ECLI:CZ:US:2000:2.US.469.98
sp. zn. II. ÚS 469/98
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti 1) M. M., 2) J. M. a 3) M. M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 8. 1998, čj. 44 Ca 39/98-30, a proti rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Klatovech ze dne 29. 1. 1998, čj. PÚ 2251/92, o vydání věcí, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 8. 1998, čj. 44 Ca
39/98-30, se zrušuje.
Ve zbývající části se návrh zamítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé ve své včas podané ústavní stížnosti, doručené
Ústavnímu soudu dne 9. 11. 1998, tvrdí, že pravomocnými
rozhodnutími Krajského soudu v Praze a Okresního úřadu
- pozemkového úřadu v Klatovech, označenými shora, byla porušena
jejich základní práva vyplývající z Listiny základních práv
a svobod, jako součásti ústavního pořádku České republiky. Jde,
podle stěžovatelů, o práva zakotvená v článcích 11 a 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod.
Prvé stěžovatelce a jejímu, dnes již zemřelému, manželu V. M.
byly, jako přídělcům, rozhodnutím o přídělu, označeným jako
přídělová listina, vydaným Národním pozemkovým fondem při
ministerstvu zemědělství dne 1. 2. 1950, pod čj. 154960/49-II/21,
přiděleny nemovitosti v katastrálním území P.
Podle výpisu z pozemkové knihy bývalého Státního notářství
v Klatovech ze dne 24. 7. 1992 byl učiněn vklad práva vlastnického
do této knihy dne 28. 2. 1950, a to V. M. "na polovici" a M. M.
rovněž "na polovici".
Později došlo, při zakládání JZD v P., k "výměně" přidělených
pozemků za pozemky náhradní.
V roce 1958 byl manželům M. příděl odňat v důsledku
rozhodnutí ONV Klatovy, podle něhož přídělci nesplnili povinnost
osobně a řádně hospodařit na přidělených pozemcích resp.
pozemcích, jichž se jim dostalo jako náhrady za pozemky přidělené.
Ve shora zmíněném výpisu z pozemkové knihy se uvádí, že podle
rozhodnutí odboru zemědělství rady ONV v Klatovech ze dne 3. 9.
1958, zn. zem.-1315/1958, a zápisu o předání ze dne 12. 9. 1958
vkládá se právo vlastnické pro československý stát - odbor
zemědělství rady ONV v Klatovech.
Stěžovatelé, z nichž J. M. a M. M. se pokládají za oprávněné
osoby podle §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., uplatnili nárok
na vydání dne 4. 11. 1991 u Okresního úřadu v Klatovech
- pozemkového úřadu. Ten posléze rozhodl ve věci podle ust. §9
odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., pod čj. PÚ 2251/92 tak, že se
nemovitosti žadatelům, nyní stěžovatelům, nevydávají.
Za nevydávané nemovitosti nepřísluší náhrada. Podle
odůvodnění rozhodnutí žadatelé neprokázali jimi tvrzené
skutečnosti, zejména nepopřeli, že by původní vlastníci neporušili
základní podmínky přídělu, tj. osobně a řádně hospodařit.
Na základě opravného prostředku stěžovatelů rozhodl Krajský
soud v Praze, pod čj. 44 Ca 39/98-30, tak, že rozhodnutí Okresního
pozemkového úřadu potvrzuje. Stěžovatelé neprokázali žádný
z restitučních důvodů uvedených v ust. §6 odst. 1 zákona č.
229/1991 Sb., tzv. "zákona o půdě". Vycházeje z obsahu pojmů
politická perzekuce a postup porušující lidská práva soud
nepřisvědčil stěžovatelům, že by nemovitosti přešly na stát
v důsledku perzekuce či porušení lidských práv.
Ústavní soud zjistil (jda nad rámec důvodů uváděných ve
stížnosti), že prvá stěžovatelka a její manžel řádně nabyli do
vlastnictví nemovitosti, jejichž vydání, podle zákona č. 229/1991
Sb., se stěžovatelé dožadovali. Nemovitosti, zejm. též půda, byly
přiděleny rozhodnutím orgánu k tomu povolaného, totiž rozhodnutím
Národního pozemkového fondu. K nabytí došlo - před 31. 12. 1950
- intabulací, zápisem do pozemkové knihy.
Ústavní soud má za to, že Krajský soud pochybil, jestliže
nepřezkoumal řádně zákonnost rozhodnutí pozemkového úřadu jako
orgánu veřejné správy. Bylo na krajském soudu, aby přitom posoudil
i zákonnost dříve učiněného správního rozhodnutí, o něž se
přezkoumávané rozhodnutí opírá, totiž rozhodnutí národního výboru
ze dne 3. 9. 1958. Jde o rozhodnutí datované dne 3. 9. 1958, zn.
zem.-315/1958, vydané za účinnosti vládního nařízení č. 20/1955
Sb., o řízení ve věcech správních (správní řád). Takto měl krajský
soud postupovat se zřetelem na ust. §245 odst. 1 o.s.ř. Ústavní
soud se přitom neztotožnil s dosavadním výkladem tohoto ustanovení
traktovaným v publikaci autorů Bureš, J., Drápal, L., Občanský
soudní řád, komentář, kterýžto výklad pokládá za zužující. Ústavní
soud má za to, že i v Komentáři neuvedená "dříve učiněná
rozhodnutí, o něž se přezkoumávané rozhodnutí opírá", přísluší
analyzovat. Také o ně se správní rozhodnutí opíralo. Ostatně jen
takový výklad může vést k důsledné ochraně procesních práv
subjektů v souladu s ústavními zákony. To se podává z ust. §63
zákona č. 182/1993 Sb., v souvislosti s ust. §242 odst. 3 o.s.ř.
(Na vady řízení, byť v opravném prostředku neuplatněné, ostatně
klade akcent i procesní ustanovení upravující řízení, jež je svou
povahou řízení před Ústavním soudem nejbližší, totiž řízení před
dovolacím soudem.) In concreto příslušelo proto zabývat se rovněž
zákonností rozhodnutí odboru zemědělství rady Okresního národního
výboru v Klatovech ze dne 3. 9. 1958, zn. zem.-1315/1958. Je tedy
na krajském soudě, aby posoudil, zda je zákonný výrok ONV, podle
něhož všechny listiny týkající se vlastnictví založeného
přídělovou listinou jsou "neplatné", dále to, zda rozhodnutí má
náležitosti dle §25 vládního nařízení č. 20/1955 Sb., o řízení ve
věcech správních (správní řád), zejména, pokud jde o jeho výrok,
dále, zda v řízení, jež mělo vést k odnětí přídělu, bylo
opatřování tzv. podkladu pro rozhodnutí a dokazování v souladu
s právním předpisem, tedy v souladu s ustanoveními §18 a §20
cit. nařízení vlády, zejména též v tom směru, zda účastníci měli
možnost se před vydáním rozhodnutí Národním výborem v Klatovech
vyjádřit k podkladům pro toto rozhodnutí a participovat na
dokazování, zda písemnost, považovaná za rozhodnutí, splňovala
požadavky kladené na individuální právní akt.
V návaznosti na shora uvedené má Ústavní soud za to, že
Krajský soud v Praze porušil rozsudkem Krajského soudu v Praze ze
dne 11. 8. 1998, čj. 44 Ca 39/98-30, ustanovení čl. 36 Listiny
základních práv a svobod. Proto nezbylo než nálezem napadené
rozhodnutí podle ust. §82 odst. 3 písm. a) zrušit.
Ústavní soud se zabýval rovněž otázkou ústavní stížnosti
proti rozhodnutí pozemkového úřadu. Dospěl k závěru, že ustanovení
§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., nepředstavuje pouze lhůtu
k podání ústavní stížnosti. Po názoru Ústavního soudu toto
ustanovení zároveň, byť nepřímo, vymezuje, respektive limituje
okruh rozhodnutí, proti nimž může ústavní stížnost směřovat.
Ústavní stížností lze napadnout pouze rozhodnutí o posledním
procesním prostředku, který zákon k ochraně práv poskytuje.
(S výjimkou případů, jež má na mysli ust. §72 odst. 2 věta 2. in
fine a ust. §75 odst. 2.) Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní
stížnost proti rozhodnutí správního orgánu zamítl. (Ostatně orgán,
jenž rozhodoval o posledním prostředku, který zákon k ochraně
práva poskytuje, má zachovánu možnost napravit i pochybení orgánu,
který ve věci rozhodoval před podáním posledního prostředku
k ochraně práva.)
Zamítavé rozhodnutí učinil soud s vědomím, že ústavní
stížnost směřovala současně proti dvěma rozhodnutím, nota bene
byla proti nim dána uno actu, nebylo dobře možné pokládat
stížnost, jako druh návrhu, za nepřípustnou a rozhodnout o ní
odmítnutím. Parciální zamítavý výrok se jevil jako přiměřenější.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 3. srpna 2000