ECLI:CZ:US:2000:2.US.464.99
sp. zn. II. ÚS 464/99
Usnesení
II. ÚS 464/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti Z. K., zastoupeného JUDr. L. S., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 3. 1999, čj. 18 C 210/96-39, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 1999, čj. 55 Co 274/99-58, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí nepovažuje za správná a jejich vydáním došlo k porušení čl. 36 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. Uvádí, že nečinností orgánu státní správy byl zkrácen na svých právech, proto se obrátil na soud, aby přezkoumal zákonnost počínání správních úředníků. Obě rozhodnutí soudu však vyzněla v jeho neprospěch a nedostalo se mu tak soudní ochrany ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a nebyla mu ani nahrazena škoda způsobená nesprávným správním postupem dle odst. 3 již zmíněného článku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že Obvodní soud pro Prahu 2 svým rozsudkem ze dne 2. 3. 1999, j. 18 C 210/96-39, zamítl jeho žalobu směřující proti České republice, zastoupené Ministerstvem zdravotnictví ČR (dále jen vedlejší účastník), kterou se domáhal zaplacení částky 131: 666,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 19. 2. 1992 do zaplacení jako náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem vedlejšího účastníka, kterou spatřuje stěžovatel v tom, že vedlejší účastník mu bezdůvodně odmítl vydat povolení distribuční činnosti v oblasti léčiv. Tím byla způsobena škoda představující ušlý zisk za období 1. 1. 1992 do 19. 2. 1992. Své rozhodnutí odůvodnil Obvodní soud pro Prahu 2 tím, že
II. ÚS 464/99
v postupu vedlejšího účastníka neshledal nesprávný úřední postup a že tento orgán jednal v souladu se zákonem. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 29. 6. 1999, j. 55 Co 274/99-58, napadené rozhodnutí v celém rozsahu potvrdil. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvého stupně. Podle názoru odvolacího soudu stěžovatel nijak neprokázal své tvrzení, že o vydání povolení k distribuci léčiv podle novelizované úpravy zákona č. 548/1991 Sb., kterým byl změněn a doplněn zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, žádal již koncem roku 1991.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl zastoupen advokátem na základě plné moci.
S ohledem na právní okolnosti podání Ústavní soud si vyžádal vyjádření a spis Obvodního soudu pro Prahu 2, vyjádření Městského soudu v Praze a vyjádření vedlejšího účastníka Ministerstva zdravotnictví ČR.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření ze dne 21. 10. 1999 uvádí, že napadená rozhodnutí považuje za věcně správná. Stěžovatel se domáhal náhrady škody ve výši 131 666,- Kč s příslušenstvím. Škoda měla být stěžovateli způsobena nesprávným úředním postupem vedlejšího účastníka, který stěžovatel spatřuje v tom, že vedlejší účastník mu bezdůvodně odmítl vydat povolení k distribuční činnosti v oblasti léčiv. V příčinné souvislosti s tím nemohl od 1. 1. 1992 podnikat a jeho škoda představující ušlý zisk je za období od 1. 1. 1992 do 19. 2. 1992. Pro rozhodování soudů ve věci byla podstatná především ta skutečnost, že od 1. 1. 1992 nabyl účinnosti zákon České národní rady č. 548/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu; ve znění pozdějších předpisů. Právě na základě této legislativní změny bylo do té doby potřebné osvědčení k distribuční činnosti v oblasti léčiv změněno na povolení, které je od zmíněného data podmínkou pro provozování této distribuční činnosti. Osvědčení bylo dokladem o tom, že držitel splňuje nutné podmínky k činnosti a bylo podkladem pro vydání registrace živnostenským úřadem. Uvedenou novelou je pro distribuci léčiv nutné povolení, které vydává vedlejší účastník. Podkladem pro jeho vydání je žádost a potvrzení Státního ústavu pro kontrolu léčiv, že žadatel má vyhovující zázemí a osobu, která je způsobilá zajišt'ovat distribuci léčiv. Po provedení dokazování oba rozhodující soudy správně dospěly při přezkoumávání správního rozhodnutí k závěru, že v žádném z písemných podání adresovaných vedlejšímu účastníkovi stěžovatel nepožadoval změnu osvědčení na povolení. Žádost žalobce ze dne 10. 12. 1991 o vydání povolení k zacházení s léky obsahujícími omamné a psychotropní látky bez dalšího nelze považovat za žádost o změnu dosud platného osvědčení na povolení k distribuci léčiv platné od 1. 1. 1992, nebot' tuto skutečně stěžovatel ve svém dopise výslovně neuvedl. Soudy proto správně neshledaly tvrzení žalobce, týkající se nesprávného úředního postupu na straně stěžovatele jako oprávněné. Vzhledem ke shora uvedenému navrhuje vedlejší účastník, aby ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl.
Obvodní soud pro Prahu 2 odkázal na obsah svého spisu.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 20. 10. 1999 uvádí, že stížnost stěžovatele se týká zejména skutkových zjištění učiněných soudem I. stupně, s nimiž se pak odvolací soud ve svém rozhodnutí ztotožnil. S námitkami proti skutkovým zjištěním se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí
II. ÚS 464/99
vypořádal a proto nezbývá, než tímto vyjádřením odkázat na rozhodnutí odvolacího soudu a jeho odůvodnění.
Ústavní soud při projednávání podaného návrhu respektoval, že není součástí obecných soudů podle čl. 91 Ústavy a nevykonává přezkumné pravomoci za předpokladu, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje stejné námitky, které vznášel již v řízení před Městským soudem v Praze. V tomto směru vývody ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, nebot' všechny uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozích řízeních, a jak Obvodní soud pro Prahu 2 tak i Městský soud v Praze se s nimi řádně a obsáhle vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jednáním státních orgánů došlo k porušení čl. 36 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. Podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Podle odst. 3 téhož ustanovení každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
Jak vyplývá ze shora uvedené citace čl. 3G odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, stěžovatel svého práva domáhat se přezkoumání zákonnosti rozhodnutí vedlejšího účastníka využit.
Pokud jde o další námitku, že obě rozhodnutí obecných soudů vyzněla v neprospěch stěžovatele, je třeba z obecného pohledu vzít na vědomí, že rozsah práva na spravedlivý proces není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj., že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Není ani úkolem ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatel v řízení neunesl důkazní břemeno.
Podstatou ústavní stížnosti je tak nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů. Stěžovatel svým podáním staví ústavní soud v podstatě do role další soudní instance. Toto postavení, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, ústavnímu soudu nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud v postupu obecných soudů namítané porušení čl. 36 Listiny základních práv svobod, ani jiných ústavních procesních práv neshledal.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
II. ÚS 464/99
soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. 1.2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu