ECLI:CZ:US:2000:2.US.377.97
sp. zn. II. ÚS 377/97
Usnesení
II. ÚS 377/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESE N Í
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Jiří Malenovský a JUDr. Antonín Procházka ve věci ústavní stížnosti PhMr. A.L., zastoupené advokátem JUDr. J.M., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, ze dne 20. 6. 1997, č.j. 2 Cdon 1033/96-80, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 2. 1996, č.j. 15 Co 323/95-52, a rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. l . 1995, č j. 16 C 178/94-27, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a Ministerstva financí ČR jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala dne 8. 10. 1997 k poštovní přepravě ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu téhož dne. Ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, ze dne 20. 6. 1997, č j. 2 Cdon 1033/96-80. Tímto rozsudkem bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 2. 1996, č.j. 15 Co 323/95-52, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 1995, č.j. 16 C 178/94-27. Podle názoru stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její práva podle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z vyžádaného soudního spisu 16 C 178/94, který je veden u Okresního soudu v Hradci Králové a ze stěžovatelkou předložených listin, vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu. Stěžovatelka požadovala po České republice - poskytnutí finanční náhrady ve výši 2.145.137,- Kč podle §13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Stěžovatelka byla vlastníkem S. v Ch. Na tuto S. byla výměrem KNV v H. z 9. 6. 1949, zn. 522 Dru, zavedena národní správa. Tento výměr jí však nebyl doručen, pouze sdělen dopisem z 13. 6. 1949, kterým jí Č.,
II. ÚS 377/97
sděluje, aby se dostavila k projednání záležitosti. Rozhodnutím KNV v H. ze dne 10.4. 1953 přešla národní správa na K.P., n.p. Dne 18. 11. 1954 S. i s přilehlým skladem shořela. O příčinách požáru z předložených listin a soudního spisu nic neplyne. Obě budovy i s dalšími stavbami byly požárem zničeny. Následně se stala dalším správcem Odbytová základna č. 4 Ministerstva v P. Zbytek původního areálu přešel do vlastnictví státu rozhodnutím ONV v N.B. ze dne 14. 10. 1959, čj. Fin 118/N-D1. V této věci uplatnila stěžovatelka více nároků (též podle zákona č. 403/1990 Sb.). Ve stížnosti se však dovolává ochrany proti postupu obecných soudů o její žalobě k okresnímu soudu "ve věci nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím orgánu státu (zákon č. 58/1969 Sb.) v souvislosti se žádostí oprávněné osoby o poskytnutí finanční náhrady podle ti 13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích". Po vyřešení otázky příslušného soudu ve věci rozhodl Okresní soud v Hradci Králové tak, že žalobu zamítl jak z důvodu nesplnění podmínek podle zákona č. 87/1991 Sb., tak z titulu náhrady škody, kde se nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi rozhodnutím o zavedení národní správy a požárem. Rovněž Krajský soud v Hradci Králové nevyhověl odvolání stěžovatelky a toto zamítl, když se ztotožnil s argumentací první instance. Současně však připustil dovolání, neboť za otázku po právní stránce zásadního významu uznal posouzení skutečnosti, zda "zavedení národní správy podle dekretu č. 5/1945 Sb. - ať už podložené příslušným rozhodnutím správního orgánu či jen faktické - nelze kvalifikovat jako "přechod věci na stát" nebo "převzetí věci státem" ve smyslu §6 odst. 1 a 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích". V dovolání stěžovatelka zopakovala svou argumentaci z odvolání. Nejvyšší soud ČR následně v dovolacím rozsudku potvrdil závěry odvolacího soudu, když se ztotožnil s jeho výkladem právního významu zavedení národní správy podle dekretu č. 5/1945 Sb. - ať už podložené příslušným rozhodnutím správního orgánu či jen faktické v tom smyslu, že ji nelze kvalifikovat jako "přechod věci na stát" nebo "převzetí věci státem" ve smyslu §6 odst. 1 a 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Všechna tato soudní rozhodnutí napadla stěžovatelka svou ústavní stížností. V ní zopakovala své argumenty přednesené v rámci odvolání a dovolání a poukázala na potřebu hodnotit věc i tak, že stát si počínal jako vlastník věci způsobem přesahujícím meze pravomoci národního správce, což dosud hodnoceno nebylo.
Porušení uvedených ustanovení spatřovala stěžovatelka v tom, že obecné soudy zasáhly do, jejího práva vlastnit majetek a do práva na ochranu proti zásahům do majetku, kam podle ní třeba zahrnout i právo na reparaci za majetek neoprávněně odňatý a zničený, které bylo uplatněno formou nároku na poskytnutí finanční náhrady podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Zdůraznila význam sporných hmotněprávních otázek řešených před obecnými soudy (neúčinné zavedení a pozdějšího reálného nevykonávání národní správy) a používání pojmu "faktické národní správy" obecnými soudy. Poukázala na potřebu rozhodovat podle zásad nauky přirozenoprávní ve shodě s Listinou.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti předseda senátu odvolacího soudu K.V. Neshledal žádné procesní pochybení soudů a k námitce porušení spravedlnosti uvedl, že nějakou absolutní spravedlnost nemůže žádný státní orgán zaručit. Spravedlnost procedurální, kdy má každý podle stanovených regulí dostat to, co inu podle zákona náleží, nemůže nikdy spočívat v tom, že se do zákona "vpašuje" něco, co v něm není. Jádro případu spatřuje v posouzení toho, zda byl správně vyložen zákon o mimosoudních rehabilitacích. V daném případě věc, o kterou se jedná, nepřešla do vlastnictví státu. Ať je již rozhodnutí o ustanovení národního správce jakékoli, nemělo za následek nabytí věci státem, ani nešlo o projev vůle nakládat s věcí jako s vlastní. Česká republika nemá povinnost odčinit všechny křivdy spáchané komunistickým režimem. Rozhodla se odčinit jen některé a jen určitým způsobem a v určitém rozsahu. Ze zákona však
II. ÚS 377/97
neplyne povinnost poskytnout peněžitou náhradu proto, že byla zavedena národní správa a během ní byla věc zničena, ať už úmyslně, z nedbalosti nebo náhodou. Protože stěžovatelka nepřišla se žádnými konkrétními skutkovými tvrzeními, ani s důkazními návrhy, které by svědčily o tom, že ustanovení národního správce bylo příčinou požáru, nemohla být přiznána ani náhrada škody podle o.z. Za Okresní soud v Hradci Králové se vyjádřil Mgr. M.P.,
který pouze odkázal na odůvodnění rozsudku, aniž měl další návrhy. Za Nejvyšší soud se vyjádřil předseda senátu JUDr. Z.D., který uvedl, že Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, podle kterého zavedením národní správy nedošlo k přechodu vlastnictví na stát. Stejně tak neshledal žádnou další vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ani odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jak tvrdí stěžovatelka, neboť bylo založeno na názoru, že zavedení národní správy neznamená přechod vlastnického práva na stát. Ministerstvo jako vedlejší účastník uvedlo, že nemovitost byla ve vlastnictví stěžovatelky, i když byla pod národní správou. Byla zničena požárem a stát ji nemohl převzít ani bez právního důvodu podle §6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Rozsudky obecných soudů jsou s tímto zákonem v plném souladu. Proto navrhlo zamítnutí stížnosti.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal podmínky k projednání ústavní stížnosti. Stěžovatelka byla řádně zastoupena ve smyslu §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Dále došel k závěru, že stížnost byla podána včas a stěžovatelka byla oprávněnou osobou k jejímu podání.
Ústavní soud proto přezkoumal opodstatněnost ústavní stížnosti a došel k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Podle Ústavního soudu se stěžovatelce nepodařilo prokázat extrémní porušení zásad soudního řízení, které by dosáhlo intenzity porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle č1. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. To, že všechny soudy vyložily v neprospěch stěžovatelky §6 odst. 2 a §13 zákona o mimosoudních rehabilitacích, ještě není porušením jejích ústavně zaručených práv. Soudy provedly potřebná dokazování a umožnily stěžovatelce uplatnit její ústavně zaručená práva v rámci vytýčeného předmětu řízení, kterým bylo uplatnění zákona o mimosoudních rehabilitacích, nikoli zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů. Přitom je třeba zdůraznit, že podle §1 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích se tohoto zákona nepoužije na zmírnění křivd, jež jsou předmětem úpravy zvláštního zákona. Proto obecným soudům nelze v dané souvislosti vytýkat, že dále neprováděly důkazy ohledně doručení výměru KNV v H., kterým se zaváděla ve firmě H. a spol. národní správa, a že se spokojily s tvrzením stěžovatelky, že jí jako již zletilému vlastníku firmy H.C., jak byla vedena v obchodním rejstříku pod sv. A IV na straně 91 - Jič., nebyl výměr doručen a že nezjišťovaly, zda nebyl doručen podle údajů obchodního rejstříku tomu, kdo byl oprávněn za firmu jednat (podle tvrzení stěžovatelky do roku 1949 její dědeček - č.1. 21 soudního spisu 16 C 178/94 vedeného Okresním soudem v Hradci Králové). Stejně tak v této souvislosti nelze obecným soudům vytýkat, že se nezabývaly následně významem §25 odst. 3 dekretu č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Mad'arů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, který byl ve vztahu k vl. nařízení č. 8/1928 Sb. speciálním a který stanovil, že odvolání nemá odkladného účinku. Nelze již prokázat, jak by řízení o této otázce do roku 1954 dopadlo, když z hlediska tehdejší judikatury Nejvyššího správního soudu (B. 3482/14) je doručení
součástí správního aktu, takže vadnost doručení lze napadnout jen opravným prostředkem směřujícím proti dotyčnému správnímu aktu. Rovněž v této souvislosti odvolacímu soudu nelze vytýkat hodnocení §6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť ten, vědom
11. ÚS 377/97
si, že je to věcí po právní stránce zásadního významu, výslovně připustil dovolání k Nejvyššímu soudu.
