Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.02.2000, sp. zn. II. ÚS 411/99 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 23/17 SbNU 167 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:2.US.411.99

sp. zn. II. ÚS 411/99 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti O. S., zastoupeného JUDr. R. B., za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Ostravě, a vedl. účastníků 1) Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Olomouci, 2) Města Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 1999, č. j. 22 Ca 456/98, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 1999, č. j. 22 Ca 456/98, se zrušuje. Odůvodnění: Ústavní stížností, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 20. 8. 1999, se stěžovatel domáhá zrušení v enunciátu uvedeného rozsudku s tím, že bylo soudem porušeno jeho základní právo, zakotvené v čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Krajský soud v Ostravě cit. rozsudkem potvrdil v přezkumném řízení rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Olomouci ze dne 14. 9. 1999, č. j. PÚ- 3091/92/Mp/III/C, kterým bylo určeno, že stěžovatel není vlastníkem pozemků v kat. území O. - P. s odůvodněním, že provedenými důkazy nebyly v souvislosti s odnětím přídělu původnímu vlastníkovi prokázány žádné skutečnosti, že by k odnětí přídělu došlo v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Jedná se o závazný právní názor krajského soudu podle rozsudku ze dne 12. 6. 1998, č. j. 22 Ca 615/97- 25. Předmětné pozemky byly součástí přídělu č. 11 - usedlost v kat. území O. - P., který vlastnil otec stěžovatele dle potvrzení o právoplatném přídělu ze dne 25. 5. 1950, č. j. 565-28/2-1950, vydaného Okresní rolnickou komisí býv. Jednotného národního výboru v Olomouci s účinností od 1. 1. 1947 podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Do vlastnictví čs. státu přešel tento přidělený majetek výměrem zemědělského referátu býv. Jednotného národního výboru v Olomouci č. j. IX-614-12/5-1953/P ze dne 15. 6. 1953, kterým byl přídělce zbaven přídělu s odůvodněním, že nesplnil podmínky přídělu, a že na přidělené půdě nehospodařil. Již v návrhu na přezkum rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Olomouci stěžovatel uvedl, že byl správním orgánem opomenut ve správním řízení jeden z nutných účastníků řízení, a to Okresní stavební bytové družstvo Olomouc se sídlem v Uničově, které dle kupní smlouvy o prodeji nemovitostí ze dne 14. 5. 1993 se stalo vlastníkem pozemku vzniklým z pozemku p. č. ... - ost. plocha, vše v kat. území O. - P. Stěžovatel dále uvádí, že přezkumný soud se neztotožnil s jeho právním názorem a v odůvodnění rozsudku uvedl, že účastníky správního řízení podle ustanovení §9 odst. 8 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jsou oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání nemovitostí u pozemkového úřadu, povinná osoba a pozemkový fond. Okruh účastníků řízení je takto vymezen taxativně a nelze jej proto rozšiřovat s poukazem na ust. §14 zákona č. 71/1967. Lex specialis má tu přednost před obecnou úpravou, obsaženou ve správním řádu. K tomu stěžovatel uvádí, měl-li by být tento právní závěr přezkumného soudu správný, potom i Město Olomouc by nemohlo býti účastníkem tohoto řízení, neboť k účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., t. j. ke dni 24. 6. 1991 pozemek p. č. 536 v kat. území O. - P. nedrželo. Samo město Olomouc např. ve svém návrhu ze dne 11. 8. 1995 na přezkum rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Olomouci ze dne 13. 7. 1995 zn. PÚ-3091/92/Mp/II, uvádí, že je vlastníkem tohoto pozemku od 1. 1. 1993 podle zák. č. 10/1993 Sb. a na základě prohlášení ze dne 6. 5. 1993. Stěžovatel dále rozebírá tři předchozí rozsudky Krajského soudu v Ostravě v této věci, které vždy rušily pro stěžovatele kladné rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Olomouci. Jednalo se o tyto rozsudky Krajského soudu v Ostravě : - rozsudek ze dne 9. 