ECLI:CZ:US:2000:2.US.368.2000
sp. zn. II. ÚS 368/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti D. L., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2.3.2000, č.j. 38 Ca 355/99-40, a proti rozhodnutí Okresního úřadu v Benešově, referátu pozemkového úřadu, ze dne 14.5.1999, č.j. PÚ/2096/91-968-II, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2.3.2000, č.j. 38 Ca 355/99-40, a rozhodnutí Okresního úřadu v Benešově, referátu pozemkového úřadu, ze dne 14.5.1999, č.j. PÚ/2096/91-968-II. Napadenými rozhodnutími bylo, dle jeho názoru, porušeno základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím ze dne 14.5.1999, č.j. PÚ/2096/91-968-II, neschválil OkÚ v Benešově dohodu o vydání pozemků ze dne 30.9.1992, uzavřenou mezi Východočeskými státními lesy a stěžovatelem. Základem odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo zjištění, že D. L. st. ,jako původní vlastník, nesplňuje podmínky §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Proti rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek, na jehož základě Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.3.2000, č.j. 38 Ca 355/99-40, napadené rozhodnutí potvrdil a věc vrátil k rozhodnutí ve věci. Městský soud dospěl ke shodnému závěru, že není splněna podmínka stanovená v §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., tj. neprovinění se původního vlastníka nemovitostí proti československému státu.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Stěžovatel podává ústavní stížnost proti pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze, jímž soud v rámci tzv. správního soudnictví potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu v Benešově o neschválení dohody o vydání nemovitostí uzavřené dne 30.9.1992 mezi Východočeskými státními lesy a stěžovatelem. V souladu se zákonnou úpravou zemědělských restitucí současně Městský soud v Praze rozhodl o vrácení věci k rozhodnutí o vlastnictví. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přitom nepřípustnost návrhu je jedním z důvodů vedoucích k jeho odmítnutí. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby Ústavní soud v úvodní fázi řízení o ústavní stížnost posoudil podmínku, zda se nevyskytují důvody, které by vedly k odmítnutí návrhu. V posuzované věci Ústavní soud shledal, že zákonná úprava zemědělských restitucí v zákoně o půdě obsahuje specifickou konstrukci pro případ, že bude pravomocně zamítnut návrh na schválení dohody o vydání nemovitostí (viz §9 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o půdě"). V takových případech nelze příslušná rozhodnutí klasifikovat jako typická rozhodnutí ve věci, když po něm bude následovat rozhodnutí o vlastnictví podle §9 odst. 4 zákona o půdě. Také proti tomuto rozhodnutí může stěžovatel uplatnit příslušné právní instrumenty určené k ochraně jeho práv, včetně možnosti domoci se soudní ochrany na základě podaného opravného prostředku (§9 odst. 6 zákona o půdě). Za této situace musí Ústavní soud konstatovat, že stěžovatelem napadený rozsudek a napadené rozhodnutí správního orgánu nejsou konečným rozhodnutím v jeho restituční záležitosti.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 17. srpna 2000
JUDr. Ivana Janů
soudce zpravodaj