ECLI:CZ:US:2000:2.US.424.98
sp. zn. II. ÚS 424/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, v právní věci navrhovatele F., zastoupeného ing. R.N. - jednatelem společnosti, právně zastoupeného advokátem JUDr. E.O., o ústavní stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 6. 1997, sp. zn. E 987/95, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1998, čj. 35 Co 169/98-72, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 4. 1997, čj. 1 Odon 6/97-38, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů, neboť tyto dle názoru stěžovatele porušují jeho právo na spravedlivý proces, které je zakotveno ustanoveními čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst.1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále jsou v rozporu s článkem 90 Ústavy ČR.
Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel měl na základě smlouvy o dílo ze dne 23. 1. 1992 za obchodní společností C., akciová společnost, splatnou pohledávku ve výši Kč 531 578,--.
Tato společnost (vedlejší účastník) byla v obchodním rejstříku zapsána pod výše uvedeným obchodním jménem pouze do října 1993, kdy se její obchodní jméno změnilo na C., a.s., a od 30. 11. 1995 do 6. 11. 1998 na C., a.s.
Stěžovatel se u Krajského obchodního soudu v Praze domáhal tohoto svého nároku návrhem na zahájení řízení ze dne 1. 10. 1992, ovšem proti odpůrci, který byl nepřesně označen jako C., a.s. Krajský obchodní soud v Praze vydal v souladu se zněním návrhu na zahájení řízení dne 11.8.1994 platební rozkaz, kterým zavázal odpůrce označeného jako C., a.s., k zaplacení Kč 531 578,-- ve prospěch stěžovatele. Tento platební rozkaz nabyl právní moci dne 1. 2. 1995. Vzhledem k tomu, že odpůrce svou povinnost uhradit stěžovateli částku Kč 531 578,- nesplnil, domáhal se stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 8 výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného, a to právě na základě výše uvedeného platebního rozkazu, jakožto exekučního titulu.
Tomuto návrhu na výkon rozhodnutí, kde byla za povinného již v souladu s aktuálním zněním zápisu v obchodním rejstříku označena společnost C., a.s., Obvodní soud pro Prahu 8 vyhověl usnesením ze dne 11. 4. 1996, sp. zn. E 987/95, a proti povinnému takto označenému v návrhu výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu nařídil. Proti tomuto usnesení podal povinný (vedlejší účastník) odvolání. Prvoinstanční rozhodnutí bylo Městským soudem v Praze potvrzeno s výhradou úpravy označení povinného s ohledem na změnu obchodního jména na C., a.s., a to usnesením ze dne 28. 8. 1996, čj. 20 Co 369/96-16.
Vzhledem k této drobné změně jinak potvrzujícího druhoinstančního usnesení bylo v dané věci přípustné dovolání, které povinný (vedlejší účastník) v zákonné lhůtě podal. Nejvyšší soud o dovolání rozhodl dne 17. 4. 1997, a to tak, že obě usnesení exekučních soudů, jimiž byl nařízen výkon rozhodnutí proti C., a.s., tj. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 1996, čj. 20 Co 369/96-16, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 4. 1996, sp. zn. E 987/95, se zrušují. Své rozhodnutí odůvodnil Nejvyšší soud tak, že platební rozkaz Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11. 8. 1994, který v předmětném řízení byl exekučním titulem, není vykonatelný, neboť žalovaný (povinný) byl v platebním rozkazu označen v rozporu s tehdejším zápisem v obchodním rejstříku.
Jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 v novém řízení tak, že návrh na výkon rozhodnutí proti povinnému (vedlejšímu účastníkovi) zamítl usnesením ze dne 11. 6. 1997, sp. zn. E 987/95. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze zamítavé rozhodnutí prvoinstančního soudu potvrdil usnesením ze dne 30. 4. 1998, čj. 35 Co 169/98-72, 35 Co 170/98.
Ústavní soud přezkoumal stěžovatelem napadená rozhodnutí obecných soudů z pohledu práv a svobod stěžovateli zaručených Ústavou, Listinou i mezinárodními smlouvami o lidských právech ve smyslu čl. 10 Ústavy, avšak neshledal žádné porušení uvedených práv.
Ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel brojí proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, které měly po zrušení původních usnesení Nejvyšším soudem zamítnout návrh stěžovatele na výkon rozhodnutí (resp. potvrdit jeho zamítnutí). Obecné soudy měly tak dle názoru stěžovatele rozhodnout v rozporu s přirozenoprávní teorií obecné spravedlnosti. Stěžovatel se domnívá, že za situace, kdy oprávněný subjekt prokazatelně má právní nárok a nemůže se následně plnění domoci pouze pro nepřesné označení pasivně legitimovaného subjektu v původním žalobním návrhu, ač soud nemá pochybnosti o identitě žalovaného subjektu, není chráněna dobrá víra účastníků soukromoprávních vztahů a soudy porušily čl. 90 Ústavy, dle kterého mají poskytovat ochranu právům. Stěžovateli tak v důsledku výše popsaného postupu soudů mělo být znemožněno domáhat se projednání a rozhodnutí jeho záležitosti u nezávislého a nestranného soudu, čímž mělo být porušeno právo na spravedlivý proces zaručené stěžovateli čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud zjistil, že v původním návrhu na zahájení řízení ze dne 1. 10. 1992 označuje stěžovatel jako žalovaného neexistující subjekt nazvaný "C., a.s.,". Subjekt, který zřejmě stěžovatel zamýšlel dle přiložených dokumentů žalovat, nikdy takové obchodní jméno zapsané v obchodním rejstříku neměl a v době podání žalobního návrhu Obchodnímu soudu v Praze byl zapsán pod jménem "C., akciová společnost".
Krajský obchodní soud v Praze pak zřejmě také pochybil, když vyhověl uvedenému žalobnímu návrhu, aniž by upřesnil či vyzval žalobce k upřesnění obchodního jména žalovaného v souladu se zápisem v obchodním rejstříku a vydal dne 11. 8. 1994 platební rozkaz čj. 4 Cm 943/92-10 proti společnosti "C., a.s.,". Jak vyplývá z občanského soudního řádu, soud je při rozhodování vázán návrhem. Byl-li tedy v souladu s návrhem vydán platební rozkaz proti neexistujícímu subjektu a vzniklo tak nevykonatelné rozhodnutí, nelze toto pochybení přičítat pouze soudu, ale naopak bude především k tíži navrhovatele, který žalovaného v návrhu nepřesně označil.
Ústavní soud se v daném případě ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, vyjádřeným v usnesení ze dne 17. 4. 1997, sp. zn. 1 Odon 6/97, podle kterého vadu řízení, spočívající ve vydání platebního rozkazu proti chybně označenému subjektu, nemůže zhojit ani uvedení správného obchodního jména dle zápisu v obchodním rejstříku v následném návrhu na nařízení exekuce, neboť původní rozhodnutí (exekuční titul) není vykonatelné. Tento právní názor je podporován i rozhodnutím Ústavního soudu I. ÚS 233/97, dle něhož "převzetí nepřesného petitu žalobního návrhu do výroku rozhodnutí způsobuje jeho nevykonatelnost".
Z logiky věci vyplývá, že exekuční soud nemůže nařídit exekuci proti subjektu, který je označen jinak v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí a jinak v exekučním titulu, pokud se nejedná pouze o změnu obchodního jména oproti době, v níž probíhalo předchozí nalézací řízení. V daném případě se nejednalo o rozdílná označení povinného v důsledku změny obchodního jména, nýbrž o rozdíl v označení povinného, způsobený použitím chybného označení pasivně legitimovaného subjektu v exekučním titulu (platebním rozkazu) neexistujícím obchodním jménem.
Právě z tohoto důvodu nelze v daném případě přirovnávat nastalou situaci k judikátu Ústavního soudu II. ÚS 436/97, na který stěžovatel upozorňuje. V něm Ústavní soud shledal, že pouhá změna obchodního jména při zachování IČO, předmětu podnikání i data založení společnosti nevede k zániku resp. vzniku nové společnosti, na kterou by nepřecházela práva a povinnosti ze společnosti původní.
Stěžovatel dále namítl, že při sepisování návrhu na zahájení řízení ze dne 1. 10. 1992 vycházel z obchodního jména, které odpůrce (vedlejší účastník) používal v běžném obchodním styku, a to i na hlavičkovém papíře či razítkách. Stěžovatel se domnívá, že jeho pochybení při označování pasivně legitimovaného subjektu v žalobním návrhu lze zhojit s odvoláním na dobrou víru v obchodní jméno vedlejšího účastníka, který jej používal výše uvedeným způsobem v obchodním styku. Stěžovatel dokonce tento svůj argument opírá o obecné ustanovení §8 obchodního zákoníku, podle kterého je obchodním jménem název, pod kterým podnikatel činí právní úkony při své podnikatelské činnosti. Tento argument nemůže obstát s ohledem na speciální ustanovení §9 odst. 2 obchodního zákoníku. Podle něho jsou obchodním jménem právnické osoby, resp. obchodních společností a družstev, názvy, pod kterými jsou tyto subjekty zapsány v obchodním rejstříku.
Ústavní soud v této souvislosti připouští, že chování vedlejšího účastníka, který v obchodním styku používá nepřesného, resp. neúplného obchodního jména na razítkách a hlavičkových papírech, je zavádějící a může případně ohrožovat dokonce i zásady poctivého obchodního styku. Na druhé straně je však dobrá víra chráněna obchodním rejstříkem, který je veřejnou listinou, je každému přístupný, a nebylo tedy jistě složité před podáním žalobního návrhu zjistit aktuální obchodní jméno podnikatele vyhledáním příslušného zápisu v něm.
Vzhledem k tomu, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem existoval obchodně právní vztah, je nutno od stěžovatele, coby zúčastněného subjektu, očekávat a vyžadovat, aby vždy postupoval s náležitou a řádnou péčí a obezřetností, s níž bylo možno v daném případě problémům předejít. Navíc je ze spisového materiálu patrno, že stěžovateli bylo v době podání návrhu na zahájení řízení známo i správné obchodní jméno vedlejšího účastníka. To totiž bylo uvedeno ve smlouvě o dílo ze dne 23. 1. 1992.
V napadených rozhodnutích ani v postupu Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 8, neshledal Ústavní soud žádná pochybení, a tudíž ani zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny nebo čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle názoru Ústavního soudu nedošlo ze strany soudů ČR ani k porušení čl. 90 Ústavy.
Ze všech výše uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh odmítnout jako zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2000 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu