ECLI:CZ:US:2000:2.US.38.99
sp. zn. II. ÚS 38/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti ing. J. P., zastoupeného JUDr. J. Š., proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 20. 5. 1998, čj. 9 T 209/97-84, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 11. 1998, čj. 3 To 621/98-100, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů, stěžovatel uvádí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Stěžovatel dále tvrdí, že obecné soudy hrubě porušily jeho právo na spravedlivý proces při sdělení obvinění, obžalobě a zprošťujícím výroku rozsudku, a to tím, že ve výrokových částech výše uvedených listin hanlivé výroky nebyly citovány verbis expressis, ale označeny pouze jako "vulgární výroky uvedené ve spise". Stěžovatel navrhuje, aby výše uvedená rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zrušil.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Písku, sp. zn. 9 T 209/97, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 20. 5. 1998, čj. 9 T 209/97-84 byl stěžovatel na základě §226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby okresního státního zástupce pro trestný čin útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 3 trestního zákona účinného do 31. 12. 1997, neboť stíhaný skutek není trestným činem. Domnělého trestného činu se měl stěžovatel dopustit vulgárními výroky proti hlídce Policie ČR, když byl při jízdě autem zastaven, byla zjišťována jeho totožnost a prováděna orientační dechová zkouška ovlivnění alkoholem. V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud konstatoval, že stěžovatelův skutek není trestným činem od 1. 1. 1998 a není možno jednání stěžovatele postoupit k projednání příslušnému orgánu jako přestupek, neboť uplynula doba jednoho roku, což je promlčecí doba přestupku, když ke skutku mělo dojít dne 15. 2. 1997. Stěžovatel podal proti výše uvedenému rozsudku okresního soudu ihned po jeho vyhlášení odvolání, v němž namítl, že okresní soud sice odstranil zjevná procesní pochybení, neodstranil však podstatu, tj. materiální stránku nezákonnosti postupu v trestním stíhání i trestním řízení proti obžalovanému, a že znovu rozhodl, že skutek byl spáchán a že zahájené trestní stíhání a trestní řízení, tj. sdělené obvinění a podaná obžaloba byly jakoby po právu. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 16. 11. 1998, čj. 3 To 621/98-100 tak, že stěžovatelovo odvolání zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud mimo jiné uvedl, že postup okresního soudu byl správný vzhledem k novele trestního zákona účinné od 1. 1. 1998. Bylo totiž podle názoru krajského soudu prokázáno, že stíhaný skutek se stal a tento není trestným činem, přičemž případné postoupení věci k projednání příslušnému správnímu orgánu jako přestupku nepřichází v úvahu s ohledem na uplynutí promlčecí doby, uvedené v §20 zákona č. 200/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud přezkoumal výše uvedená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak již Ústavní soud v některých svých dřívějších rozhodnutích judikoval, Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad nimi, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Tak tomu je i v tomto posuzovaném případu. Ústavní soud přezkoumal z hlediska tvrzeného porušení základních práv a svobod, zda byla v řízení šetřena příslušná ustanovení trestního řádu, tzn. že bylo zjišťováno, zda příslušníci Policie ČR dodrželi v daném případě zákonný postup proti stěžovateli a zda vulgární výroky byly skutečně proneseny. Ústavní soud dospěl k tomu závěru, že k adekvátnímu zjišťování skutkového stavu soudem došlo a právní závěr jim odpovídá, včetně použití zákonného důvodu zproštění. Rovněž odpovídá běžné praxi i právní kultuře, že vulgarismy nejsou uváděny ve výrokových částech rozhodnutí, ale pouze v jeho odůvodnění (viz judikát Nejvyššího soudu ze 16. 4. 1974, sp. zn. 6 Tz 24/74 ).
Ústavní soud po posouzení všech uvedených skutečností tedy neshledal nic, co by prokazovalo, že postupem obecných soudů byly překročeny meze ústavnosti, zejména pak, že soudní řízení jako celek nebylo spravedlivé. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2000 Vojtěch Cepl
předseda senátu