ECLI:CZ:US:2000:2.US.418.99
sp. zn. II. ÚS 418/99
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti R. Š., zastoupeného JUDr. H. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 1999, sp. zn. 9 To 118/99, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 1999, sp. zn. 9 To
118/99, se zrušuje.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 1. 1999,
sp. zn. 19T 114/98, byl stěžovatel shledán vinným, že dne 27. 5.
1998 v době kolem 15.00 hod. vnikl nezjištěným způsobem do
uzamčeného automobilu, který je majetkem firmy J. B. - K. B.,
a.s., následovně s tímto vozidlem odjel cca 10 metrů přes náměstí,
kde automobil opustil před stánkem tabáku, a protože vozidlo
nezajistil, samo se po krátké chvíli rozjelo a narazilo do jiného
zaparkovaného automobilu, čímž spáchal trestný čin neoprávněného
užívání cizí věci podle ustanovení §249 odst. 1 trestního zákona.
Za to byl odsouzen k samostatnému peněžitému trestu ve výši
10.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve
stanovené lhůtě, byl mu stanoven náhradní trest odnětí svobody
v délce trvání jednoho měsíce.
V odůvodnění rozsudku Obvodní soud pro Prahu 5 mimo jiné
uvedl, že má za prokázané, že dne 27. 5. 1998 v době kolem 15:00
h zaparkoval obchodní zástupce firmy J. B. - K. B. zmíněný
automobil u restaurace. Obchodní zástupce uvedené vozidlo uzamkl
a pouze nechal pootevřené o 1 cm střešní okénko. Takto zaparkované
vozidlo, v jehož kufru se nacházel alkohol, poté opustil a odebral
se do předmětné restaurace. Když se v 15:45 h vrátil na místo,
auto zde neparkovalo. Soud má rovněž za prokázané, že v rozmezí
doby 15:00 h až 15:45 h proběhl skutkový děj, který měl dvě fáze:
Během fáze první bylo vozidlo nezjištěným způsobem stěžovatelem,
jehož pachové stopy na místě řidiče byly zajištěny, otevřeno. Ten
s ním pak odjel přes náměstí a poté je před stánkem tabáku na
velmi krátkou dobu opustil. V druhé fázi se stěžovatel
k uvedenému vozidlu znovu vrátil, načež se vozidlo dalo samovolně
do pohybu a narazilo do jiného zaparkovaného auta. Teprve druhá
fáze skutkového děje byla registrována dalšími svědky, a to
svědkyní E. R., která krátce před nárazem zaregistrovala, že
vozidlo jede ve stejném směru, kam kráčel stěžovatel. Rovněž
svědkyně M. Č. a Z. K., které po 15:00 h stály na stanici
autobusu, viděly, že stěžovatel šel z ulice, v níž bydlí, směrem
na náměstí kolem špatně zaparkovaného vozidla, které stálo před
stánkem tabáku šikmo na vystouplém chodníčku, a když se rozjelo
a narazilo do dalšího vozidla, byl již od tohoto místa vzdálen 10
metrů.
Obhajobu stěžovatele soud nepřijal, neboť byla podle něj
vyvrácena především výpověďmi svědků, protokolem o ohledání místa
činu, úředním záznamem policie a odborným vyjádřením k sejmuté
pachové stopě. Řidič vozidla rovněž potvrdil, že vozidlo mimo
střešní okénko uzavřel a řádně uzamkl, zajistil zařazením zpátečky
a ruční brzdu nepoužil. Z výpovědi svědkyně E. R. soud zjistil, že
dne 27. 5. 1998 v době kolem 15:30 h viděla stěžovatele
ve vzdálenosti přibližně 1 metr od vozidla, ve vozidle ho však
sedět neviděla. Z výpovědí dalších dvou svědkyň bylo zřejmé, že
sledovaly již druhou část skutkového děje, navíc mezi sebou
hovořily a nevěnovaly jednání stěžovatele po celou dobu pozornost.
Důležitým důkazem je podle obvodního soudu odborná expertiza,
kterou byly srovnány pachové stopy sejmuté ze sedadla řidiče
s pachovými stopami stěžovatele. Expertiza zcela jednoznačně
potvrdila shodu těchto dvou pachových stop.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel
v zákonné lhůtě odvolání, které směřuje do výroku o vině a trestu.