Rozhodující pro celou věc je tak stanovisko Nejvyššího soudu obsažené v zamítnutí dovolání. Ústavní soud může podle zákona o Ústavním soudu s ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti přezkoumávat především rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a teprve tehdy, když orgán oprávněný o tomto prostředku rozhodnout, porušil ústavně zaručená práva stěžovatele. Nejvyšší soud ČR v dovolacím rozsudku potvrdil závěry odvolacího soudu, když se ztotožnil s jeho výkladem právního významu zavedení národní správy podle dekretu č. 5/1945 Sb. - ať už podložené příslušným rozhodnutím správního orgánu či jen faktické v tom smyslu, že ji nelze kvalifikovat jako "přechod věci na stát" nebo "převzetí věci státem" ve smyslu §6 odst. 1 a 2
zákona o mimosoudních rehabilitacích. Tento závěr, ani další vývody Nejvyššího soudu, neshledal Ústavní soud v rozporu s ústavními předpisy.
Podle §6 odst. 2 se povinnost vydat věc vztahuje i na další případy neuvedené v odstavci 1, jež spadají pod §2 odst. 1 písm. c) zákona, jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu. Ustanovení §6 odst. 2 tak dopadá na dvě skupiny případů. Pro první z nich platí, že výraz "neuvedené v odst. 1" značí, že i když spadají pod §2 odst. 1 písm. c), musí dojít k přechodu na stát nějakým dalším způsobem v odstavci 1 neuvedeným, pokud to lze označit za důsledek politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Ve druhém případě již nejde o přechod na stát z nějakého právně definovaného důvodu při splnění podmínek §2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích, nýbrž o situaci, kdy stát věc fakticky převzal bez právního důvodu. Právě posouzení druhé skupiny případů bylo rozhodující pro danou věc. I když závěr Nejvyššího soudu není zcela jednoznačný, pro danou věc to není rozhodující. Jestliže stát rozhodl o zavedení národní správy, nedošlo k faktickému převzetí věci, které má na mysli §6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, popř. výklad Nejvyššího soudu otištěný ve Sbírce soudních rozhodnutí, roč. 1993, č. 7-8, kterého se stěžovatelka dovolává (s. 40 soud. spisu). Stěžovatelka se v této souvislosti dovolává přirozeného práva vlastnit majetek a práva na ochranu proti zásahům do majetku (kam podle ní třeba zahrnout i právo na reparaci za majetek neoprávněně odňatý a zničený, které bylo uplatněno formou nároku na poskytnutí finanční náhrady podle zákona o mimosoudních rehabilitacích).
Ve smyslu judikatury Ústavního soudu nelze zavedení národní správy chápat jako odnětí vlastnického práva, ani jako převzetí vlastnictví bez právního důvodu. Ústavní soud se zde ovšem nemohl ztotožnit s názorem obsaženým ve vyjádření odvolacího soudu, podle kterého již z §3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích plyne, že §6 má na mysli vždy přechod vlastnictví. Stojí na stanovisku (nálezy sp. zn. IV. ÚS 279/95, sp. zn. 1. ÚS 287/96), že převzetí věci bez právního důvodu samo o sobě pojmově vylučuje vznik vlastnického práva na straně subjektu, který se takto věci bez právního důvodu ujal. Pokud by bylo i pro tyto případy požadováno, s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., splnění podmínky přechodu věci do vlastnictví státu, bylo by nepochybně ustanovení §6 odst. 2 cit. zákona ustanovením s prázdným obsahem. V případě, kdy stojí proti sobě v rámci jednoho a téhož zákona dvě pravidla chování, z nichž jedno výslovně váže restituci na podmínku nabytí vlastnictví státem a druhé naopak výslovně počítá s restitucí v případech, kdy stát převzal věc bez právního důvodu, je nutno přijmout závěr, že
podmínka nabytí vlastnictví státem je nezbytná pro úspěšnost uplatněného restitučního nároku v případech jmenovitě uvedených v §6 odst. 1 cit. zákona, nemusí však být naplněna v případech uvedených v odstavci 2 tohoto ustanovení (viz Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 6., nález č. 121, sv. 10, nález č. 45).
11. ÚS 377/97
Podmínkou uplatnění §6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích je, že stát se bez právního důvodu jako vlastník choval a vyloučil natrvalo aplikaci vlastnických práv stěžovatelky svým autoritativním postupem podle veřejnoprávních předpisů (např. kdyby stát nechal budovy bez jejího souhlasu odstranit). V daném případě se ale jednalo o národní správu a budova zanikla z důvodu požáru, který jistě nelze chápat jako formu převzetí věci státem bez právního důvodu. Takový restituční titul není našemu právnímu řádu znám. O chování státu jako "nevlastníka" konečně svědčí i tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti a v soudním řízení před obecnými soudy, podle kterého byly další dvě sušárny, na které byla zavedena národní správa, (týmž výměrem KNV v H. z 9. 6. 1949, zn. 522 Dru), ostatním vlastníkům vráceny (č.l. 25, 26 a 62 soudního spisu) a dále skutečnost, že k převzetí věci státem došlo až podle vlád. nařízení č. 15/1959 Sb., z čehož plyne, že do té doby stát sušárnu, popř. její zbytky po požáru, za svou nepovažoval. To dotvrzuje i jmenování několika národních správců (1949, 1953, 1957).
K přechodu vlastnictví stěžovatelky na stát tak došlo až rozhodnutím ONV v N.B. ze dne 14. 10. 1959, čj. Fin 118/N-D1. Na tuto situaci je však třeba uplatnit jiný restituční předpis, takže její posouzení není věcí této ústavní stížnosti. Ze soudního spisu vyplývá, že stěžovatelka tak učinila a byla ve svých nárocích uspokojena (č.l. 2, 19 soudního spisu). Pokud jde o třetí otázku, která z návrhu plyne, tj. poskytnutí náhrady škody za zničený majetek podle zákona č. 58/1969 Sb., nelze postup obecných soudů považovat za neústavní. Tento zákon nabyl účinnosti až 1. 7. 1969 a nemohl se proto vztahovat ani hypoteticky na škody způsobené před 15 lety, navíc požárem, který nelze ve smyslu tohoto zákona považovat ani za nezákonné rozhodnutí, ani za nesprávný úřední postup.
Pokud jde o namítané porušení §6, §18, §117 odst. 1, §120 odst. 1 a 3, §132, §153 odst. 1, §157 odst. 2 a 3, §221 odst. 1, §242 odst. 1 a §243c o.s.ř., je Ústavní soud nucen potvrdit své vícekrát opakované stanovisko ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" podle čl. 83 Ústavy ČR není další soudní instancí. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů (jako jsou procesní předpisy v daném případě) a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny).
Ústavní soud na základě výše uvedeného proto dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyly porušeny čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Obdobně to platí pro namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, které je jednak ustanovením kompetenční povahy, jednak představuje záruku soudcovské nezávislosti v rámci ústavní dělby moci, aniž by z něj bylo možno přímo dovodit konkrétní základní právo. Pokud jde o namítané porušení čl. 36 odst. 2, na daný případ se vůbec nevztahovalo, neboť věc nebyla řešena cestou správního soudnictví. Podotýká se přitom, že porušení Ústavy ČR, která nabyla účinnosti dnem 1. ledna 1993 a porušení Listiny základních práv a svobod, která nabyla účinnosti dne 2. února 1991, nelze se dovolávat proti jednání orgánů československého státu z let 1949 - 1959. K tomu slouží speciální restituční zákonodárství. Ústavní soud proto může dodržování obou uvedených ústavních předpisů přezkoumávat pouze ve vztahu k jednání státních orgánů, v daném případě obecných soudů, ke kterému došlo po tomto datu, jak již Ústavní soud judikoval (srov. např. nálezy IV. ÚS 15/94 a I. ÚS 197/96 otištěné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 2, nález č. 52, sv. 6, nález č. 118).
Na základě těchto skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 6. 1997, č.j. 2 Cdon 1033/96-80, ve spojení
II. ÚS 377/97
s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 2. 1996, č.j. 15 Co 323/95-52, a rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 1995, č j. 16 C 178/94-27, odmítnout jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 10. května 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu
G