ECLI:CZ:US:2000:2.US.384.98
sp. zn. II. ÚS 384/98
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti 1) B Z., 2) M. Z., za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor a vedl. účastníka 1) JUDr. J. P., 2) O. P., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 28. 5. 1998, č. j. 15 Co 61/98-323, a Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 3. 5. 1996, č. j. 3 C 220/92-236, takto:
Rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka
v Táboře ze dne 28. 5. 1998, č. j. 15 Co 61/98-323, a Okresního
soudu v Pelhřimově ze dne 3. 5. 1996, č. j. 3 C 220/92-236, se
zrušují.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje formální
náležitosti podání, ve smyslu ustanovení §34 ve vztahu
k ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, brojí stěžovatelé proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 28. 5. 1998,
č. j. 15 Co 61/98-323, a Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 3.
5. 1996, č. j. 3 C 220/92-236. Navrhovatelé tvrdí, že shora
uvedenými rozsudky obou obecných soudů došlo k porušení jejich
práva zakotveného v ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90
Ústavy, když oba soudy shodně konstatovaly, že na stěžovatele
nepřechází vlastnické právo k nemovitostem, tvořící budovy
bývalého mlýna č. p. 24, postavených na st. p. č. 28/1
a hospodářskými stavbami, postavenými na téže stav. parcele, jakož
i na st. p. č. 27, včetně venkovních úprav, to vše v k. ú. S. B.,
ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě). Stěžovatelé se
domnívají, že oba obecné soudy nesprávně posoudily znalecké
posudky, vypracované na ocenění předmětných nemovitostí a z takto:
nedostatečného dokazování vyvodily i nesprávné právní závěry.
Ke skutkovým okolnostem případu pak uvedli, že v zákonné
lhůtě uplatnili svůj návrh ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona
o půdě proti vedl. účastníkům u Okresního soudu v Pelhřimově. Ten
po obsáhle provedeném dokazování jejich návrh zamítl s tím, že
nebylo zjištěno naplnění aspoň jedné z podmínek cit. zákonného
ustanovení, když v průběhu dokazování bylo prokázáno, že vedl.
účastníci nezískali předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy
platnými právními předpisy nebo za cenu nižší než cenu
odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě
protiprávního zvýhodnění.
Rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově napadli stěžovatelé
odvoláním, kterému Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka
v Táboře vyhověl a jeho výrok změnil tak, že stěžovatelé jsou
vlastníky předmětných nemovitostí, neboť vedl. účastníci je nabyli
v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy za cenu nižší než
odpovídala novému znaleckému posudku znalce Ing. A. R. a firmy S.,
spol. s r. o., objednaných Okresním soudem v Pelhřimově. Současně
však krajský soud připustil proti svému rozsudku dovolání, když
konstatoval, že je po právní stránce rozhodující otázkou výklad
pojmu "ceny nižší než ceny odpovídající tehdy platným cenovým
předpisům".
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 26.11. 1997, č. j. 2
Cdon 51/97-311, konstatoval, že tento pojem nelze chápat čistě
matematicky, tzn. že jakákoli cena nižší, než by byla cena
stanovená tehdejším znalcem, znamená automaticky naplnění této
podmínky. Ve smyslu tohoto právního závěru Nejvyšší soud dovoláním
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k novému řízení odvolacímu
soudu. Ten po doplnění dokazování ve smyslu rozhodnutí dovolacího
soudu návrh stěžovatelů s konečnou platností zamítl.
Stěžovatelé však tvrdí, že nelze souhlasit s výsledky
provedeného dokazování, když navíc údajně důkazní řízení bylo
vedeno nikoli nestranně, takže jeho výsledky prý stěžovatelé
nemohli ovlivnit i z toho důvodu, že nebyl akceptován ani jeden
z jejich důkazních návrhů. Proces dokazování byl podle názoru
stěžovatelů natolik neúplný, a to i přes časovou náročnost
v rozsahu 6 let, že po skončení občanskoprávního řízení nebyl
obecnými soudy důsledně vymezen předmět kupní smlouvy z r. 1989,
stáří staveb a jejich zaměření, takže z takto neúplného dokazování
nemohly vyplynout právně odpovídající závěry.
Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
- pobočka v Táboře, Ústavní soud zjistil, že tento soud potvrdil
výrok rozsudku prvého stupně, pokud tento rozhodl, že žalobní
návrh stěžovatelů na určení, že na ně přechází vlastnické právo
k nemovitostem, ve výroku rozhodnutí blíže specifikovaných
z vedl. účastníků, se zamítá. Vzhledem k dřívějšímu stanovisku
Nejvyššího soudu krajský soud již nepřipustil proti svému rozsudku
dovolání. Krajský soud zdůraznil, že na daný případ se vztahuje
zákon o půdě, neboť se jedná o nárok uplatněný ve smyslu §8 odst.
1 cit. zákona, když návrh byl stěžovateli podán v zákonné lhůtě
a stěžovatelé jsou oprávněnými osobami podle §4 tohoto zákona.
Při splnění podmínek cit. zákonného ustanovení by se na
stěžovatele vztahovalo právo na vydání nemovitostí podle §6 odst.
1 písm. a) zákona o půdě.
Odvolací soud v souvislosti s námitkami stěžovatelů
konstatoval, že již v řízení před soudem prvého stupně bylo
prokázáno, že vedl. účastníci nezískali nemovitosti na základě
protiprávního zvýhodnění, když dostali při koupi přednost před
ostatními zájemci. Vedl. účastníci byli vybráni především proto,
že nemovitosti chtěli odkoupit včetně hospodářských budov pro účel
trvalého bydlení. Při výběru vhodných zájemců nebyla tehdejším MNV
S. B. stanovená žádná kritéria a nebyl ani důvod upřednostňovat
vedl. účastníky při stanovení kupní ceny.
K otázce cenového rozdílu mezi cenou kupní a cenou stanovenou
dalšími znaleckými posudky odvolací soud zdůraznil, že znalci se
vypořádali, ať již písemně nebo ústně, se všemi námitkami
účastníků a v průběhu skončeného řízení byly vyřešeny sporné
otázky, spojené se způsobem ocenění nemovitostí, takže výsledky
dokazování i v této oblasti je možno považovat za kvalitní
a přesvědčivé. Zjištěný cenový rozdíl je cca 4.000,- Kč
a představuje tak zhruba 5% rozdíl oproti kupní ceně, což je podle
názoru odvolacího soudu s ohledem na složitost a problematičnost
ohodnocení nemovitostí rozdíl nepodstatný. K původně stanovené
kupní ceně odvolací soud poznamenal, že její výši nelze chápat
jako porušení povinností znalce, který znalecký posudek v r. 1989
vypracoval, neboť oceňovací vyhl. č. 182/1988 Sb. byla v době
vypracování znaleckého posudku J. U. v platnosti pouze několik
měsíců a metodické pokyny pro její použití vešly ve známost až
zhruba za rok po jejím vydání.
Ústavní soud požádal účastníka i vedl. účastníky řízení
o písemné vyjádření k podané ústavní stížnosti.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako
účastník řízení uvedl, že podle jeho názoru nemá podaná ústavní
stížnost ústavně právní podklad, neboť v ní uvedené argumenty
v podstatě opakují námitky stěžovatelů, uplatněné již v průběhu
řízení před obecnými soudy.
Rozpor v argumentaci stěžovatelů spatřuje krajský soud
především v tom, že i když navrhovatelé napadají neprokázání
podmínek uvedených v ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, těžiště
porušení ústavnosti spatřují v nedostatcích důkazního řízení.
V dalším odvolací soud odkazuje na závěry uvedené v odůvodnění
svého rozsudku, které i přes obsah ústavní stížnosti považuje za
správné a úplné a zdůrazňuje, že postup v řízení byl zcela
v souladu s platným právním řádem ČR. S ohledem na námitky
stěžovatelů se jeví podaná ústavní stížnost jako nesouhlas
s právním názorem obecných soudů a měla by podle jeho názoru být
v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako
zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Vedl. účastníci po výzvě Ústavního soudu ve svém vyjádření
uvedli, že nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelů, že totiž obecné
soudy v průběhu řízení neakceptovaly ani jeden z jejich důkazních
návrhů, neboť tyto soudy provedly takové důkazy, které ve věci
byly právně relevantní a případné odmítnutí důkazů dostatečně
a přesvědčivým způsobem odůvodnily ve svých rozhodnutích.
Ke konkrétní námitce stěžovatelů, která se vztahuje ke stáří
staveb, uvedené ve znaleckých posudcích, vedl. účastníci
zdůrazňují, že problém opotřebení stavby je řešen v přísl.
vyhlášce Ministerstva financí č. 182/1988 Sb. tak, že pokud nebyla
zachována dokumentace staveb, stáří stavby se určí s ohledem na
datum počátku užívání stavby k účelům, pro které byla určena.
V této souvislosti proto znalci vzali za prokázaný r. 1918
a nikoli až r. 1925, kdy došlo ke kolaudaci stavby.
Ze spisu Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 3 C 220/92,
Ústavní soud zjistil, že v průběhu řízení před soudem prvého
stupně bylo prováděno tímto soudem obsáhlé a podrobné dokazování,
týkající se všech podmínek uvedených v ustanovení §8 odst. 1
zákona o půdě.
Dne 19. 12. 1989 uzavřeli vedl. účastníci kupní smlouvu na
předmětné nemovitosti s tehdejším MNV Mladé Bříště za odhadní cenu
ve výši 78.585,- Kč, která byla registrována Státním notářstvím
v Pelhřimově dne 19. 12. 1989 pod č.j. R I 1356/89. Tyto
nemovitosti byly dříve ve vlastnictví stěžovatelů, kterým byly
odňaty v důsledku výroku trestního rozsudku Lidového soudu
v Humpolci ze dne 28. 4. 1953, sp. zn. T 24/53, neboť stěžovatel
byl tímto soudem odsouzen za trestný čin ohrožení jednotného
hospodářského plánu dle §135 odst. 1, odst. 2 tehdy platného
trestního zákona, m. j. i k trestu propadnutí veškerého jmění.
Je nutné konstatovat, že ve všech třech uvedených znaleckých
posudcích byla výsledná kupní cena nemovitostí vyšší než byla cena
stanovená původním znaleckým posudkem znalce J. U. Ze znaleckých
posudků vyplynula především skutečnost, že objekty býv. mlýna byly
již v době prodeje v havarijním stavu, k budovám se nedochovala
projektová dokumentace a rovněž jejich zaměření s ohledem na
staveb. parcely nebylo v geometrickém plánu dostatečně vyznačeno.
Z těchto důvodů konstatoval odvolací soud další odlišnosti oproti
předchozím oceněním, zejména pokud se týká záměny žump, rozdílných
výměr zastavěných částí a různý přístup znalců především
k bodovému ohodnocení staveb.
Z rozhodnutí pozemkového úřadu v Pelhřimově pak okresní soud
konstatoval, že stěžovatelům byly na základě uplatněného nároku ve
smyslu zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
vydány veškeré pozemky (včetně zastavěných předmětnými
nemovitostmi), neboť stěžovatelé byli účastni rehabilitace dle
zák. č. 119/1990 Sb. Proti rozsudku okresního soudu podali
stěžovatelé odvolání na které reagoval Krajský soud v Českých
Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 8. 1996 tak, že rozsudek soudu
prvého stupně změnil a žalobě stěžovatelů v plném rozsahu vyhověl.
Proti svému rozsudku připustil krajský soud dovolání. Nejvyšší
soud rozsudkem ze dne 26. 11. 1997, č. j. 2 Cdon 51/97-309,
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu, doplnil
dokazování a rozhodl o zamítnutí žalobního návrhu stěžovatelů.
Stěžovatelé nesouhlasí s právním názorem obecných soudů,
pokud tyto dovodily, že i v případě objektivně zjištěného rozdílu
v cenách je třeba přihlédnout ke všem skutečnostem, které vedly
k závěru, že původní kupní cena, stanovená znalcem, se lišila od
revizních znaleckých posudků, zpracovaných dle téhož cenového
předpisu. Při řešení této otázky přichází v úvahu postup dle dvou
možností:
a) k cenovému rozdílu došlo neodborným přístupem znalce
k předmětu ocenění, ať již v důsledku nesprávné aplikace
příslušného cenového předpisu nebo porušení povinnosti znalce,
které v konečném důsledku znamenají vytvoření cenového rozdílu
oproti ceně původní.
b) cenové rozdíly v nepodstatné výši jsou způsobeny subjektivním
přístupem znalce, založené na odborných znalostech
a praktických zkušenostech při jejich aplikaci.
Lze tedy shrnout, že skutečnost, zda v tom kterém konkrétním
případě nastala možnost využití určité tolerance mezi dvěma nebo
více cenami nemovitostí, zjištěných dle znaleckých posudků,
přísluší pouze obecným soudům, které musí individuálně vážit za
jakých podmínek k takovým rozdílnostem příslušní soudní znalci
dospěli. Problém cenového rozdílu nelze tedy posunout do obecné
roviny, platné pro všechny případy dané zákonem o půdě, ale na
základě dostatečně zjištěného skutkového stavu při absenci
odborných rozporů mezi posudky dojít přípustnými procesními
prostředky k vyvození odpovídajících právních závěrů.
Stěžovatelé v další části svého podání argumentují rovněž
porušením §120 odst. 1, §127, §132 odst. 1, §157 odst. 2 o. s.
ř. v průběhu řízení před obecnými soudy. V souvislosti s tímto
tvrzením poukazují na závěry, plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze
dne 3. 11. 1994, sp. zn. III.ÚS 150/93, ze dne 20. 11. 1996, sp.
zn. III.ÚS 113/96, resp. z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 2.
