ECLI:CZ:US:2000:2.US.428.98
sp. zn. II. ÚS 428/98
Usnesení
II. ÚS 428/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti stěžovatele J.R., zastoupeného advokátem JUDr. K.U., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 1998, č.j. 30 Ca 176/96-21, ve spojení s rozhodnutím Magistrátu města B., ze dne 2. 5. 1996, č.j. Dopr. 1996/odv.-/10, a rozhodnutím Ú.MčB., ze dne 25. 3. 1996, č.j. OS/96/01004/Kra, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 8. 10. 1998 doručena ústavní stížnost stěžovatele. V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 1998, č.j. 30 Ca 176/96-21, ve spojení s rozhodnutím Magistrátu města B., ze dne 2. 5. 1996, č.j. Dopr. 1996/odv.-/10, a rozhodnutími Ú.MčB., ze dne 25. 3. 1996, č.j. OS/96/01004/Kra.
II. ÚS 428/98
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že na základě nájemní smlouvy č. 65/92 ze dne 17. 8. 1992 byl nájemcem pozemku p. č. 359/1 o výměře 10,3 m2 kat. území B. Nájemní smlouva byla uzavřena s pronajímatelem - Č., na dobu určitou do 31. 12. 1997. Účelem nájemního vztahu bylo využití pozemku pro umístění prodejního stánku stěžovatele k prodeji zboží. Napadeným rozhodnutím Ú.MčP., ze dne 2. 5.
1996, č.j. OS/96/01004/Kra, zastavil ke dni 1. 4. 1996 tento správní orgán podle ustanovení §3c odst. 4 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen zákon o pozemních komunikacích), činnost, spočívající v umístění prodejního stánku stěžovatele na komunikaci ul. N., u Č., kdy tato činnost byla prováděna v rozporu s ustanovením §8 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Na základě odvolání stěžovatele Magistrát města B., svým rozhodnutím ze dne 2. 5. 1996, č.j. Dopr. 1996/odv.-/10, napadené rozhodnutí potvrdil a odvolání stěžovatele zamítl. O žalobě stěžovatele v souladu s ustanovením §244 a násl. občanského soudního řádu rozhodoval o věci Krajský soud v Brně, který svým rozsudkem ze dne 4. 9. 1998, č.j. 30 Ca 176/96-21, napadené rozhodnutí Magistrátu města B., potvrdil a žádost o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí zamítl. Ve svém rozsudku Krajský soud v Brně konstatoval, že podmínkou pro užívání předmětné pozemní komunikace, spočívající v umístění stánku na komunikaci, bylo povolení ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Jelikož stěžovatel takové povolení neměl, užíval komunikaci v rozporu s podmínkami stanovenými pro užívání pozemních komunikací zákonem. Rozhodnutí o zjednání nápravy odstraněním prodejního stánku z pozemní komunikace bylo tak opřeno o zákonný důvod, a to i s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel porušil nájemní smlouvu, kterou uzavřel s Č., když na výzvu ze dne 31. 10. 1995 do tří měsíců předmětnou stavbu neodstranil. O žalobě rozhodl soud v souladu s ustanovením §250f odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, bez jednání.
Stěžovatel namítal, že jako rozhodování správních orgánů tak i soudu vycházelo z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci aniž by vůbec zkoumaly, zda se jedná o pozemní komunikaci. Tato okolnost je dle stěžovatele zcela rozhodující pro další posouzení věci. Proto stěžovatel ústavní stížnosti napadl shora citovaná rozhodnutí pro porušení ustanovení §250j odst. 2 občanského soudního řádu a tím i porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a porušení čl. 11 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), kdy došlo k nezákonnému omezení vlastnického práva stěžovatele.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost po doplnění odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně, Magistrátu města B., Ú.MčB., a vyžádal si spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 176/96.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 18. 2. 1999 uvedl, že soud je při přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu vázán v souladu se zásadou dispoziční žalobními důvody. V podané žalobě však stěžovatel nenamítal,
že nezákonnost rozhodnutí správních orgánu spočívá v tom, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav v otázce umístění stánku na pozemní komunikaci.
Naopak v žalobě konstatoval, že nikdy nepopíral příslušnost Ú.MčB., tzn. příslušnost rozhodovat ve věci jako orgán státního dozoru nad pozemními komunikacemi. Krajský soud se neztotožňuje s podanou ústavní stížností, že zákonem stanoveným způsobem neposkytl ochranu právům stěžovatele.
Magistrát města B., ve svém vyjádření ze dne 15. 2. 1999 uvedl, že pozemek p. č. 359/1 k. ú. B. byl jednoznačně komunikací (u1. T.), přičemž plocha chodníku, kde byl umístěn stánek, je slučkou spojená s plochou vozovky, jak je patrno ze snímku pozemkové mapy. Podle ustanovení §8 odst. 3 vyhlášky č. 35/1984 Sb., je přilehlý chodník součástí místní komunikace (vyhl. č. 35/1984 Sb., byla prováděcí vyhláškou k tehdy platnému zákonu č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích). Povinnost odstranit stánek však stěžovateli vyplývala i z nájemní smlouvy uzavřené s Č., sice do konce roku 1997, avšak v čl. IV. je zakotveno, že na výzvu Ú.MčB., je stavebník povinen odstranit stavbu (stánek) do tří měsíců ode dne obdržení výzvy k odstranění. Uvedená výzva byla stěžovateli zaslána dne 31. 10. 1995.
Ú.MčB., ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 15. 2. 1999 uvedl, že postup příslušných správních úřadů byl v době vydání napadených rozhodnutí zcela v souladu s platnou legislativou.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Krajského soudu v Brně a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o správní žalobě proti rozhodnutí správních orgánů o odstranění prodejního stánku stěžovatele věcí posouzení obecného soudu, na jehož argumenty uváděné v odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.
Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry a hodnocením důkazů v rozsudku obecného soudu. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy vyplývá, mimo jiné, zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení §132 občanského soudního řádu respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Skutečnost, že obecný soud opřel svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález, sp. zn. IV. ÚS 188/94, publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3).
Stěžovatel přitom kromě pouhých tvrzení nepředložil žádný důkaz, kterým by vyvracel to, k čemu ve svém rozsudku došel obecný soud. Není úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatel v řízení neunesl důkazní břemeno.
Ústavní soud neshledal oprávněným namítané porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, ke kterému mělo dojít nezákonným omezením vlastnického práva stěžovatele.
Rovněž nebylo shledáno porušení namítaných ustanovení čl. 90 a 95 Ústavy ČR, neboť stěžovateli byla poskytnuta soudní ochrana a soud při rozhodování postupoval v mezích zákona. Uvedené články Listiny zaručují právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručují úspěch v soudním sporu.
Je tedy zřejmé, že ani interpretací a aplikací citovaných právních norem evidentně nebyla porušena namítaná základní práva a svobody stěžovatele, která jsou zaručena ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 16. května 2000
Vojtěch Cepl
předseda II. senátu Ústavního soudu