ECLI:CZ:US:2000:2.US.454.99
sp. zn. II. ÚS 454/99
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. Z., zastoupené Mgr. Z. F., advokátkou, proti nečinnosti prezidenta republiky ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení §366 odst. 2 a §367 trestního řádu a Rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. února 1994 o přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti, uveřejněné ve Sbírce zákonů pod číslem 33/1994, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 9. 1999, domáhala, aby Ústavní soud přikázal prezidentu republiky, aby nepokračoval v porušování práva a svobody a dále se domáhala zrušení ustanovení §366 odst. 2 a §367 trestního řádu (zákona č. 141/61 Sb. ve znění provedeném novelami) a rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. února 1994 o přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti, které bylo publikováno ve Sbírce zákonů pod číslem 33/1994.
Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, má za to, že prezident republiky svou nečinností porušil její základní právo zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Stěžovatelka uvedla, že se obrátila dvěma žádostmi na prezidenta republiky a žádala jej, aby ve smyslu článku 62 písm. g) Ústavy ČR zmírnil trest uložený soudem jejímu synovi J. Z. s poukazem na své zdravotní problémy, vysoký věk a skutečnost, že syn se o ni stále stará. Dále poukázala na skutečnost, že při povodních v roce 1977 přišla ona i syn o většinu bytového zařízení a šatstva a náklady na opravu domu byly nesmírné. Zdůraznila, že v případě, že by syn musel do přímého výkonu trestu odnětí svobody, musela by opustit dům, ve kterém prožila většinu života a musela by jít do domova důchodců, protože by se o ni neměl kdo starat. Na tyto dvě žádosti prezident nereagoval.
Stěžovatelka vyslovuje i pochybnosti o průběhu řízení, které provádělo Ministerstvo spravedlnosti ČR při přezkoumání žádosti její i žádosti jejího syna. Stěžovatelka namítá, že jednak prezident republiky se nezabýval jejími žádostmi, ačkoliv podle platné Ústavy pouze on osobně má svěřenu pravomoc odpouštět a zmírňovat tresty uložené soudem, nařizovat, aby se trestní řízení nezahajovalo a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo a zahlazovat odsouzení, a to podle článku 62 písm. g) Ústavy a toto právo dle stěžovatelky je nepřenosné. Stěžovatelka dále namítá, že ustanovení §366 odst. 2 a §367 trestního řádu je v rozporu s nyní platnou Ústavou, neboť právo prezidenta omezuje. Namítá, že rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. února 1994 o přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti, je rovněž v rozporu s platnou Ústavou, neboť prezident republiky nemá zákonodárnou pravomoc. Namítá, že článek 63 nelze pro řízení o milost a tedy i k vydávání napadeného rozhodnutí použít, neboť podle článku 63 odst. 2 může prezident vykonávat dále ty pravomoci, které nejsou výslovně v ústavním zákoně uvedeny - ovšem pravomoc ohledně milosti výslovně v Ústavě v článku 62 písm. g) uvedena je, avšak k výkonu takové pravomoci a k platnosti tohoto výkonu je zapotřebí spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády dle článku 63 odst. 3 Ústavy. Napadené rozhodnutí tento spolupodpis nemá. Pokud žádosti stěžovatelky byly bez dalšího postoupeny k věcnému vyřízení na Ministerstvo spravedlnosti ČR s poukazem na ustanovení §366 odst. 2 a §367 trestního řádu, pak o žádostech měl ve smyslu těchto ustanovení rozhodnout výlučně a osobně ministr spravedlnosti ČR. Příslušná ustanovení trestního řádu nezmocňují k rozhodování nikoho jiného a tzv. "rozhodnutí" z 25. 8. 1999 nebylo vyhotoveno ministrem, nebylo jím podepsáno a netýká se žádostí stěžovatelky, nýbrž žádosti jejího syna. V každém případě toto "rozhodnutí" trpí vadami.