7. 1996, č. j. 22 Ca 602/95-27, návrh na přezkoumání rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Olomouci ze dne 13. 7. 1995 zn. PÚ-3091/92/Mp/II učinilo město Olomouc. Citovaným rozhodnutím pozemkový úřad určil ve výroku I., že O. S. je vlastníkem pozemků v k. ú. O. - P. zapsaných dosud na LV č. 2 dle geometrického plánu č. 185-22/95 ze dne 23. 3. 1995 a ve výroku II. určil, že pozemky p. č. 4 a 23 dosud zapsaných na LV č. 1 nelze vydat z důvodů uvedených v §11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb. V odůvodnění rozhodnutí pozemkový úřad uvedl, že z provedených důkazů je zřejmé, že pozemky přešly na stát v důsledku politické perzekuce vůči J. S., původnímu vlastníku zemědělského majetku podle ust. §6 odst. 1 písm. r) cit. zákona. Citovaným rozsudkem krajského soudu bylo rozhodnuto, že rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Olomouci ze dne 13. 7. 1995 zn. PÚ-3091/92/Mp/II se ve výroku I. ruší a že věc se vrací v tomto rozsahu správnímu orgánu k dalšímu řízení z důvodu, že je nepřezkoumatelné. - rozsudek ze dne 18. 3. 1997, č. j. 22 Ca 596/96-18, návrh na přezkoumání rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Olomouci ze dne 7. 10. 1996 zn. PÚ-3091/92/Mp/III učinilo město Olomouc. Citovaným rozhodnutím pozemkový úřad určil ve výroku I., že O. S. je vlastníkem pozemků v k. ú. O. - P., zapsaných dosud na LV č. 2 dle geometrického plánu č. 185-22/95 ze dne 23. 3. 1995, který je nedílnou součástí rozhodnutí s tím, že na základě tohoto rozhodnutí bude proveden záznam v katastru nemovitostí a ve výroku II. určil lhůtu k zaplacení nedoplatku přídělové ceny. V odůvodnění důkazů je zřejmé, že pozemky přešly na stát v důsledku politické perzekuce vůči J. S., původnímu vlastníku zemědělského majetku podle ust. §6 odst. 1 písm. r) cit. zákona. Citovaným rozsudkem krajského soudu bylo rozhodnuto, že rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Olomouci ze dne 7. 10. 1996 zn. PÚ-3091/92/Mp/III se ruší a že se věc vrací správnímu orgánu k dalšímu řízení z důvodu, že je nepřezkoumatelné. - rozsudek ze dne 12. 6. 1998, č. j. 22 Ca 615/97-25, návrh na přezkoumání rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Olomouci ze dne 23. 10. 1997 zn. PÚ-3091/92/Mp/III/B učinilo město Olomouc. Citovaným rozhodnutím pozemkový úřad určil, že O. S. je vlastníkem pozemků v k. ú. O. - P. přesně specifikovaných podle geometrického plánu č. 185-22/95 ze dne 23. 3. 1995, který je nedílnou součástí rozhodnutí. V odůvodnění rozhodnutí pozemkový úřad uvedl, že s přihlédnutím ke všem zjištěným skutečnostem je nutno konstatovat, že v případě pana J. S., původního vlastníka zemědělského majetku, došlo k odnětí zemědělského majetku v souvislosti s jeho odmítavým postojem ke vstupu do JZD a toto jednání pozemkový úřad kvalifikuje jako politickou perzekuci vůči jeho osobě, na kterou se vztahuje §6 odst. 1 písm. r) zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Citovaným rozsudkem krajského soudu bylo rozhodnuto, že rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Olomouci ze dne 23. 10. 1997 zn. PÚ-3091/92/Mp/III/B se ruší a že se věc vrací správnímu orgánu k dalšímu řízení z důvodu, že nebyly prokázány žádné skutečnosti, že k odnětí přídělu původnímu vlastníku došlo v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Stěžovatel v podané stížnosti poukázal rovněž na rozpornost jednotlivých rozsudků krajského soudu a zvláště poukázal na skutečnost, že ve svém rozsudku ze dne 9. 7. 1996, č. j. 22 Ca 602/95-27 soud zrušil rozhodnutí pozemkového úřadu jen ve výroku I. o vlastnictví specifikovaných pozemků, ale výrok II. o nevydání pozemků z důvodu zastavěnosti dle ust. §11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb. s tím související odkázání na uplatnění náhrad ponechal v platnosti. Tímto svým pravomocným rozsudkem tedy potvrdil restituční nárok stěžovatele, ale v dalším svém rozsudku ze dne 12. 6. 