ECLI:CZ:US:2000:2.US.399.99
sp. zn. II. ÚS 399/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti 1) J. K., 2) L. J., 3) F. K., 4) P. T., zastoupených JUDr. M. S., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 1999, č. j. 21 Cdo 747/99-248, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1998, č. j. 14 Co 101/95, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Návrhem, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 6. 8. 1999, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. 21 Cdo 747/99-248, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1998, sp. zn. 14 Co 101/95.
Tento návrh doplnil stěžovatel doplňujícími podáními ze dne 16. 11. 1999, 19.11. 1999 a ze dne 23. 11. 1999.
Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. května 1999, č. j. 21 Cdo 747/99-248, vyplývá, že Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, přípustné. Proto toto dovolání, aniž by se mohl věcí dále zabývat podle ustanovení §243b odst. 4, věty prvé a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odmítl.
Dovolání stěžovatele směřovalo proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1998, sp. zn. 14 Co 101/95.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě, že občanský soudní řád dovolání nepřipouští, měla být současně s dovoláním podána ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu, aby se zamezilo ztrátě lhůty. To se v projednávaném případě nestalo.
Takové podání však stěžovatel učinil v jiném návrhu. Toto podání bylo projednáno Ústavním soudem pod sp. zn. I.ÚS 531/98. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1999 sp. zn. I.ÚS 531/98 bylo této ústavní stížnosti zcela vyhověno a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1998 sp. zn. 14 Co 101/95 byl zrušen.
Ústavní soud byl proto nucen soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to jako návrh nepřípustný (§35 odst. 1 cit. zákona - překážka rei iudicatae).
Napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR se netýká merita věci, nýbrž její procesní stránky, které pro výše uvedené rozhodnutí Ústavního soudu je irelevantní a na další řízení ve věci je bez vlivu.
Dovolání představuje opravný prostředek proti konečnému rozhodnutí odvolacího soudu a bez něho je nemyslitelné. Nemůže být samo o sobě. Zrušením rozsudku, z něhož dovolání vycházelo, ztrácí dovolání vlastní smysl, neboť vytýkané vady mohou býti při novém řízení u odvolacího orgánu uplatněny znovu. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem nepředstavuje res iudicata ve vztahu na tento rozsudek.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 10. ledna 2000