát písemně domáhal nařízení jednání, bylo první ústní jednání ve věci nařízeno až na den 13. 7. 1999, z důvodu omluvy stěžovatele z jednání pak bylo odročeno na neurčito. Soudní řízení zahájené v r. 1994 tak trvá až do doby podání ústavní stížnosti, aniž by, jak uvádí navrhovatel, do této doby došlo k jedinému jednání. Jako důkaz svých tvrzení označil stěžovatel spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 33 C 188/94, který si Ústavní soud v této věci, včetně písemného vyjádření účastníka řízení, vyžádal. Z vyjádření, které Ústavní soud obdržel po několika písemných urgencích dne 28. 2. 2000 vyplývá, že předseda senátu 33 C Okresního soudu v Ostravě nesouhlasí s tvrzením stěžovatele o značných průtazích v projednávané právní věci a uvádí, že po podané žalobě již dne 9. 6. 1994 usnesením vyzval stěžovatele k opravě a doplnění nesprávného a neúplného podání s tím, že na tuto výzvu nebylo stěžovatelem reagováno a další úkony soudu se zaměřily na rozhodování o dalších návrzích stěžovatele, a to jak ve věci návrhu na osvobození od soudních poplatků tak i ustanovení právního zástupce stěžovatele v předmětném řízení. O těchto návrzích bylo rozhodnuto tak, že oba návrhy byly účastníkem řízení zamítnuty. Po zrušení výroků shora uvedených, rozhodnutími odvolacího soudu bylo oběma návrhům zcela vyhověno. Ve vztahu k podané žalobě, však stěžovatel vady návrhu neopravil a teprve po jeho výslechu dne 25. 10. 1995 před okresním soudem upřesnil své požadavky. Účastník řízení byl nucen velmi obšírně zjišťovat majetkové poměry stěžovatele a vyžadovat si zprávy od peněžních ústavů z toho důvodu, že stěžovatel potřebné informace soudu sdělil až v průběhu r. 1997. Usnesením ze dne 30. 4. 1999 okresní soud rozhodl o zastavení řízení v části týkající se návrhu na nařízení předběžného opatření, zablokováním účtu D. B. Toto rozhodnutí bylo Krajským soudem v Ostravě dne 30. 11. 1999 potvrzeno. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, uvádí předseda senátu, že pokud byly v průběhu řízení určité průtahy, nebyly zapříčiněny nejednáním soudu, ale liknavostí stěžovatele, který nereagoval na výzvy soudu, ohledně předložení důkazů, jež byly nutné pro posouzení žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce. Na závěr svého vyjádření zdůraznil účastník řízení, že na svou žádost byl vyloučen z projednávání a rozhodování v této věci, a to usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2000, č. j. 8 Nc 2/2000-126. Ze všech těchto důvodů proto navrhuje odmítnutí stížnosti jako neodůvodněné. Ze spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn . 33 C 188/94, Ústavní soud zjistil, že ve věci žaloby, doručené tomuto soudu dne 2. 5. 1994, vyzval účastník řízení stěžovatele k opravě a doplnění podání ve smyslu písemného poučení, a to ve lhůtě do 8 dnů pod sankcí zastavení řízení. Citované usnesení převzal stěžovatel dne 14. 6. 1994. Ve stanovené lhůtě vady návrhu neodstranil ani jej nedoplnil, avšak účastník řízení dále jednal ve věci návrhu na osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne 2. 9. 1994 rozhodl okresní soud o nepřiznání osvobození od soudních poplatků stěžovatele. Z úředního záznamu, vyhotoveného dne 12. 6. 1995 na č. l. 23 spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se omluvil z jednání z důvodu nepříznivého zdravotního stavu, takže jeho výslech byl odložen na září 1995. Dne 25. 10. 