ECLI:CZ:US:2000:2.US.41.2000
sp. zn. II. ÚS 41/2000
Usnesení
.II. ÚS 41/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti T.H., zastoupeného JUDr. B. G., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 1999, čj. 25 Nc 61/99-48, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Dne 20. 1. 2000 se na ústavní soud obrátil stěžovatel s ústavní stížností proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 1999, čj. 25 Ne 61/99-48. Tímto usnesením byla jeho věc vedená u Okresního soudu v Benešově, pod sp. zn. 11 C 290/99, přikázána podle §12 odst. 1 o.s.ř. Okresnímu soudu Praha - západ s odůvodněním, že všichni soudci tohoto soudu, kteří vykonávají funkci na úseku občanskoprávním, byli vyloučeni z projednávání a rozhodování o této věci.
Toto usnesení napadl stěžovatel stížností, ve které namítá, že předcházejícím usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 1999, čj. 25 Nc 41/99-42, byli takto vyloučeni jen někteří soudci Okresního soudu v Benešově, nikoli však všichni. Proto Krajský soud v Praze nepostupoval v souladu s §12 o.s.ř., čímž porušil základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl proto zrušení předmětného usnesení.
Ústavní soud posoudil podmínky k projednání ústavní stížnosti a došel k závěru, že ústavní stížnost byla podána opožděně. Z předcházejícího usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 1999, č.j. 25 Nc 41/99-42, totiž vyplývá, že nabylo právní moci 21. 9. 1999, tzn. že nejpozději tohoto dne bylo doručeno stěžovateli. V tomto usnesení je autoritativně rozhodnuto o vyloučení části soudců Okresního soudu v Benešově, konkrétně těch, kteří vykonávají funkci na úseku občanskoprávním a současně bylo Okresnímu soudu v Benešově uloženo, aby předložil tuto věc Krajskému soudu v Praze "k rozhodnutí podle §12 odst. 2 o.s.ř. k přikázání věci jinému soudu". Napadené usnesení ze dne 25. 10. 1999 již bylo pouhou realizací tohoto usnesení, když jen určilo konkrétní soud, kterému bude věc přikázána. Tuto skutečnost však stěžovatel nenapadá. Tvrzený zásah do základních práv proto nastal nejpozději 21. 9. 1999, takže ústavní stížnost, osobně podaná dne 20. 1. 2000, byla podána po
II. ÚS 41/2000
lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto bylo nutno ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona.
Ústavní soud pouze poznamenává, že ani v opačném případě nemohlo být rozhodnuto ve prospěch stěžovatele, nebot' do úvahy přicházelo pouze porušení čl. 38 odst. 1 Listiny zakotvujícího právo na zákonného soudce. V daném případě však s ohledem na občanskoprávní povahu sporu by nebylo možno v postupu Krajského soudu v Praze shledat pochybení, zvláště když Okresní soud v Benešově v dané věci vystupoval jako vedlejší účastník řízení, jehož .jednáním měla stěžovateli vzniknout škoda, o jejíž náhradě mělo být rozhodnuto.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2000
Za správnost vyhotovení:
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu