Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.03.2000, sp. zn. II. ÚS 441/99 [ nález / JANŮ / výz-3 ], paralelní citace: N 48/17 SbNU 337 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:2.US.441.99

sp. zn. II. ÚS 441/99 Nález Senát Ústavního soudu rozhodl po ústním jednání ve věci ústavní stížnosti navrhovatele J. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Vězeňské služby ČR Valdice, zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 3 To 78/99, takto: I. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 3 To 78/99 bylo porušeno v čl. 90 Ústavy České republiky a v čl. 8 odst. 2, Listiny základních práv a svobod ústavně zaručené právo na řádný zákonný proces, dále v čl. 38 odst. 2 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů a dodatkových protokolů (č. 209/1992 Sb., č. 243/1998 Sb.) a v čl. 14 odst. 1, 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.) ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. II. Rozhodnutí obecného soudu uvedené v bodě I. výroku tohoto nálezu se zrušuje. Odůvodnění: Dne 9. 9. 1999 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze dne 8. 9. 1999, jímž stěžovatel, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupený JUDr. J. B., advokátem, brojí proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 3 To 78/99. Z důvodů níže uvedených má za to, že napadeným rozhodnutím obecného soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava), jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). I. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 1999, č. j. 37 T 6/98 - 349 odsouzen podle §241 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní zákon, tr. zák.), za trestný čin znásilnění, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Uvedeného trestného činu se měl podle skutkových zjištění prvostupňového soudu dopustit tím, že přesně nezjištěného dne v průběhu velikonočních svátků (6. 4. až 8. 4. 1996) v bytě manželů M. měl zezadu uchopit tehdy dvanáctiletou J. M., hodit ji zády na postel, pod pohrůžkou zabití ji svléknout, sám se obnažit a poté na ní za neustálých pohrůžek zabitím vykonat soulož. Předmětná trestná činnost vyšla najevo až zhruba po pěti měsících, natolik se poškozená obávala výhrůžek stěžovatele. Obvinění bylo v této věci sděleno v srpnu 1997. Rozsudek z dubna 1999 byl v té věci již druhým rozhodnutím nalézacího soudu, když poprvé stěžovatele odsoudil v roce 1998. Tehdy se stěžovatel bránil včas podaným odvoláním, na jehož základě Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 11. 3. 1999, č. j. 3 To 210/98 - 313 napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Ten tak učinil v dubnu 1999. I proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel včas podaným odvoláním, o němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl ústavní stížností napadaným usnesením ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 3 To 78/99, tak, že je jako věcně nedůvodné zamítl. Trestnou činnost za vinu mu kladenou stěžovatel již od počátku přípravného řízení, jakož i v průběhu celého trestního řízení popíral. Uváděl, že v kritickou dobu v Ostravě nebyl. Svými důkazními návrhy v odvoláních se domáhal dodatečného provedení ohledání místa činu, jakož i odpovídající biologické expertizy. Ve své ústavní stížností namítá, že je z trestného činu usvědčován v podstatě jen výpovědí poškozené nezletilé. Přitom další provedené důkazy jeho vinu bez důvodných pochybností neprokazují. Svými ne zcela kvalifikovanými podáními se stěžovatel obracel v dané věci také na Ústavní soud, a to v prosinci 1997 (sp. zn. IV. ÚS 462/97) a v únoru 1999 (sp. zn. IV. ÚS 87/99). Obě musela být odložena. Podle názoru stěžovatele porušil Vrchní soud v Olomouci napadaným svým usnesením čl. 4 a čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 36 Listiny. Proto navrhuje zrušení předmětného usnesení. Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon), vyjádření účastníků a vedlejších účastníků. Předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci, jenž ústavní stížností napadané usnesení přijal, navrhl Ústavnímu soudu, aby ústavní stížnost jako nedůvodná byla zamítnuta. Vrchní státní zástupce v Olomouci shledal podanou ústavní stížnost rovněž nedůvodnou. Ústavnímu soud proto navrhl její odmítnutí. Rodiče poškozené vyjádření k ústavní stížnosti Ústavnímu soudu nepodali. Právní zástupce stěžovatele v replice na vyjádření účastníka setrval na podané ústavní stížnosti. Znovu zdůraznil, že pokud již v září 1996 nebylo provedeno byť z objektivních důvodů opožděné ohledání místa činu, považuje to za pochybení, na které nereagoval ani státní zástupce, ani obecný soud. II. Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle §42 odst. 3 zákona vyžádal, zejména vyšetřovací a soudní spis (ČVS: KVV - 191/10 - 97, sp. zn. 37 T 6/98) a dospěl k následujícím závěrům. Prvostupňový obecný soud, v řízení v trestní věci stěžovatele v prvém i druhém kole, nebyl důsledný při prověřování alibi, jímž se stěžovatel hájil. Ačkoliv na závěr výslechu svědka I. M., stran dopisu, jenž měl potvrzovat, že poškozená v době činu byla mimo Ostravu, tudíž nemohla být stěžovatelem znásilněna, požádal obecný soud tohoto svědka o vzorek jeho písma, nerozhodl o grafologické expertíze, která buď mohla potvrdit nebo vyvrátit autorství předmětného dopisu svědkem I. M. a v té návaznosti pravdivost či nepravdivost obsahu předmětného dopisu. V samotných rozsudcích se potom soud o tomto důkazu vůbec nezmínil, ač byl v hlavním líčení, byť neúplně proveden, tedy se s ním nijak z hlediska obhajoby stěžovatele nevypořádal, jak mu ukládá §2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní řád, tr. ř.). Podle tohoto ustanovení orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Tímto postupem bylo dotčeno i ustanovení §125 tr. ř., ukládající soudu mimo jiné povinnost vypořádat se s obhajobou obžalovaného. Stejně se postavil k tomuto důkazu i soud odvolací v obou svých usneseních a nerespektoval tak navíc §134 odst. 2 a §138 (§125) tr. ř. V souvislosti se stejnou skutkovou otázkou, tj. alibi stěžovatele, vycházel obecný soud z faktu, že svědek Š. L. toto alibi nepotvrdil, resp. naopak potvrdil, že stěžovatel byl kritického dne ve svém bydlišti. Z protokolu o hlavním líčení, zachycujícího výpověď jmenovaného svědka, jakož i z vyjádření stěžovatele, tehdejšího obžalovaného k ní, však plyne, že svědek hovořil o jiné události, než která byla předmětem dokazování, což připustil i sám svědek. Nemohl tedy předmětné alibi ani potvrdit, ani vyvrátit. Shodně naložil s touto svědeckou výpovědí i odvolací soud v usnesení, napadeném ústavní stížností. V tomto případě nešlo o volné hodnocení důkazu, ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., nýbrž o hodnocení "svévolné", neboť citované ustanovení trestního řádu ukládá orgánům činným v trestním řízení, aby hodnotily důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ustanovením §125, §134 odst. 2 a §138 (§125) tr. ř. obecné soudy rovněž nedostály v tom, že nevyložily, jakými úvahami se řídily při hodnocení uvedeného důkazu svědkem, když ho použily zmíněným způsobem. Pokud jde o případný výslech svědků manželů Č., kteří měli být kritického dne v bytě stěžovatele společně s jeho ženou a poškozenou, vycházely orgány činné v trestním řízení patrně z možných komplikací a průtahů, s nimiž by provedení tohoto důkazu bylo spojeno. Oba svědkové se v době, kdy probíhalo trestní stíhání stěžovatele, nacházeli již rok v Torontu. Proto od něj upustily. Lze předpokládat, že se opíraly za dané situace o svědecké výpovědi manželů P., kteří stěžovatele viděli o velikonocích r. 1996 v Ostravě pouze před jeho domem. Je ovšem nutno zdůraznit, že