1998, č. j. 22 Ca 615/97-25 uvedl, že provedenými důkazy nebyly v souvislosti s odnětím přídělu původnímu vlastníkovi prokázány žádné skutečnosti, že k odnětí přídělu došlo v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Další námitka stěžovatele spočívá v tom, že se soud nezabýval navrženým důkazem, a to vojenskou knížkou jeho bratra p. L. S., kde je v rubrice "sociální původ" uvedeno "syn samostatně hospodařícího rolníka 35 ha" a zároveň ve svědecké výpovědi ze dne 2. 7. 1997 uvádí, že mu to na vojně způsobovalo značné problémy a byl označen jako syn kulaka. V závěru své stížnosti stěžovatel brojí proti právnímu závěru přezkumného soudu v tom, že k odnětí přídělu nedošlo v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Odkazuje na nestranné svědecké výpovědi paní R. S., J. O., J. D., ze kterých vyplývá, že J. S. měl odmítavý postoj ke vstupu do zakládaného JZD a v této souvislosti byl na něj činěn nátlak. Odmítáním vstupu do JZD vyjádřil J. S. svůj občanský postoj, resp. dal najevo své smýšlení, které bylo nežádoucí pro tehdejší režim. Nesouhlasí ani s tvrzením, že k odnětí přídělu došlo z důvodu, že J. S. řádně neplnil svou povinnost hospodařit na zemědělské usedlosti, jak vyplývá z rozhodnutí JNV v Olomouci ze dne 15. 6. 1953 či záznamu ze dne 7. 9. 1953 a je nutno namítnout, že předmětné rozhodnutí JNV v Olomouci bylo aktem státního orgánu - zemědělského referátu v době, kdy vládla komunistická represivní politika (politické procesy na počátku 50. let) umožňovaná nedostatkem existence právního a demokratického státu. Je zřejmé, že odnětí přídělu bylo v příčinné souvislosti s odporem pana J. S. vstoupit do JZD. Na celou věc je nutno pohlížet s ohledem, jaké byly společenské a politické podmínky období počátku 50. let. Ústavní soud si vyžádal k podané ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Ostravě a Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Olomouci. Vedl. účastník Okresní úřad Olomouc, pozemkový úřad ve svém vyjádření ze dne 15. 12. 1999, č. j. PÚ-3091/92/Mp, uvádí, že jeho rozhodnutí bylo vydáno na základě předešlého rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 1998, č. j. 22 Ca 615/97, kdy byl pro další řízení vázán právním názorem krajského soudu. Pokud se týká právního názoru krajského soudu ve věci účastníků řízení, potom s tímto názorem souhlasí, ale současně dává za pravdu stěžovateli, že město Olomouc rovněž nemohlo být účastníkem tohoto řízení, neboť k účinnosti zákona o půdě nebylo vlastníkem pozemku č. 536 v k. ú. O. - P. Vlastníkem tohoto pozemku, do něhož byly sloučeny i pozemky původně ve vlastnictví p. S., byl ke dni účinnosti zákona o půdě ČR - Okresní úřad Olomouc, což je prokázáno výpisem z evidence nemovitostí č. 2 pro k. ú. O. - P. ze dne 10. 8. 1992. Pozemkový úřad souhlasí se stěžovatelem, pokud odkazuje na rozpornost jednotlivých rozsudků soudu, a rovněž na skutečnost, že nebylo přihlédnuto k navrženému důkazu vojenskou knížkou L. S. V závěru svého vyjádření pozemkový úřad upozorňuje, že se pokusil vyhledat všechny dostupné písemné materiály a svědecké výpovědi. Vzal na vědomí společenské i politické podmínky počátku 50-tých let a proto také rozhodoval opětovně ve prospěch restituenta až do doby, kdy byl vázán právním názorem krajského soudu. Předsedkyně senátu 22 Ca JUDr. E. C. jménem Krajského soudu v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 4. 1. 2000, m. j. uvedla, že nepovažuje za důvodnou námitku na porušení základních práv stěžovatele, neboť řízení probíhalo striktně, postupem podle ustanovení části páté, hlavy třetí o. s. ř. při dodržení principů zakotvených v hlavě páté Listiny. Současně odkazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, zvláště na nález I.ÚS 188/94, ve kterém se Ústavní soud již zabýval problematikou odnětí přídělu. Protože stěžovatel ve svém návrhu na přezkum namítal pouze opomenutí účastníka řízení s tím, že již není nutno v dalším opravný prostředek odůvodňovat, držel se přezkumný soud dispoziční zásady vyjádřené v ustanovení §249 odst. 2 ve spojení s §250l odst. 2 o. s. ř., a proto nemohl přezkoumat rozhodnutí z hlediska důvodnosti restitučního titulu. Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti. Druhý vedl. účastník - město Olomouc ve svém vyjádření, které Ústavnímu soudu došlo dne 7.2. 2000, považuje rozsudek přezkumného soudu v Ostravě za správný a odůvodněný, zvláště poukazuje na skutečnost, že některé věci mohou ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. přejít z vlastnictví státu do vlastnictví obce a dává restituentovi oprávnění žádat vydání věci po otci. Tuto výzvu vůči obci Olomouc uplatnil stěžovatel až dne 29. 1. 1993. Přechodu pozemků do vlastnictví města Olomouce nemohlo zabránit ani ust. §4 odst.2 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění novel. V daném případě byl majetek, který měl přejít do vlastnictví obce posuzován podle stavu k 1. 1. 1993 Sb., jak to vyplývá ze zákona č. 10/1993 Sb. a k tomuto datu stěžovatelem nárok uplatněn nebyl. Dle názoru vedl. účastníka je nutno město Olomouc považovat za právního nástupce Okresního úřadu v Olomouci v jeho postavení potenciální povinné osoby v důsledku přechodu majetku ze zákona z vlastnictví státu do vlastnictví obce. Jinak druhý vedl. účastník upozorňuje na nevydatelnost požadovaných pozemků z titulu jejich zastavěnosti podle ust. §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Vzhledem k tomu, že stěžovatel poukazuje na porušení jeho základních práv, ústavní stížnost byla podána řádně a včas a nevykazuje známek zjevné neopodstatněnosti, přistoupil Ústavní soud k jejímu projednání a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Z vyžádaného spisu Okresního úřadu v Olomouci, pozemkového úřadu, č. j. PÚ- 3091/92/Mp, kat. území O. - P., O. S., Ústavní soud konstatuje, že svůj restituční nárok uplatnil stěžovatel u pozemkového úřadu dne 3. 8. 1992. Původní přídělce, jeho otec J. S., zemřel dne 22. 2. 1984 bez zanechání závěti, a jako dědici byli povolaní synové a manželka. J. S. a manželka A. S. se vzdali svého restitučního práva ve prospěch O. S. Před vydáním prvého rozhodnutí Okresního úřadu v Olomouci, pozemkového úřadu ze dne 19. 4. 1995 bylo na místě samém provedeno dne 17. 3. 1995 místní šetření, kterého se m. j. účastnila i zástupkyně povinné osoby, t. j. Okresního úřadu v Olomouci, uvedená v zápise v této funkci. Na místě samém bylo m. j. konstatováno, že na částech parcel a dále na pozemku byla zahájena výstavba obytných domů. Stavba byla zahájena po účinnosti zákona o půdě a vztahuje se na ni ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Na základě prokázané skutečnosti restitučního titulu vydal pozemkový úřad dne 19. 4. 1995 rozhodnutí č. j. PÚ-3091/92/Mp I., ve kterém určil za vlastníka předmětných nemovitostí stěžovatele. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 4. 1995. Při řízení na Katastrálním úřadě v Olomouci o zápisu vlastnického práva ve prospěch oprávněné osoby, upozornil tento orgán, že pozemky 536/5, 536/6, 536/7 a 536/8, byly na základě geometrického plánu odděleny z parcely č. 536/1 a zapsány na základě prohlášení zplnomocněných zástupců ČR, Okresního úřadu v Olomouci a města Olomouce dne 6. 5. 1993 ve prospěch města Olomouce. Do vlastnictví města Olomouce byla podle citovaného prohlášení připsána i parcela 243/1, z níž byla geometrickým plánem oddělena část, označená jako p. č. 243/4. Tato nově vytvořená parcela byla městem Olomouc prodána J. K., který ji okamžitě prodal fy S. s r. o. Brno. Stalo se tak den po zaregistrování kupní smlouvy ve prospěch p. K., t. j. ještě v den uzavření kupní smlouvy s městem Olomouc. V důsledku právní moci cit. rozhodnutí podalo město Olomouc správnímu orgánu návrh na povolení obnovy řízení. Obnova byla povolena a nové rozhodnutí bylo vydáno pozemkovým úřadem opět ve prospěch restituenta. Další návrhy na přezkumy s výjimkou posledního podávalo již město Olomouc. Vlastníkem předmětných