Stěžovatel se závěry soudu nesouhlasil a vytýkal mu, že důkazy
v trestní věci provedl nedostatečně a neúplně, oproti obžalobě
přehodnotil skutkový děj a vůbec nezkoumal, kde byl stěžovatel
v době, kdy se měl údajně zmocnit odcizeného vozidla. Veškeré
prováděné důkazy v tomto směru totiž směřovaly pouze k době, kdy
automobil, který měl neoprávněně užívat, narazil do stojícího
automobilu Škoda 120. Až v závěrečné řeči státního zástupce
a následně v napadeném rozsudku, byl skutkový děj rozdělen na dvě
fáze a popsán tak, že stěžovatel měl nezjištěným způsobem
předmětný automobil otevřít, popojet s ním, poté z náměstí odejít
a následně se na náměstí opět vrátit v době, kdy předmětný
automobil narazil do Škody 120. Stěžovatel v odvolání namítá, že
po 15:00 h ještě nemohl být na náměstí, neboť se vracel z práce,
kterou prováděl mimo Z. se svým spolupracovníkem, a to jeho
automobilem. Tento spolupracovník ho vysadil před bydlištěm
stěžovatele, kde se stěžovatel asi 10 minut zdržel, což mu může
dosvědčit bratr, který byl v té době z důvodu nemoci doma.
Stěžovatel navrhl provést výslech uvedených osob a poukázal na to,
že dosud nemusel prokazovat svůj pobyt v době těsně po 15:00 h,
a nevěděl, že má zajišťovat důkazy k uvedeným skutečnostem.
Zároveň vyloučil, že by se na náměstí zdržoval v době od 15:00 h
do 15:45 h dvakrát, což ani z provedených důkazů nevyplývá. Dále
namítl, že v rozsudku jsou uvedeny údaje, které si vzájemně
odporují. S vozidlem měl ujet asi 10 metrů přes náměstí,
v odůvodnění se ovšem píše zhruba o 100 metrech. Důkazy, které
byly ve věci prováděny, se vůbec nezabývaly obdobím, kdy byl
stěžovatel přivezen ze svého pracoviště do svého bydliště
a určitou dobu se tam zdržoval, a teprve pak odešel na náměstí.
Z výslechu svědka H. pak vyplývá, že automobil nalezl 8 metrů od
místa, kde ho zaparkoval. Za největší pochybení soudu považuje, že
se ve skutečnosti opírá o jediný důkaz, a to pachovou stopu, která
byla v automobilu nalezena a je pouze důkazem nepřímým. Navrhl,
aby napadený rozsudek byl odvolacím soudem zrušen, nebo, aby věc
byla vrácena soudu I. stupně k provedení dalších důkazů.
Napadeným usnesením Městský soud v Praze stěžovatelovo
odvolání proti citovanému rozsudku obvodního soudu zamítl.
V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud I. stupně postupoval
správně a dospěl ke správným právním závěrům. K námitce, že
pachová expertiza je důkazem nepřímým, přisvědčil, ovšem současně
konstatoval, že vina obžalovaného byla prokázána i na základě
dalších nepřímých důkazů. Tím byl podle soudu II. stupně vytvořen
dostatečný podklad pro zmíněný závěr.
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
usnesení obecného soudu stěžovatel namítá, že v trestním řízení
byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst.
2, čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl.
6, zejména pak odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále "Úmluva"). Stěžovatel spatřuje porušení
svých základních práv v tom, že byl odsouzen na základě pouze
jednoho nepřímého důkazu, a to pachové stopy. Tento důkaz nelze
podle jeho názoru považovat za důkaz způsobilý prokázat jeho vinu
a navíc nebyl podpořen důkazem dalším. Dále spatřuje stěžovatel
porušení svých základních práv v tom, že soud odmítl provést jiné
důkazy, které by potvrdily jeho nevinu.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není
soudem nadřízeným obecným soudům, a že mu proto v zásadě
nepřísluší přehodnocovat dokazování jimi prováděné. Na straně
druhé je však oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení jako
celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena základní práva nebo
svobody stěžovatele, zakotvené v ústavních zákonech nebo
v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy.
Jak již bylo judikováno v jednom z jeho nálezů (Ústavní soud
České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 10, s. 179
- nález č. 28, I. ÚS 394/97), Ústavní soud nezpochybňuje obecnou
věrohodnost důkazu pachovou zkouškou (přestože tento důkaz
v teorii i v praxi trestního řízení nebývá přijímán jednoznačně
a bezvýhradně). Na základě tohoto nepřímého a svou povahou
podpůrného důkazu je však možno pouze dospět k závěru, že určitá
osoba se v blíže neurčené době s největší pravděpodobností na
určitém místě nacházela, nelze z něj však jednoznačně a bez
veškeré pochybností dovodit, že právě ona se dopustila trestného
činu. Ústavní soud má za to, že se obecné soudy v daném případě
náležitě nevyrovnaly s hodnocením nepřímých důkazů a porušily
právní zásadu "in dubio pro reo". Z důkazů, které ve věci
provedly, odvodily závěry o vině stěžovatele, které jsou
v příkrém rozporu se skutečně zjištěným skutkovým stavem. Jak
obecné soudy samy v odůvodnění svých rozhodnutí konstatovaly, coby
hlavní důkaz použily odbornou expertizu Kriminalistického ústavu
v Praze provedením pachové zkoušky, která podle jejich názoru
svědčí o tom, že se stěžovatel nepochybně v předmětném vozidle
nacházel, pouze není znám přesný způsob, jakým se do něho dostal.
Obecné soudy nerozhodly o vině stěžovatele pouze na základě tohoto
jediného nepřímého důkazu. Nabídly určitý řetězec nepřímých důkazů
a v odůvodnění svých rozhodnutí se opřely i o některé svědecké
výpovědi. Právě tyto výpovědi však nejsou k doplnění důkazu
pachovou zkouškou podle názoru Ústavního soudu dostačující, neboť
ani jediná z nich nedokazuje, že se stěžovatel ve vozidle
nacházel; je z nich pouze patrno, že se v inkriminovaný čas
v jeho blízkosti pohyboval. Ústavní soud zastává názor, že
k tomu, aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu je třeba, aby
řetězec důkazů nevykazoval mezery a nevyvolával důvodné
pochybnosti, což v tomto případě konstatovat nelze. Obecné soudy
v odůvodnění svých rozhodnutí řádně nevyložily, proč se nezabývaly
provedením důkazů dalších, či proč nebyly některé další důkazy
zjevně provedeny (např. daktyloskopická expertiza).
Ve vyšetřovacím spise Obvodního státního zastupitelství v Praze
5 (č. OVV-1318/20-14-98) je totiž v protokolu o ohledání místa
činu pouze konstatováno, že ze sedadla řidiče byla sejmuta pachová
stopa, kdežto jiné upotřebitelné stopy uvnitř ani vně vozidla
nebyly zajištěny. Obecné soudy nevěnovaly žádnou pozornost motivu
jednání stěžovatele ani jeho případné momentální pohnutce.
Nevyhodnotily rovněž rozpornost výpovědí svědků E. R. a M. H.
Ústavní soud nezjistil ani to, že by se obecné soudy zabývaly tím,
zda byly dveře automobilu poškozeny násilným otevřením. Pokud byl
automobil skutečně uzamčen, jak tvrdil jeho řidič - svědek H.
- mohl stěžovatel jen stěží nepozorovaně do automobilu vniknout,
neboť celá událost se odehrávala v lokalitě, kde se místní lidé
navzájem znají, a v denní dobu, která je charakteristická svou
vysokou frekvencí pohybu lidí. Ústavní soud má za to, že tím, že
nebyly provedeny další důkazy, které případně bez pochyb mohly
pachatele usvědčit, se dostaly právní závěry obecných soudů do
extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a tím i do
rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Odsuzující rozsudek opřely
o nepřímé či podpůrné důkazy a neprovedly důkazy další. Ústavnímu
soudu proto nezbylo než se v tomto konkrétním případě otázkou
dokazování zabývat.
Ústavní soud rovněž přezkoumal dané rozhodnutí z hlediska
jeho souladu s mezinárodními smlouvami o lidských právech
a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána. Zastává
názor, že obecné soudy v daném případě nepostupovaly v souladu
s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, neboť nerespektovaly jeden z principů spravedlivého
trestního řízení, a to princip "rovnosti zbraní". Na jeho základě
má každá ze stran právo předkládat své názory a reagovat na
tvrzení jiných za podmínek, které ji podstatně neznevýhodňují
oproti straně druhé. Tento princip dle názoru Ústavního soudu
obecné soudy v daném případě porušily především tím, že své
rozhodnutí opřely o nepřezkoumatelný důkaz, mezi které lze zařadit
i důkaz provedený pachovou zkoušku. Evropský soud pro lidská práva
nejednou rovněž konstatoval, že každý případ, který vyvolává
sebemenší důkazní pochybnosti, musí být vykládán ve prospěch
obviněného (viz např. jeho rozsudek ve věci Barberá, Messequé
a Jabardo z roku 1988, A-146).
S ohledem na uvedené skutečnosti má Ústavní soud za to, že
napadené rozhodnutí je rozhodnutím, které ve svém celku porušuje
právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl.
36 odst. 1 Listiny, a proto Ústavní soud dle ustanovení §82 odst.
2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
vyhověl ústavní stížnosti a usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 7. 5. 1999, sp. zn. 9 To 118/99 podle §82 odst. 3 písm. a)
téhož zákona zrušil.
bPoučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 3. srpna 2000