ECLI:CZ:US:2000:2.US.423.98
sp. zn. II. ÚS 423/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti 1) V.M., 2) J.Č., zastoupených JUDr. J.P., proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 12. 1. 1998, č. j. 5 C 221/95-51, a Krajského soudu v Praze ze dne 28.5. 1998, č. j. 27 Co 179/98-68, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e odmítá .
Odůvodnění:
Ke skutkovým okolnostem ústavní stížnosti Ústavní soud konstatoval, že se stěžovatelé určovací žalobou podanou k Okresnímu soudu Praha-východ proti žalované obci Š. domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky, a to každý jednou polovinou, nemovitostí - domu s pozemkem, p. č. 307-st. parcela a s pozemkem p. č. 16/2, to vše v k. ú. a obci Š., zapsaných u Katastrálního úřadu P. na LV č. 597.
Okresní soud jejich žalobu, podanou podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., zamítl s odůvodněním, že na straně stěžovatelů (dříve žalobců) se nepodařilo prokázat naléhavý právní zájem na určení, že stěžovatelé jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí. Soud prvého stupně zdůraznil, že stěžovatelé by mohli mít naléhavý právní zájem pouze na žalobě, jíž by se domáhali určení, že jejich otec (jehož jsou právními nástupci), byl ke dni úmrtí vlastníkem předmětných nemovitostí. Teprve poté a po skončení dědického řízení by se eventuelně mohli stát spoluvlastníky v žalobě označených nemovitostí. S tímto závěrem vyslovil souhlas i odvolací soud, který rozsudek soudu prvého stupně ve výroku bod bodem I., II. potvrdil a odvolání do výroku pod bodem III. odmítl.
Stěžovatelé ve svém podání tvrdí, že rozhodnutí soudů obou stupňů zasáhla do jejich práva na nedotknutelnost vlastnictví, práva vlastnit majetek a do práva na dědění. V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatelé poukazují především na smlouvu trhovou ze dne 25. 5. 1948, uzavřenou mezi tehdejšími spoluvlastnicemi nemovitostí - M.K. a H.N. a jejich otcem J.M., zemřelým v r. 1971, když vlastnická práva k nemovitostem ve smyslu uzavřené trhové smlouvy přešla dne 1. 1. 1951 na otce stěžovatelů, neboť tehdy odpadla podmínka vkladu smlouvy o převodu nemovitostí do pozemkové knihy. Na této skutečnosti údajně již nemůže nic změnit ani fakt, že vydání odevzdacích listin v r. 1948 a 1949 prodávajícím spoluvlastnicím a následné vklady vlastnického práva k nemovitostem pro prodávající v r. 1949 a 1950 měl pouze evidenční charakter, neboť existence odevzdacích listin a uskutečnění vkladů vlastnického práva pro prodávající do pozemkové knihy již prý nemohly mít vliv na uskutečněný prodej, ke kterému došlo před těmito událostmi uzavřenou trhovou smlouvou ze dne 25. 5. 1948.
Ve smyslu rozhodnutí SN, potvrzeného rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové, se stali navrhovatelé a jejich zemřelý bratr, jehož dědici dle rozhodnutí SN z r. 1981, nebyli rovněž stěžovatelé, dědici zůstavitele - J.M. V tomto rozsahu jsou tedy stěžovatelé podle svého názoru účastníky hmotněprávního vztahu o jehož určení v řízení u obecných soudů šlo, a z této skutečnosti dovozují rovněž stěžovatelé svoji aktivní legitimaci k podání žaloby o určení vlastnictví.
Navrhovatelé tedy tvrdí, že pouze oni a nikoli jejich otec byli a jsou osobami aktivně legitimovanými k podání žaloby o určení vlastnictví. Pokud jde o prodávající, tj. M.K. a H.N., ty již rovněž nežijí a nežily ani v době podání žaloby. Pouze obec Š. tedy brání stěžovatelům v realizaci trhové smlouvy, když tato bez právního důvodu předmětné nemovitosti užívá a uplatňuje k nim vydržení vlastnického práva. Navrhovatelé se domnívají, že existenci naléhavého právního zájmu na straně žalobců u určovací žaloby nelze bez dalšího vázat pouze na účastníky tvrzeného právního vztahu. Proti existenci naléhavého právního zájmu na straně navrhovatelů by prý soudy mohly pouze namítat, že stěžovatelé měli přímo žalovat na plnění, tj. na vyklizení předmětných nemovitostí.
Z rozsudku Okresního soudu Praha-východ Ústavní soud zjistil, že určovací žaloba stěžovatelů byla tímto soudem zamítnuta, když pod bodem III. výroku bylo vysloveno, že žaloba, jíž se žalovaný domáhal určení, že vydržel předmětné nemovitosti, se vylučuje k samostatnému projednání.
Okresní soud v odůvodnění svého zamítavého výroku zdůraznil, že žalobcům (stěžovatelům) se nepodařilo prokázat naléhavý právní zájem na určení, že jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí ve výroku označených, především z toho důvodu, že podání žaloby nepředcházela žádná skutečnost (a stěžovatelé ji ani netvrdili), která by mohla vést k závěru, že na stěžovatele přešlo vlastnické právo k těmto nemovitostem. Podle názoru soudu prvého stupně by stěžovatelé mohli mít naléhavý právní zájem pouze na žalobě, jíž by se domáhali určení, že jejich otec, jehož jsou právními nástupci, byl ke dni svého úmrtí vlastníkem předmětných nemovitostí.
