Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 02.02.2000, sp. zn. II. ÚS 375/99 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 16/17 SbNU 115 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:2.US.375.99

sp. zn. II. ÚS 375/99 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti F. S., zastoupeného Mgr. J. S., za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Hradci Králové a vedl. účastníka TJ Lokomotivy P., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 1999, č. j. 22 Co 159/98-91, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 1999, č. j. 22 Co 159/98-91, se zrušuje. Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 1999, č. j. 22 Co 159/98-91, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 10. 1997, č. j. 8 C 121/92-73, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele o uložení povinnosti Tělovýchovné jednotě Lokomotiva P.uzavřít s ním dohodu podle zákona č. 87/1991 Sb. na vydání domu se st. parcelou a zahradou v kat. území P. V tomto rozhodnutí spatřuje stěžovatel porušení jeho základního práva na nestranný a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, č. 90 a čl. 95 Ústavy i právo na nabytí vlastnictví dědictvím podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Restituční titul spatřuje stěžovatel v ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb., kdy dědici po zemřelé A. S. odmítli toto dědictví v dědickém řízení v tísni. Dědici po zemřelé A. S. byly její tři děti, a to J. S., V. S. a V. S. Pro toto odmítnutí dědictví byly státním notářstvím povolány jejich děti, které rovněž toto dědictví odmítly. Stěžovatel F. S. je synem zemřelého V. S. a je tedy oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., když ostatní děti A. S. již zemřely a další oprávněné osoby svůj nárok neuplatnily. Stěžovatel namítá, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně, když se ztotožnil s jeho závěrem, že v daném případě nedošlo k odmítnutí dědictví v tísni, aniž by vzal v úvahu všechny skutečnosti, které dědice vedly k tomuto odmítnutí. Tuto svou námitku rozvádí poukazem na to, že dům byl domem, ve kterém jeho babička provozovala hostinskou činnost. Dům sestával z velkého a malého sálu a z výčepu. Již v polovině padesátých let jí však bylo znemožněno tuto živnost opatřením býv. NV nadále provádět. Restaurace byla v domě zrušena a dům byl přidělován jiným socialistickým organizacím. Na další užívání neměla zemřelá vlastnice již žádný vliv a rovněž tak nepobírala z domu žádné nájemné. Nikdo z uživatelů, jak dále uvádí stěžovatel, neprováděl na nemovitosti údržbu a zesnulá vlastnice - zůstavitelka tuto údržbu provádět nemohla, neboť jí úředním opatřením byla odebrána možnost příjmů. Pokud oba soudy vyloučily u dědiců při odmítnutí dědictví stav tísně, učinily tak s právním závěrem, že tíseň není možno vyvozovat z toho, že dům potřebuje mnoho oprav. Podle názoru stěžovatele s odvoláním na nález Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 85/95 je hodnocení odvolacího soudu jednostranné a nespravedlivé, když nevzal v úvahu poměry v letech 1959-1962, kdy nebylo možno projevovat vlastní vůli a kdy převažoval zájem na převedení domu do soc. vlastnictví, z něhož měl být vybudován Kulturní dům. Dům byl v důsledku užívání socialistických organizací ve stavu, kdy vyžadoval nákladné finanční opravy. Dědici by byli povinni opravit dům, aniž by na něm mohli finančně profitovat, nehledě k tomu, že i případné nájmy by šly na vázané konto u STSP. Protože ústavní stížnost byla podána včas a nevykazovala žádné vady podání, vzhledem ke stěžovatelem uváděnému porušení jeho základních práv, vyžádal si Ústavní soud vyjádření soudů obou stupňů k podané ústavní stížnosti. Okresní soud, spolu se zasláním vyžádaného spisu sp. zn. 8 C 121/92, odkázal ve svém vyjádření na odůvodnění svého rozsudku. Odvolací soud, zastoupený předsedou senátu 22 Co Dr. P. K., odkázal rovněž na svůj rozsudek, ve kterém vysvětluje pojem "tísně" v souzeném případě a současně prohlásil, že netrvá