1995, sp. zn. III.ÚS 61/94.
Je skutečností, že v průběhu šesti let trvajícího soudního
sporu měly obecné soudy k dispozici celkem tři znalecké posudky,
včetně jednoho upřesňujícího dodatku, vztahujícího se
k předmětným nemovitostem. Tyto znalecké posudky byly postupně
zadávány obecnými soudy k vypracování při respektování všech
připomínek a námitek obou smluvních stran. Odvolací soud vzal za
prokázané a hodnověrné závěry revizního znaleckého posudku, včetně
jeho dodatku, odborné znalecké firmy S., spol. s r. o., který
vyčíslil cenu nemovitostí částkou 82. 670,- Kč s tím, že v této
částce není započítána žumpa, neboť přes veškerá dokazování
zůstalo sporné, která žumpa měla být předmětem ocenění, i když
hodnota kterékoli z nich by nemohla přesáhnout maximální částku
dle znaleckých posudků 1. 700,- Kč.
Obecné soudy při této úvaze s ohledem na zjištěný cenový
rozdíl ve výši cca 4.000,- Kč, oproti původní kupní ceně, přísně
vzato vybočily z rámce přípustných procesních postupů, když
nahradily odborné posouzení problému vlastní úvahou.
V dané právní věci je zřejmé, že obecné soudy v rámci
závazného právního názoru Nejvyššího soudu ČR vycházely
v dokazování a hodnocení důkazů výhradně ze znění ustanovení §8
odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
a zaměřily se na zkoumání způsobu stanovení a výše kupní ceny
předmětných nemovitostí s ohledem na soulad s tehdy platnými
cenovými předpisy.
Ústavní soud nesouhlasí s takto restriktivním pohledem na
restituci, uplatňovanou v rámci zákona o půdě a zdůrazňuje
existenci dalších dvou aspektů, které jsou rovněž natolik
významné, že je každý obecný soud v rámci úplnosti a komplexnosti
dokazování nucen vzít v úvahu. Jedná se :
1. o skutečnost, že stěžovatelé byli protiprávně odsouzení
v padesátých letech na základě trestního rozsudku za neplnění
dodávek a tímto způsobem byli připraveni o veškerý majetek.
2. Stěžovatelé byli účastni soudní rehabilitace podle zák. č.
119/1990 Sb., když v souladu se zákonem č. 229/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, jim byly vráceny veškeré pozemky,
včetně těch, které jsou zastaveny budovami býv. mlýna
a hospodářskými stavbami, prodanými v r. 1989 vedl. účastníkům.
Ústavní soud několikrát zdůraznil skutečnost, že v případě
restitucí zemědělských usedlostí je třeba v řízení před obecnými
soudy přihlédnout i k právnímu režimu užívání těchto nemovitostí,
a to tak, aby pokud je to možné, byl právní režim pozemků i budov
stejný, tj. aby náležel jednomu vlastníku. Sjednocením
vlastnických vztahů budov i pozemků se předejde v budoucnosti
značným problémům v užívání majetku. Obecné soudy ke shora
uvedeným skutečnostem nepřihlédly a podle názoru Ústavního soudu
se ani zcela nevypořádaly s rozdíly, vyplývajícími ze závěrů tří
znaleckých posudků, neboť nebylo zcela prokazatelně zjištěno,
které objekty byly předmětem kupní smlouvy. I když cenové rozdíly
jsou podle názoru krajského soudu nepodstatné, přesto spolu
s nedostatky znaleckých posudků vytvářejí situaci, kdy skutková
zjištění obecných soudů jsou neúplná a ve svých důsledcích
neprokazatelná. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem Nejvyššího
soudu ČR pokud se týká jeho hodnocení cenových rozdílů mezi
jednotlivými znaleckými posudky, neboť, jak již bylo shora řečeno,
je nutné v případě restitucí přistupovat k těmto problémům
individuálně s ohledem na ostatní aspekty způsobené majetkové
křivdy a nevytvářet tak obecná pravidla o rozhodování soudů.
Ústavní soud při zhodnocení složitosti restitučního nároku
dospěl k závěru, že zjištěný cenový rozdíl není nepodstatný
a neumožňoval tak obecným soudům jednoznačné zamítnutí návrhu,
aniž by bylo přihlédnuto k naznačeným problémům. V rámci úplnosti
dokazování došlo proto k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a Ústavní
soud v souladu s tímto zjištěním byl proto nucen oba rozsudku
obecných soudů zrušit a návrhu ve smyslu ustanovení §82 odst. 1,
odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, zcela vyhovět.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. února 2000