Krajský soud ve svém rozsudku ze dne 28. 5. 1998, č.j. 27 Co 179/98-68, odvolání stěžovatelů proti rozhodnutí o vyloučení žaloby obce Š. k samostatnému projednání odmítl, když výroky soudu prvého stupně označené I., II., potvrdil. V odůvodnění stížností napadeného rozsudku odvolací soud zdůraznil, že souhlasí s názorem soudu prvého stupně, pokud se tento zabýval posouzením předpokladů určovací žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř.
K těmto předpokladům patří prokázání věcné legitimace účastníků řízení a naléhavého právního zájmu na řízení, zda tu právní vztah nebo právo je či není. V těchto souvislostech vycházel odvolací soud ze stejných skutkových zjištění jako soud prvého stupně, který konstatoval, že v katastru nemovitostí jsou jako vlastnice sporných nemovitostí zapsány M.K. a H.N., a to každá jednou polovinou. Odvolací soud tedy shodně se soudem prvého stupně, na základě provedeného dokazování, dospěl k závěru, že stěžovatelé neprokázali aktivní věcnou legitimaci k podání určovací žaloby a nemají tedy ani naléhavý právní zájem na daném určení. Tento závěr vyplývá především ze skutečnosti, že účastníkem převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle tvrzení samotných stěžovatelů byl jejich otec J.M. Stěžovatelé tedy nebyli účastni právního vztahu, jehož určení platnosti se v daném řízení domáhali.
Ústavní soud po zjištění, že proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, vyčkal v souvislosti s řízením u dovolacího soudu vydání usnesení ze dne 26. 4. 2000, č.j. 22 Cdo 2239/98-82. Z citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR pak zjistil, že dovolání stěžovatelů bylo odmítnuto podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť uplatněný dovolací důvod byl nepřípustný.
Z podané ústavní stížnosti Ústavní soud konstatoval, že důvodnost podání návrhu k Ústavnímu soudu spatřují stěžovatelé v údajném nesplnění poučovací povinnosti ve smyslu §5 o. s. ř. soudem prvého stupně a v nesouhlasu s právním závěrem obou obecných soudů o nesplnění aktivní věcné legitimace na straně stěžovatelů. Pokud jde o první námitku o nesplnění poučovací povinnosti o procesních právech a povinnostech účastníků řízení ve smyslu ustanovení §5 o. s. ř., které mělo údajně za následek i porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces, odkazuje Ústavní soud na právní závěry uvedené v nálezu ÚS ze dne 25. 6. 1997 sp. zn. I.ÚS 63/96, kde se mimo jiné uvádí, že poučovací povinnost je nutno vyložit tak, že soud je sice povinen poučit účastníky řízení o tom, jaká práva jim přiznávají či jaké povinnosti jim ukládají procesněprávní předpisy případně, jak odstranit vady procesních úkonů již učiněných, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky, což však neznamená účinný návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného výsledku.
Někdy vznikají pochybnosti u účastníka řízení o rozsahu poučovací povinnosti soudu tam, kde poučovací povinnost ve smyslu procesního práva zakládá hmotně-právní důsledky. Uvedený závěr se vztahuje i k případu poučení stěžovatelů o aktivní věcné legitimaci k podání určovací žaloby ve smyslu §80 písm. a) o. s. ř. Obsahem žalobního návrhu je však i právní názor žalobců o jejich hmotněprávním postavení v souvislosti s právní normou, která upravuje předmětný právní vztah. Závěr o tom, zda soud může v daném případě vyhovět návrhu nebo ne, není výsledkem aplikace procesních předpisů a nezasahuje sem tedy poučovací povinnost soudu o procesních právech a povinnostech účastníků, neboť takové rozhodnutí je důsledkem aplikace hmotněprávních norem. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že poučení o důsledcích, které se promítají v oblasti hmotného práva, i když se obecně vztahují k procesním předpisům, je stále poučením o hmotném právu a takové poučení ustanovení §5 nepřipouští.
V případě podání žaloby ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. je nutno vycházet především z toho, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo existující právní vztah či se jeho právní postavení ve věci stalo nejistým. Cílem tohoto procesního prostředku je tedy preventivní ochrana právního postavení žalobce dříve než by jeho postavení bylo porušeno. Skutkový závěr, zda konkrétní nemovitost je ve vlastnictví stěžovatelů, má význam z hlediska aktivní věcné legitimace stěžovatele, nikoli z hlediska jeho naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Existence vlastnictví k předmětným nemovitostem je tedy předpokladem aktivní věcné legitimace na straně stěžovatelů k podání žaloby o určení vlastnického práva. Stěžovatelé však, jak vyplývá ze zjištění obou obecných soudů, netvrdili, že předmětné nemovitosti jim vlastnicky náleží a tento svůj nárok neuplatňovali ani v dědickém řízení. K úspěšnému podání určovací žaloby by byl předpoklad existence vlastnického práva na jejich straně a nikoli tvrzené vlastnictví na straně otce stěžovatelů, neboť věcná aktivní legitimace je samozřejmým předpokladem úspěšnosti určovací žaloby. Stěžovatelé netvrdili ve svém podání nedostatek skutkových zjištění obou obecných soudů, ale pouze nesouhlas s právními závěry těchto soudů, což ve své podstatě, jak uvádí judikatura Ústavního soudu, samo o sobě nezakládá porušení Listiny základních práv a svobod a jiných práv zakotvených v Ústavě a v mezinárodních smlouvách ve smyslu čl. 10 Ústavy, pokud tyto právní názory extrémním způsobem nevybočují z rámce platné legislativy.
Vzhledem k tomu, že o takovéto porušení výkladu a aplikace práva oběma obecnými soudy nešlo, nemohlo dojít ani k porušení namítaných článků Listiny základních práv a svobod a Ústavní soud podanou stížnost, jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 3. srpna 2000