ECLI:CZ:US:2000:2.US.426.99
sp. zn. II. ÚS 426/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky a ve věci ústavní stížnosti Z. D., zastoupeného JUDr. V. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 22 Ca 470/98, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní soud podle ustanovení §43 odst.2 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě a uvádí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho právo, vyplývající z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst.1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje navrhovatel ve skutečnosti, že krajský soud zastavil řízení podle ustanovení §250d odst. 3 o. s. ř..
Navrhovatel se domnívá, že shora citované usnesení soudu je nezákonné, neboť ve smyslu ustanovení §247 o. s. ř. je soud povinen přezkoumat jakékoli rozhodnutí správního orgánu, které po vyčerpání řádných opravných prostředků nabylo právní moci. Výjimky z této tzv. generální klauzule jsou uvedeny v ustanovení §248 odst. 1 o. s. ř. Podle názoru stěžovatele napadené rozhodnutí správního orgánu není rozhodnutím procesní povahy, neboť se tímto rozhodnutím zasahuje do práv stěžovatele, vyplývajících z hmotného práva a proto bylo povinností příslušného krajského soudu žalobou napadené správní rozhodnutí přezkoumat.
Z usnesení Krajského soudu v Ostravě Ústavní soud zjistil, že tímto rozhodnutím bylo řízení o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu zastaveno s odůvodněním, že rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 20. 8. 1998, č. j. FŘ 4667/150/1998, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu Ostrava III. ze dne 11. 6. 1998, č. j. 65147/98/390940/5758, kterým bylo zastaveno řízení ve věci podání námitky proti rozhodnutí o rozvrhu rozdělované podstaty. Důvodem zamítnutí odvolání byla skutečnost, že stěžovatel jako zástavní věřitel nebyl osobou zúčastněnou na řízení a proto nebyl ani oprávněn podat odvolání, když námitku může podat pouze daňový subjekt uvedený jako příjemce rozhodnutí.
V další části odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud zdůraznil, že ve smyslu ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. jsou z přezkumu soudu vyloučena veškerá procesní rozhodnutí správních orgánů, neboť tato rozhodnutí se nedotýkají přímo práv účastníka řízení, vyplývajících z hmotného práva, ale zasahují do práv, týkajících se procesního postupu správního orgánu.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 470/98, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal ke shora uvedenému krajskému soudu žalobu na přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 20. 8. 1998, č. j. FŘ 4667/150/1998. Finanční úřad Ostrava III rozhodl dne 23. 4. 1997 pod, č. j. 33250/97/940/5758, o rozvrhu rozdělované podstaty při výkonu daňové exekuce prodejem nemovitostí z vlastnictví daňového subjektu D., s r. o. tak, že uspokojil pohledávky Finančního úřadu Ostrava III, spojené s výkonem daňové exekuce, daňovou pohledávku téhož finančního úřadu, zajištěnou zákonným zástavním právem a pohledávky zástavních věřitelů ČSOB, a. s., pobočka Ostrava, Union banky, a. s., a stěžovatele neuspokojil.
Proti citovanému rozhodnutí finančního úřadu podal stěžovatel námitky. O těchto námitkách rozhodl finanční úřad tak, že řízení zastavil s odůvodněním, že námitky podle ustanovení §52 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, může podat pouze daňový subjekt, uvedený jako příjemce rozhodnutí. Proti rozhodnutí o zastavení řízení podal stěžovatel odvolání, které bylo napadeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě zamítnuto.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že stěžovatel správně nepochopil, kdy a za jakých podmínek lze použít zákonné procesní prostředky k ochraně svých oprávněných zájmů a práv. Rozhodování správce daně a jemu nadřízeného orgánu se řídí speciálními právními předpisy ( zákon č. 531/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V případě, že zákon č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, výslovně neumožňuje konkrétnímu subjektu využití opravných prostředků proti rozhodnutí finančních orgánů ( v daném případě z toho důvodu, že stěžovatel nebyl v předmětném řízení daňovým subjektem), není možné se domáhat ochrany vlastnických práv cestou správní žaloby, podané ve smyslu části páté o. s. ř., neboť v takovém případě zde chybí podmínka porušení konkrétních subjektivních práv žalobce. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že stěžovatel nebyl od počátku daňového řízení jeho účastníkem, takže správní orgány rozhodovaly v daném případě pouze o naplnění či nenaplnění procesněprávních podmínek řízení.
Ústavní soud s argumentací obsaženou v odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela souhlasí a odkazuje v tomto smyslu i na komentář uvedený k §248 o. s . ř. druhého vydání o. s. ř. z roku 1996, nakladatelství C. H. Beck, kde se uvádí, že nelze chápat jako odmítnutí spravedlnosti nepřezkoumání rozhodnutí správních orgánů, předběžné, procesní nebo pořádkové povahy, neboť těmito rozhodnutími není zasahováno do subjektivních práv, ale jde pouze o práva procesní, nevyplývající z hmotného práva.
Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 22. února 2000