nemovitostí v době účinnosti restitučního zákona o půdě byl Čsl. stát - Okresní úřad v Olomouci. O tomto jeho postavení nebylo žádných pochyb a v řízení vystupoval jako povinná osoba. Podle ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě je povinna povinná osoba s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře a ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné. Město Olomouc nemůže své vlastnické právo odvozovat ani podle zákona č. 172/1991 Sb., neboť předmětné pozemky nepředstavují tzv. historické vlastnictví obce. Jednalo se o soukromý majetek, konfiskovaný podle dekretu prezidenta č. 12/1945 a podléhající přídělovému řízení. Na tento majetek se proto plně vztahuje ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., které stanoví, že do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví ČR, k jejichž vydání uplatní nárok odpovědná osoba podle zvláštního předpisu. Převod tohoto majetku ze strany Okresního úřadu v Olomouci na město Olomouc je proto neplatný ! Z toho důvodu nemůže být město Olomouc ani účastníkem tohoto řízení, neboť k účinnosti zákona o půdě, t. j. k datu 24. června 1991 nebylo jejich vlastníkem a ani držitelem. Pro úplnost nelze souhlasit ani s právním závěrem krajského soudu v tom, že účastníci restitučního řízení jsou taxativně stanoveni §9 odst. 8 zákona o půdě. Ostatně sám zákon v citaci §9 odst. 8 zákona o půdě nevztahuje takto vymezenou platnost na zákon jako celek, nýbrž na předchozí ustanovení. Jinak podle ustanovení §9 odst. 5 zákona o půdě může pozemkový úřad zřídit nebo zrušit na převáděné nemovitosti věcné břemeno, popř. uložit jiná opatření k ochraně životního prostředí nebo důležitých zájmů jiných vlastníků. Všichni dotčení tímto ustanovením se stávají rovněž účastníky řízení a je tím vlastně naplňováno ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Protože na celou tuto restituční kauzu nutno pohlížet jako na nedělitelný celek, a to od uplatnění nároku až po jeho konečné vyřízení, nutno se rovněž vrátit k rozsudku. Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 7. 1996, č. j. 22 Ca 602/95-27, který nabyl právní moci dne 5. 8. 1996. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto, že rozhodnutí Okresního úřadu v Olomouci, pozemkového úřadu ze dne 13. 7. 1995, č. j. PÚ-3091/92/Mp/II se ve výroku I. ruší a věc se vrací v tomto rozsahu správnímu orgánu k dalšímu řízení. V části II. cit. rozhodnutí pozemkového úřadu tento orgán stanovil, že p. č. 4- st. plocha o výměře 0,1262 a, p. č. 23-zahrada o výměře 0,6010 ha nelze vydat do vlastnictví stěžovatele z důvodu uvedených v §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. V odst. 2 téhož paragrafu zákon o půdě stanoví, že v případě nevydání nemovitosti pro její zastavěnost přísluší oprávněné osobě nárok na bezplatné převedení jiných pozemků ve vlastnictví státu do jeho vlastnictví nebo náhradu podle ustanovení §14 a §16 zákona o půdě. Na tento nárok byl restituent v cit. rozhodnutí pozemkového úřadu upozorněn. Předpokladem použití §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je restituční oprávněnost žadatele. Tu tedy svým rozsudkem krajský soud potvrdil a ve vztahu k oprávněnosti restituenta se jedná v této části o res iudicata. Pokud se týká restitučního titulu, nelze souhlasit se závěrem krajského soudu, že na odnětí přídělu se žádný restituční titul nevztahuje. Krajský soud se tu odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 188/94. Tento nález obsahuje tvrzení, že se na odnětí přídělu žádný restituční nárok nevztahuje, měl však na mysli konkrétní událost vyhoření zemědělské usedlosti, na které již pro její zničení přídělce nechtěl dál hospodařit. V tomto případě došlo k volnímu projevu přídělce bez politické perzekuce a na základě nahodilé živelné katastrofy. V posuzovaném případě je však situace naprosto odlišná. Podle souhlasných výpovědí svědků R. S. a J. D. a samotného stěžovatele, provedených formou čestných prohlášení, když písemné doklady nemohly být dohledány, byl zjištěn pozemkovým úřadem tento stav: na usedlost v O.