v procesu hodnocení důkazů důkaz závažnější z hlediska předmětu dokazování lze nahradit důkazem méně závažným jen tehdy, není-li možné onen důkaz závažnější reálně provést. Povinností orgánu činného v trestním řízení stěžovatele proto bylo ověřit, zda neexistuje možnost výslechu jmenovaných svědků cestou právní pomoci ve věcech trestních. Od tohoto důkazu by bylo možno, resp. nutno upustit jen, pokud by tato možnost neexistovala. Vrchní soud v Olomouci jako odvolací, tj. v prvním, ani ve druhém kole odvolacího řízení nereagoval ani na tento důkazní problém a možnosti jeho řešení. Dotčeno tak bylo ustanovení §2 odst. 5, 6 (kdy jedním z kritérií volného hodnocení důkazů je i hledisko jejich závažnosti), §134 odst. 2 a §138 (§125) tr. ř. V odvolacím řízení, z něhož vzešlo napadené usnesení jmenovaného obecného soudu, byl obhajobou dále navržen důkaz výslechem svědka, jenž se měl údajně nacházet ve Vazební věznici v Ostravě, v době, kdy zde byl zajištěn i stěžovatel. Odvolací soud tento důkaz označil jako nevěrohodný a zmanipulovaný. Učinil tak, aniž pro to měl konkrétní fakta; zejména si neověřil, zda stěžovatelem označený údajný svědek se ve jmenované věznici vůbec nachází, když obhájci stěžovatele to ředitelství dané věznice sdělit odmítlo. S navrženým důkazem se odvolací soud nejen že nevypořádal, ale ve skutečnosti se s ním vůbec nezabýval, ačkoliv se týkal skutkového stavu věci, potřebného pro jeho rozhodnutí. Porušil tak §2 odst. 5, jakož i §134 odst. 2 a §138 (§125) tr. ř. Stěžovatel v průběhu soudního řízení navrhoval ohledání místa činu a popř. provedení odpovídajících kriminalistických expertíz (zejm. biologické), byť s časovým zpožděním vzhledem k době spáchání předmětného trestného činu. Činil tak i v druhém odvolání. Soud odvolací se v napadeném usnesení s tímto důkazním návrhem vypořádal tak, že jej označil bez dalšího za neproveditelný. K tomu ovšem neměl oprávnění, neboť se takto: vyjadřoval k otázce, podléhající odbornému, tudíž znaleckému posouzení. Zde mělo být postupováno obdobně, jako v případě příkazu téhož soudu prvého stupně v prvém kole odvolacího řízení, kde bylo uloženo přibrat znalce z oboru zdravotnictví, odvětví dětské gynekologie. V daném případě se zavázaný soud nalézací nejprve předběžně dotázal znalce, zda vůbec navrhovaná expertíza v konkrétním případě může odpovědět na otázky vyplývající z usnesení soudu odvolacího. Teprve poté, co mu soudní znalec potvrdil, že nikoliv, od zmíněného důkazu po právu upustil. Naproti tomu výše uvedené konstatování toho, že předmětný důkaz je neproveditelný, koliduje s §105 odst. 1, s §2 odst. 5, popř. i s §134 odst. 2 a §138 (§125) tr. ř. Z hlediska základních zásad trestního řízení byla procesním postupem obecných soudů dotčena, jak uvedeno, v prvé řadě zásada zjišťování skutkového stavu věci bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), neboť proti tvrzení stěžovatele, tehdy obviněného, stálo opačné tvrzení poškozené. Pochybnost stran skutkového stavu věci, nezbytného pro soudní výrok o vině stěžovatele, z uvedeného základního rozporu plynoucí, nebyla ovšem odstraňována, a to v důsledku výše popsaných pochybení z hlediska zákonnosti procesního postupu. Tím byla vyloučena eventualita, nikoliv jistota, že při respektování zákonnosti procesu vedeného vůči stěžovateli mohla nakonec nastat taková důkazní situace, jež by znamenala povinnost rozhodnout v duchu zásady in dubio pro reo, vyplývající z §2 odst. 2 tr. ř., podle něhož dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen. Jednalo se také o to, že uvedeným nezákonným postupem byla stěžovateli vzata možnost se vyjádřit k těm důkazům, které v důsledku zjištěných nezákonností nebyly provedeny. Dotčena byla dále výše naznačeným způsobem i zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Tím samým pak došlo k porušení i zásady zákonnosti