ECLI:CZ:US:2000:2.US.421.99
sp. zn. II. ÚS 421/99
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti L. J., za účasti účastníka řízení Obvodního soudu pro Prahu 4, a vedl. účastníka L. F., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. 35 D 329/99, takto:
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 6. 1999, sp.
zn. 35 D 329/99, se zrušuje.
Odůvodnění:
Návrhem ústavní stížnosti, která došla Ústavnímu soudu dne
26. 8. 1999, se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. 35 D 329/99, ve věci
projednání dědictví po Ing. J. F., zemřelého bez zanechání závěti.
Výše uvedeným usnesením bylo určeno : odstavec I., že obecná
cena majetku, který měl zůstavitel ve společném jmění
s pozůstavitelovou manželkou činí 263. 965,60 Kč a že veškerý
tento majetek převezme zůstavitelova manželka s tím, že vyplatí do
dědictví částku 131.982,80 Kč na vyrovnání podílů ze společného
jmění manželů.
II. Byla určena hodnota dědictví částkou 126.802,70 Kč.
III.Bylo potvrzeno nabytí celého dědictví pozůstalé manželce
L. F.
V odůvodnění tohoto usnesení je m. j. konstatováno, že
zůstavitel byl bezdětný a že jako jediná dědička ze zákona
přicházela v úvahu ve II. dědické skupině dle ustanovení §474
odst. 1 o. z. pozůstalá manželka.
Dále se odkazuje na provedené šetření, kterým bylo zjištěno,
že do společného jmění manželů patřilo také bytové zařízení 30 let
staré v celkové hodnotě 3.000 Kč, elektrospotřebiče v hodnotě
10.000,- Kč, zůstatky na účtech Moravia banky v Praze I a Komerční
banky, a. s., v Praze 4 a členský podíl u Správního bytového
družstva Nový Domov; vše bylo vypořádáno v rámci rozdělení
společného jmění manželů, jak uvedeno sub. I.
Toto usnesení nabylo právní moci dne 28. 6. 1999, protože
proti němu nebylo podáno ve lhůtě odvolání k Městskému soudu
v Praze.
Stěžovatelka tomuto usnesení vytýká, že bylo porušeno její
základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst.
1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož
i ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod.
Zesnulý Ing. J. F. byl jejím otcem. Udržovala s ním písemný
i osobní styk, otec posílal jejím dětem dárky. Udržovali spolu
trvalé vztahy, omezené vzdáleností jejich bydlišť. Současně byla
stěžovatelka v kontaktu i s manželkou zůstavitele, která ovšem
není její matkou. Byla s ní v kontaktu i po pohřbu zůstavitele,
což dokládá kopií dopisu ze dne 29. 3. 1999 a kopií přání
k narozeninám, které od ní obdržela dne 1. 3. 1999.
Zesnulý otec byl dlouholetým pracovníkem Úřadu vlády a měl
značné příjmy. Jeho byt byl zařízen starožitným nábytkem,
originály obrazů a veškerou dostupnou elektronikou.
Stěžovatelka se o výsledku dědického řízení dozvěděla až
z přípisu advokátní kanceláře ze dne 2. 7. 1999, který byl
odpovědí na její dopis pozůstalé manželce ze dne 8. 6. 1999, ve
kterém jí m. j. žádala "v úctě k ní a k zesnulému", že by se
chtěla obeznámit s otázkou vypořádání pozůstalosti - dědictví,
pokud by ji chtěla informovat o čemkoli. Dopis pokračuje
zjištěním, že pisatelka ani neví , zda-li již adresátka podnikla
nějaké kroky v této dědické záležitosti.
Ústavní soud se musel nejprve vypořádat s otázkou, zda ve
věci byly ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.
vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon stěžovatelce
k ochraně jejího práva poskytuje a rovněž, zda byla dodržena lhůta
ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 cit. zákona pro podání ústavní
stížnosti.
Proti cit. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo možno
podat odvolání. Odvolání však nemohla podat stěžovatelka, neboť
nikoli z její viny se nestala jako neopominutelná dědička ani
účastnicí dědického řízení. O její právní ochraně by bylo možno
uvažovat podle ustanovení §485 odst. 1 o. z., tj. v rámci ochrany
oprávněného dědice. Zde by však stěžovatelka vstoupila do právních
závěrů o hodnotě dědictví, aniž by mohla jakýmkoli způsobem
spolupůsobit při určení této hodnoty. Lze mít vážné obavy
o správnosti a stanovení těchto hodnot s přihlédnutím k vysoké
funkci zůstavitele a jeho společenskému postavení, které nemohlo
obnášet starý nábytek v hodnotě 3.000,- Kč, žádný obraz, koberce,
prostě zařízení bytu, které by odpovídalo jeho funkci. Určitě to
není jen obnošené šatstvo, které nestojí ani za zhodnocení. Při
připuštění vstupu do takto vytvořené masy dědictví by ve vztahu ke
stěžovatelce došlo k porušení základního práva rovnosti účastníků
- dědiců, když jeden z nich usměrňoval konečný výsledek hodnoty
dědictví a druhému byla zaviněným jednáním prvého dědice tato
možnost odepřena.
Pokud se týká otevřenosti lhůty pro podání ústavní
stížnosti k Ústavnímu soudu, Ústavní soud použil ustanovení §75
odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť stížnost svým
významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a byla podána do
jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem
ústavní stížnosti. Jednoroční lhůtu možno odvodit od smrti
zůstavitele, t. j. data 19. 1. 1999 v návaznosti na právní moci
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, t. j. data 28. 6. 1999.
Závažnost významu této stížnosti spočívá v ochraně dědictví, jak
to má na mysli ustanovení čl. 11 odst. 1 - in fine Listiny
základních práv a svobod.
Z předloženého materiálu, t. j. usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 2. 6. 1999 zn. 35 D 329/99, protokolu sepsaného dne
24. 5. 1999 v kanceláři JUDr. J. H., notáře, ve věci projednání
dědictví po zemřelém Ing. J. F. a protokolu o předběžném šetření
ze dne 31. 3. 1999, sepsaném tamtéž, zjistil Ústavní soud porušení
ústavního práva stěžovatelky, zakotveného v čl. 90 Ústavy, podle
kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem
stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Provedené dědické řízení prokazuje, že případu ze strany
jednajících orgánů nebyla věnována téměř žádná pozornost. Veškerý
majetek zdědila ve II. dědické skupině pozůstavitelova manželka,
jako jediná dědička.
Zesnulý měl však dceru L. J. a syna, po kterém vstoupil do
dědického řízení sukcesí jeho syn D. F. Skutečnost dědice - vnuka
prokazuje dopis právních zástupců L. F. ze dne 2. 7. 1999. Dědění
mělo být tedy provedeno podle ustanovení §473 o. z. v I. dědické
skupině s rovným dílem rozdělení dědictví na tři díly. To se
nestalo, neboť pověřený soudní komisař pro tvrzení L. F. si
neobstaral žádné důkazy a ani jinak její údaje neprověřoval.
Porušil tak ustanovení §175d o. s. ř. Z přiložených dopisů L. F.
vyplývá, že si byla vědoma nepravdivosti údajů a že stěžovatelku
o probíhajícím řízení vůbec neinformovala. Její nabídka ze dne 2.
7. 1999 obsahuje návrh na vydání části dědictví stěžovatelce,
ovšem části, modifikované jejím protiprávním jednáním.
Vycházel-li Obvodní soud pro Prahu 4 z údajů L. F., že
zůstavitel byl bezdětný a tudíž, že je jedinou dědičkou, potom lze
mít jednoznačné pochyby o hodnotách bytového zařízení
i elektrických spotřebičů. Tatáž pochybnost vzniká o celkovém
výčtu věcí, spadajících do dědictví, včetně event. zanechané
peněžní hotovosti.
Rozhodnutím soudu tak bylo porušeno základní právo
stěžovatelky, zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod a čl. 36 Listiny, t. j. právo, aby její
záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě
projednávána nezávislým a nestranným soudem. Závažnost případu
nutno vyvozovat i z obecného ustanovení porušení čl. 11 odst. 1
Listiny, chránícího institut dědění.
Ústavní soud proto podle ustanovení §82 odst. 1, odst. 3
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozhodl, jak uvedeno
v enunciátu nálezu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. ledna 2000