-P. se otec stěžovatele nastěhoval v r. 1945. Tuto usedlost převzal po svém bratru, který se v tuto dobu přestěhoval. Tenkrát na usedlosti nebylo zhola nic, pouze nějaké zásoby osiva a stroje ve špatném stavu. Otec stěžovatele byl nucen zakoupit veškeré zvířectvo a stroje, které nutně potřeboval k hospodaření. Asi dva roky po nastěhování měl jeho otec velmi mnoho práce. Byl nucen obdělávat pole a ještě dávat dohromady dům. V tuto dobu tvrdě pracoval od rána do noci. Okolo roku 1949 přišli funkcionáři KSČ s myšlenkou založení JZD. Jeho otec měl jedny z nejlepších pozemků, výborných zejména pro pěstování zeleniny. Zakladatelé družstva na něho činili nátlak, aby vstoupil do družstva a tím pádem, aby jim předal i své pozemky a veškerý inventář. Tehdy původní přídělce byl jedním z nejlepších hospodářů a oni jej chtěli jako příklad pro ostatní. Řekli mu, že jestli jim pozemky a inventář nepředá a nevstoupí do JZD, tak si to vynutí jinou cestou a že jej můžou i zavřít nebo vystěhovat do pohraničí. V roce 1951 si otec stěžovatele zajistil kupce na příděl a zároveň chtěl odkoupit usedlost v T., kde by mohl v klidu hospodařit. Prodej mu byl ale znemožněn bývalými funkcionáři KSČ a tak musel zůstat. V r. 1953 byl vystěhován i s rodinou do B. na statek. V době odnětí přídělu se přídělce již nemohl nijak bránit, měl v tuto dobu již čtyři děti. Bylo s ním manipulováno tehdejšími funkcionáři. Později musel ještě platit za znehodnocení strojů, které ve špatném stavu převzal a naopak ještě vyspravil. K těmto svědeckým výpovědím přezkumný soud vůbec nepřihlédl, ač musí být evidentní, že po namáhavé práci několika let, kdy v hospodaření dosáhl zemědělec výrazných úspěchů, by se z ničeho nic tohoto majetku nevzdával. K tomu jako důkaz přistupuje i vojenská knížka jeho syna, která ho vystavuje perzekvovanému postavení syna kulaka při vyloučení rovnosti v právech i v důstojnosti. Pokud se týká námitky, uplatněné druhým vedl. účastníkem, Ústavní soud se s ní rovněž nemůže ztotožnit, neboť obsahuje m.j. i nepřesné údaje. Zákon č. 10/1993 Sb., o státním rozpočtu na rok 1993, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1993, v části čtrnácté - §18 doplňuje Zákon ČNR č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona ČNR č. 485/1991 Sb. v tom, že v §3 se za odstavec 2 doplňují odstavce 3 a 4. Ustanovení §3 odst. 3 hovoří o přechodu objektů komplexní bytové výstavby a pozemků, které s nimi tvoří funkční celek, jestliže splňují podmínky uvedené v odst. 1 písm. a) a jejich investory byly ke dni účinnosti tohoto zákona okresní úřady, hlavní město Praha nebo města Brno, Plzeň a Ostrava. Na projednávanou věc se tedy toto novelizované ustanovení nevztahuje, rovněž tak se na ni nevztahuje ustanovení odstavce 4 cit. paragrafu. Není pravdivé tvrzení, že stěžovatel neuplatnil včas svůj restituční nárok. Učinil tak již podáním svého návrhu pozemkovému úřadu dne 3. 8. 1992 ve vztahu na povinnou osobu, kterou byl Okresní úřad Olomouc. Novelizací cit. ustanovení §3 zákona nedošlo ke zrušení §4 odst. 2 zák.č. 172/1991 Sb. ani k vyloučení jeho ochrany pro restituovaný majetek. Ostatně k zápisu přechodu vlastnictví pozemků ze státu na město Olomouc došlo v operátech katastru nemovitostí až na základě prohlášení ze dne 6. 5. 1993. Celý tento převod, jak uvedeno výše, byl však neplatný. V daném případě jsou tedy dány jako restituční titul podmínky ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, neboť předmětné nemovitosti přešly na stát v důsledku politické perzekuce otce stěžovatele. postupem soudu bylo tak porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy, neboť mu nebyla soudem poskytnuta ochrana jeho práv. Ústavní soud proto podle ustanovení §82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 1999, č. j. 22 Ca 456/98, zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 9. února 2000