trestního stíhání ve smyslu §2 odst. 1 tr. ř., který stanoví, že nikdo nemůže být stíhán jako obviněný jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon. III. Ústavním soudem zjištěná a popsaná procesní pochybení obecných soudů, zejména soudu odvolacího, jehož usnesení je předmětem ústavní stížnosti, dosahují podle jeho názoru do ústavní roviny. Daný závěr je umocňován tou skutečností, že z vlastní trestné činnosti byl stěžovatel usvědčován pouze výpovědí poškozené. O věcné důkazy se soudy opíraly jen zprostředkovaně, neboť ze svědeckých výpovědí poškozené a její matky mohly pouze zjistit, že takové důkazy (zakrvácené prostěradlo, zakrvácená matrace a roztrhané tričko poškozené) v určitém čase údajně existovaly. Vzhledem k tomu, že ostatní svědkové se k samotnému trestnému činu znásilnění vyjádřit nemohli, potvrzovali předmět dokazování nanejvýše také jen nepřímo. S přihlédnutím k těmto skutečnostem bylo proto povinností obecného soudu obzvlášť pečlivě se vypořádat s důkazy obhajoby a to se nestalo (viz část II.). Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, se zásadně nepouští do hodnocení dokazování provedeného orgány činnými v trestním řízení v trestní věci stěžovatele. Z tohoto hlediska bylo již mnohokrát konstatováno ( IV. ÚS 360/97), že tento soud není vůči soudům obecným třetí či čtvrtou instancí. Proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů bez dalšího. To však nemění nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu je zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch odsouzeného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden zákonným a ústavním způsobem. Ústavní soud se proto zabývá zákonností hodnocení důkazů obecnými soudy tehdy, pokud zjistí, že v řízení před těmito soudy byly porušeny ústavní procesní principy, mezi něž patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo na možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) (I. ÚS 108/93). Nepochybně sem patří i právo každého, proti němuž je vedeno trestní řízení, aby byl považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena (čl. 40 odst. 2 Listiny). Jelikož v procesním postupu obecných soudů v trestní věci stěžovatele, jakož i v ústavní stížností napadeném rozhodnutí vrchního soudu, některá ze shora uvedených porušení Ústavní soud zjistil, nezbylo mu, než zmíněné přehodnocení alespoň některých důkazů provést. Zjištěné nezákonnosti v procesu dokazování pak nemohl ponechat bez povšimnutí, nakolik se tyto dotkly v čl. 8 odst. 2 Listiny ústavně zaručeného práva na zákonný proces, to znamená, kdy nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, a v čl. 38 odst. 2 , jakož i v čl. 40 odst. 2 Listiny takto garantovaných práv na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů a dodatkových protokolů /č. 209/1992 Sb., č. 243/1998 Sb./ čl. 14 odst. 1, 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech /č. 120/1976 Sb./). Pokud ústavní stížnost namítala i porušení Ústavy v čl. 4 a v čl. 90, lze jí přisvědčit jen stran naposledy citovaného ustanovení, které je ve vztahu k čl. 8 odst. 2 Listiny ustanovením obecným, neboť konstatuje, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. V ústavní stížnosti tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud nemohl akceptovat, neboť stěžovatel se svých práv stanoveným postupem u obecného soudu domáhat mohl a skutečně tak činil. IV. Na základě právního a ústavněprávního rozboru (II., III.) dospěl Ústavní soud k závěru, že podané ústavní stížnosti je nutno v celém rozsahu podle §82 odst. 1 zákona vyhovět. Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, nezbylo Ústavnímu soudu než podle §82 odst. 3 písmeno a) zákona napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 3 To 78/99 zrušit. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona). V Brně dne 29. března 2000