1995 byla protokolována výpověď stěžovatele, který se dostavil na základě předvolání s tím, že mu byl uloženo předložení konkrétních listinných důkazů, prokazujících jeho tvrzení. Ve věci návrhu na vydání předběžného opatření rovněž soud vyzval stěžovatele k předložení informací o číslech účtů odpůrce a označení příslušných peněžních ústavů. V této věci stěžovatel nevyhověl požadavku soudu s odůvodněním, že tyto informace jsou předmětem bankovního tajemství a požádal soud o jejich vyžádání. V r. 1998 obdržel Krajský soud v Ostravě návrh předsedy senátu 33C Okresního soudu v Ostravě o vyloučení z projednávání a rozhodování v této věci z důvodu podjatosti vůči osobě žalobce. Krajský soud odmítl v této věci rozhodovat, neboť návrh na vyloučení neobsahoval konkrétní důvody podjatosti. Ze spisu se dále zjišťuje, že okresní soud usnesením ze dne 30. 4. 1999 ve věci návrhu na vydání předběžného opatření zablokováním účtu povinného B. rozhodl o zastavení řízení ve smyslu ustanovení §104 odst. 1 věta prvá o. s. ř. a §43 odst. 2 o. s. ř. Výrok o zastavení řízení v této věci byl potvrzen rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě. Dne 3. 9. 1999 podal stěžovatel návrh na vyloučení předsedy senátu z projednávání a rozhodování v předmětné věci z důvodu jeho podjatosti. O návrhu rozhodl senát Krajského soudu v Ostravě kladně ve smyslu §16 odst. 1 o. s. ř. dne 31. 1. 2000. Ústavní stížnost je důvodná. Z obsahu spisu vyplývá, že o části žalobního návrhu (na vydání předběžného opatření) stěžovatele bylo rozhodováno okresním soudem v průběhu období 1994 - 1999. Ve věci samé však do doby vydání nálezu Ústavního soudu prvostupňový soud i přes urgence stěžovatele nerozhodl a neučinil ani jednotlivé dílčí úkony, směřující k rozhodování ve věci samé. Ústavní soud souhlasí s tvrzením stěžovatele, že okresní soud svým postupem, respektive liknavostí v projednávané věci, kdy dosud nenařídil ve věci samé jednání, zapříčinil v řízení značné průtahy. Je sice pravdou, že v průběhu řízení stěžovatel neprojevil dostatečnou součinnost, zejména v předkládání důkazů, prokazujících jeho tvrzení, obsažená v žalobním návrhu a v doplňujících podáních, což však neznamená sanaci obecné povinnosti soudu postupovat v řízení tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta. Jestliže, jak uvádí účastník řízení, přes marně uplynulou 8 denní lhůtu, uvedenou v usnesení tohoto soudu ze dne 9. 6. 1994 stěžovatel nereagoval tak, jak bylo jeho povinností, bylo dále na účastníku řízení, aby z této situace vyvodil odpovídající procesní úkony. Z předloženého spisu Okresního soudu v Ostravě, bylo jednoznačně prokázáno, že o žalobě na náhradu škody nebylo přes dlouhé více než pětileté období, a to až do vydání tohoto nálezu, ve věci samé vydáno rozhodnutí. Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že účastník řízení svými průtahy v řízení o žalobě na náhradu škody zasáhl do ústavního práva stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu, konkrétně pak práva navrhovatele na to, aby jeho věc byla projednána veřejně bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Je tedy zřejmé, že tento soud rozhoduje o právech navrhovatele ve zcela nepřiměřených časových dimenzích a svou nečinností či procesními průtahy zasahuje do základních práv a svobod, garantovaných Ústavou i Listinou, a to konkrétně čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 a čl. 95 Ústavy. Ve smyslu §82 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, proto podané ústavní stížnosti zcela vyhověl. Před zahájením řízení soudce zpravodaj usnesením podle ustanovení §83 odst. 1, odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl přiznat stěžovateli náklady řízení a senát Ústavního soudu ve smyslu ustanovení §62 odst. 5 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nepřiznal stěžovateli náhradu hotových výdajů v souvislosti s uplatněnou náhradou cestovních výdajů navrhovatele. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 4. dubna 2000