Závěrem svého podání stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud její ústavní stížnosti a jejím návrhům dle §74 zákona č. 182/93 Sb. vyhověl a zrušil ustanovení §366 odst. 2 a §367 trestního řádu, neboť tato ustanovení byla zakomponována do trestního řádu ještě před přijetím Ústavy, zákona č. 1/1993 Sb., ve znění provedeném ústavním zákonem č. 347/1997 Sb., a před přijetím Listiny č. 2/1993 Sb., ve znění provedeném ústavním zákonem č. 162/1998 Sb., a dostaly se tak tyto části trestního řádu do rozporu s platnou Ústavou, dále, aby zrušil rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. února 1994 o přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti, uveřejněné ve Sbírce zákonů pod číslem 33/1994, když toto rozhodnutí je ze shora uvedených důvodů v rozporu s platnou Ústavou, a přikázal prezidentu republiky, aby v porušování práva a svobody nepokračoval. Stěžovatelka současně žádá, pro případ, že její žádosti bude vyhověno, aby jí byly uhrazeny náklady spojené s jejím právním zastoupením.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže uvádí, že pravomocným rozhodnutím řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud si proto vyžádal vyjádření ministra spravedlnosti ČR JUDr. Otakara Motejla, ve kterém je uvedeno, že stěžovatelka stejně jako její syn J. Z., jehož ústavní stížnost je vedena u Ústavního soudu, pod sp. zn. I. ÚS 458/99, vychází z přesvědčení, že o žádosti o milost nemůže konat řízení ani rozhodnout nikdo jiný, než prezident republiky, což dovozuje z ústavního práva prezidenta odpouštět a zmírňovat tresty uložené soudem, nařizovat, aby se trestní řízení nezahajovalo a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo a zahlazovat odsouzení. Toto tvrzení stěžovatelky neodpovídá §62 písm. g) Ústavy, které vedle citovaných oprávnění neukládá prezidentu republiky žádnou povinnost konat vlastní řízení předcházející rozhodnutí o podané žádosti a jeho povinnost vydávat ke všem žádostem jeho osobní rozhodnutí. Oproti tomuto názoru považuje ministr spravedlnosti za zcela ústavní příslušná ustanovení trestního řádu, která stěžovatelka navrhuje zrušit, podle kterých je ministr spravedlnosti zmocněn konat řízení o žádosti o milost a v prezidentem stanovených případech bezdůvodnou žádost zamítnout. K realizaci tohoto zmocnění pro ministra spravedlnosti vydal prezident republiky rozhodnutí publikované ve Sbírce zákonů pod č. 33/1994. Závěrem ministr spravedlnosti navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
Jak vyplývá z přiložených příloh stěžovatelky k ústavní stížnosti, adresovala stěžovatelka první žádost o udělení milosti pro svého syna ze dne 3. 12. 1998 prezidentu republiky a druhou žádost o zmírnění trestu ze dne 19. 6. 1999 adresovala přímo ministru spravedlnosti. Dopisem ze dne 25. 8. 1999 doručilo Ministerstvo spravedlnosti ČR stěžovatelce na vědomí opis rozhodnutí ze dne 3. 8. 1999, č.j. Mil. 1404/99-Ja-Z. Tímto rozhodnutím ministr spravedlnosti nevyhověl žádosti J. Z. o milost ze dne 25. 5. 1999 a následující, kterými žádal zmírnění trestu odnětí svobody. Dále z obsahu rozhodnutí vyplynulo, že ministerstvo provedlo prošetření předchozí žádosti o milost a sdělilo, že tato byla rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 26. 4. 1999 zamítnuta, o čemž byl J. Z. vyrozuměn. Pro informaci bylo J. Z. současně sděleno, že prezident republiky si jeho věc k individuálnímu rozhodnutí nevyhradil a že rozhodnutí o jeho způsobilosti k výkonu trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů je v kompetenci Krajského soudu v Ostravě. Ten na základě žádosti a lékařských zpráv může rozhodnout jednak o odkladu výkonu trestu ze zdravotních důvodů dle §322 odst. 1 tr. řádu a jednak dle §327 odst. 2 tr. řádu může upustit od jeho výkonu, zjistí-li, že J. Z. trpí nevyléčitelnou životu nebezpečnou chorobou nebo nevyléčitelnou chorobou duševní.
Podle čl. 62 písm. g) Ústavy ČR prezident odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem, nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, a zahlazuje odsouzení.
Právo milosti náleží prezidentu republiky jako jeho osobní právo, na rozdíl od amnestie, která podléhá kontrasignaci předsedy vlády.
Udělení milosti není podmíněno žádostí obviněného, popř. jiné osoby, či zájmového sdružení občanů, i když o udělení milosti rozhoduje prezident republiky zpravidla na žádost. Okruh osob oprávněných podat žádost o milost není blíže upraven. Osoba žadatele není pro účely jejího posouzení a stanovení příslušnosti k jejímu vyřízení rozhodující. Podání žádosti není omezeno ani lhůtou, ani jinými formálními či obsahovými náležitostmi. Pro rozhodnutí prezidenta republiky o žádosti o milost není stanovena rovněž žádná forma a nelze proti němu ani podat jakýkoliv opravný prostředek. Prezidenta republiky a ministra spravedlnosti nelze považovat za orgány činné v trestním řízení, na které by se vztahovala jiná ustanovení trestního řádu o rozhodnutí.
Podle §366 odst. 2 trestního řádu prezident republiky stanoví, ve kterých případech může ministr spravedlnosti řízení o žádost o milost provést a bezdůvodnou žádost o milost zamítnout. Takové rozhodnutí se vztahuje jen k osobě prezidenta a končí nejpozději ukončením jeho úřadu.
Možnost delegovat část své pravomoci ministru spravedlnosti nevyplývá z Ústavy, ale je založena zákonem z doby před přijetím Ústavy ČR.
Na základě tohoto ustanovení prezident republiky tak učinil 1. února 1994 svým rozhodnutím o přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti uveřejněném pod č. 33/1994 Sb. Na ministra spravedlnosti především přenesl v plném rozsahu svou pravomoc provádět řízení v žádostech o milost a zamítat bezdůvodné žádosti o milost s výjimkou uvedenou pod písm. a) a b), která však na daný případ nedopadá.
Řízení o žádosti o milost může prezident provést buď celé sám nebo sám může podle své úvahy doplnit výsledky šetření provedeného ministrem spravedlnosti.
Má-li ministr spravedlnosti za to, že jsou dány důvody pro udělení milosti, předloží věc se svým stanoviskem prezidentu republiky.
Byla-li žádost zamítnuta, sdělí Ministerstvo spravedlnosti ČR, že prezident republiky milost neudělil. Jiná sdělení než o věcném vyřízení žádosti nelze poskytnout.
Podstata ústavní stížnosti spočívá ve dvou omylech stěžovatelky. První omyl se týká nesprávného právního výkladu ustanovení čl. 63 odst. 3 Ústavy ČR. Spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády vyžaduje ke své platnosti právo amnestie ve smyslu ustanovení čl. 63 odst. l písm. j) Ústavy ČR na rozdíl od aktu individuální milosti, kde prezident republiky ničím omezen není a může ji udělit komukoliv podle čl. 62 písm. g) Ústavy ČR. Druhý omyl spočívá v jejím nesprávném závěru, že neudělením milosti pro jejího syna bylo zasaženo do jejich práv, protože v tomto směru se o žádné její právo nejedná.
Každé uplatňování práv upravené právním řádem představuje i určitý formální proces. Proto také Listina v čl. 36 odst. 1 praví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Stěžovatelka i její syn J. Z. svého práva plně využili tím, že podali každý samostatně žádost o milost resp. žádost o zmírnění trestu. Navrhovatelce tak nebylo bráněno, aby se domáhala svého práva podle čl. 62 písm. g) Ústavy. Je plně v pravomoci prezidenta republiky, zda milost udělí či neudělí a jeho rozhodnutí je právně nevynutitelné.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Tento závěr neumožňuje ve smyslu ustanovení §74 a §78 odst. 1 téhož zákona projednání akcesorického návrhu na zrušení výše uvedených ustanovení trestního řádu a Rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 2. 1994. Ze stejného důvodu nemohlo být rozhodnuto o přiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 citovaného zákona.
Vzhledem k těmto skutečnostem, které nemohou být dalším řízením napraveny, již Ústavní soud nepožadoval odstranění vad návrhu, a to neúplného označení účastníků a vedlejších účastníků řízení a rozhodl jak ve výroku rozhodnutí uvedeno.
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 12. 1. 2000