na účasti při ústním jednání ve věci. Soud prvého stupně v odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodném období, že stěžovatel je oprávněnou osobou a tedy osobou ve sporu aktivně legitimovanou a vedl. účastník je osobou povinnou a tedy osobou pasivně legitimovanou. Rovněž tak soud konstatoval, že stěžovatel vyzval povinnou osobu k vydání věci ve lhůtě stanovené zákonem a stejně tak řádně v zákonné lhůtě uplatnil své právo u soudu. K námitce vedl. účastníka o ztrátě stavebně technického charakteru domu č. p. 503, na základě provedeného znaleckého posudku, dospěl soud prvého stupně k závěru, že u předmětné nemovitosti nedošlo ke změnám v prvcích dlouhodobé životnosti. Pouze u pozemků by musel soud podle ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. přihlédnout k tomu, že na nich jsou umístěny stavby, které byly zřízeny až po převzetí pozemků státem (kotelna a sociální zařízení). Zamítavé stanovisko soud prvého stupně postavit na závěru, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že k odmítnutí dědictví došlo v tísni. Potřebu oprav a nedostatku financí pro provedení údržby nelze považovat za tíseň, která by ovlivnila akt odmítnutí. Odvolací soud se ztotožnil jednak se zjištěným skutkovým stavem, tak, jak jej zjistil okresní soud, jednak z vyvození právních závěrů, z nich vyplývajících. Nesporný zůstal fakt, že byly mezi účastníky splněny podmínky pro aplikaci zákona č. 87/1991 Sb., ztotožnil se i s právním závěrem o nedostatku tísně při odmítnutí dědictví. U pojmu "tísně" s ohledem na to, že jej zákon ani občanský zákoník nedefinuje, s odvoláním na soudní praxi odvolací soud dovodil, že "tíseň" je duševní stav postiženého subjektu posouditelný podle konkrétního individuálního případu, přičemž musí to být stav uznatelný a dosti závažný. Pokud se týká uvedeného nálezu Ústavního soudu, v souzeném případě se o takový případ nejedná, neboť projev vůle dědiců nebyl omezen politickým nátlakem, neboť jednající osoby by jej učinily bez ohledu na poměry, panující v uvedeném období. Posléze odvolací soud rovněž dovodil, že z ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb. vyplývá, že stav tísně se váže k dědicům a nikoli k zůstaviteli. Důvodem odmítnutí odvolání a potvrzení rozsudku okresního soudu byla i pro soud odvolací skutečnost, že k jednání dědiců nedošlo v tísni. Vzhledem k tomu, že ze strany stěžovatele je namítáno porušení jeho ústavních práv, je za splnění zákonných podmínek ústavní stížnosti dána i ingerence Ústavního soudu pro zjišťování, zda v projednávaném případě k porušení ústavnosti došlo. Celá problematika je soustředěna výlučně na výklad pojmu "tísně" a na její ovlivnění vůle jednajících při aktu odmítnutí dědictví. Ústavní soud vydal již 32 rozhodnutí týkajících se tísně v restitučních řízeních. Ústavní soud se proto neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že v případě tísně se jedná výhradně o duševní stav jednající osoby. Jedná se o stav svobody projevu vůle, jehož omezení, resp. podmínění netkví pouze ve vnitřních příčinách jednající osoby, nýbrž a převážně v příčinách vnějších. Nutno proto každý případ posuzovat individuálně s přihlédnutím k času, místu a podmínkám jednající osoby. Předmětný dům, o jehož restituci se jedná, byl z hlediska totalitní terminologie "výrobním prostředkem " pro provozování hostinské činnosti. Jako takový nemohl zůstat v soukromém vlastnictví. Byly upřednostňovány formy dobrovolného předání na stát, kdy jednu z těchto donucovacích funkcí plnila i státní notářství. Proto byla původní vlastnice zbavena práva poskytovat služby pohostinství. Byla zbavena rovněž základních vlastnických atributů ve vztahu k vlastnictví, jako je věc užívat, držet ji, právo s ní disponovat a mít z ní užitek. Zůstala jí pouze povinnost udržovat ji v nezávadném stavebně-technickém stavu. Při odejmutí příjmů plynoucích z nemovitostí, nebylo možné, aby této povinnosti dostála pro nedostatek finančních prostředků. Případná půjčka by nevedla k ničemu jinému, než k odebrání domu pro neplnění splátek, resp. opět k jeho "dobrovolnému předání" státu. S domem měl již bývalý MěstNV v P. ještě za života zůstavitelky své záměry. Hodlal jej upravit na Kulturní dům ve stávající lokalitě, což se mělo stát stavebními úpravami v rámci akce "Z". O příjmech z předmětné nemovitosti svědčí rozhodnutí finančního odboru býv. MěstNV v Pardubicích ze dne 6.12. 1962 ev. č. 362/61-Pell., který při převodu správy zjišťuje, že na kontě nájemného se nacházela u STSP v Pardubicích č. ú. 260385 částka 802,90 Kčs a na fondu oprav částka 3.633,90 Kčs. Tyto částky byly účelově vázány. V tomto výměru je obsažen pokyn pro přejímající orgán, aby zjistil, kam bylo placeno nájemné. Nutno přisvědčit odvolacímu soudu, že stav tísně nelze vztahovat na zůstavitele, nýbrž na jeho dědice v době odmítnutí dědictví. Ze spisu i z výpovědi svědků vyplývá, že již při dědickém řízení byla po dědicích požadována povinnost převzetí úhrady Kčs 30.000,- jedním z každých (byli tři) za provedené práce. V té době dům sloužil jako sklad nábytku, zda a komu byl placen nájem není známo. Dědické řízení si vyžádalo několikeré projednání, neboť dědicové stále nebyli rozhodnuti, jak s dědictvím naloží. Postavení dědiců ve vztahu k zůstavitelce bylo determinováno třídní klasifikací, neboť se jednalo o děti živnostnice. Jejich postavení po finanční stránce bylo obdobné jako zůstavitelky. Její syn V. S., otec stěžovatele, byl jako výběrčí zaměstnán u Východočeských elektráren a nelze hovořit o tom, že ze svého platu by mohl hradit svůj podíl na stavebních pracích domu z něhož nic neměl a které by si vyžádaly statisícové částky. Jako zaměstnanec státního podniku měl rovněž oprávněné obavy o své zaměstnání. Plénum Ústavního soudu již ve svém nálezu Pl.ÚS 16/93 interpretovalo pojem tísně v souvislosti s politickým nátlakem, spojeným s obdobím let 1948 až 1989. Jiná interpretace by zakládala nerovnost právních následků ve vztahu k jiným, v tísni uzavřeným úkonům a tím rozpor s ústavním principem rovnosti. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 59/95 při posuzování naplnění znaku tísně ve smyslu restitučních předpisů, je třeba mít na paměti, že ve skutečném právním státě se nikdo dobrovolně majetku nezbavuje a proto bude vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého vlastnictví oním objektivně působícím a existujícím stavem, tedy vnější příčinou tísně a toto pak i pohnutkou pro projev vůle jednající osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu. Konečně i stěžovatelem uváděný nález sp. zn. IV.ÚS 85/95 uvádí, že pojem tísně je nutno interpretovat v souvislosti s politickým nátlakem období let 1948 - 1989. Za stav tísně je proto třeba považovat i takový stav, kdy vlastník nemůže s věcí volně nakládat, neboť ve své dispozici s předmětem vlastnictví je omezován represivní politikou, umožňovanou nedostatkem existence právního a demokratického státu. Tento stav navíc samostatně kvalifikuje zákon č. 198/1993 Sb., který inkriminované období označuje jako destrukci tradičních principů vlastnického práva. V projednávané věci ve vztahu k dědicům se jednalo o nespornou tíseň, neboť při zachování možností provádění pohostinských nebo jakýchkoli jiných služeb, které by z nemovitosti dědicům nesly příjmy, by se nikdy této nemovitosti, jako jediného rodinného majetku, nevzdali. Již vyloučení jakékoli dispozice s tímto majetkem v případě jeho převzetí hrubým způsobem narušuje jeden ze základních principů vlastnictví. Protože je u stěžovatele splněna podmínka ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb., neboť k odmítnutí dědictví jeho zákonnými předchůdci došlo v tísni, došlo současně ze strany soudů k porušení ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy. Ústavní soud byl proto nucen podle ustanovení §82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti zcela vyhovět a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 1999, č. j. 22 Co 159/98-91, zrušit. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 2. února 2000