ECLI:CZ:US:2000:2.US.484.99
sp. zn. II. ÚS 484/99
Usnesení
II. ÚS 484/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti Kreditní a průmyslové banky, a. s., zastoupené JUDr. O. Ch., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 1999, j. 20 Co 169/99-59, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 14. 10. 1999 doručena ústavní stížnost ve lhůtě podle ustanovení 5 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 1999, j. 20 Co 169/99-59. Napadeným rozhodnutím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 1998, j. 24 C 229/95-46, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na splnění povinnosti nuceného správce s tím, aby vedlejší účastníci, a to Česká republika - Česká národní banka, a. s., a JUDr. Ing. J. S. byli uznáni povinnými zpracovat a stěžovatelce předat do 3 dnů od právní moci rozsudku doklady týkající se nucené správy Kreditní a průmyslové banky, a. s., v období od 30. 9. 1993 do 30. 9. 1995.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že odvolací soud dospěl shodně se soudem 1. stupně k závěru, že prvnímu vedlejšímu účastníkovi nesvědčí pasivní věcná legitimace ve sporu a pokud se týká druhého vedlejšího účastníka, odvolací soud souhlasil se soudem l. stupně, pokud se týká tvrzení, že jako nucený správce splnil svoji povinnost předáním dokladů členovi představenstva stěžovatelky, přičemž se odvolací soud odvolává na ustanovení 5 26 odst. 7 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o bankách"). Podle odvolacího soudu by námitka stěžovatelky ohledně neúčinnosti předání dokladů byla na místě v případě, pokud by příslušný zákon ukládal nucenému správci protokolárně předat veškerou agendu společnosti statutárním orgánům. Stěžovatelka je toho názoru, že postupem soudů obou stupňů došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. l
11. ÚS 484/99
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 dodatkového protokolu o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka dále vytýká obecným soudům, že jejich postupem jí bylo znemožněno domoci se svých práv, a to způsobem, který je v rozporu se standardy tzv. spravedlivého procesu, při svém rozhodování nevzaly v úvalu) ústavním pořádkem garantovanou ochranu vlastnických práv a jejich výkonu, jejich přístup k dané věci byl striktně pozitivistický a právní hodnocení bylo účelové.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka, vedlejších účastníků a spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 24 C 229/95.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 26. 11. 1999 uvedl, že podstata ústavní stížnosti spočívá v přezkoumání hodnotících postupů obecných soudů, zejména v hodnocení důkazů po stránce skutkové. Jelikož argumenty stěžovatelky směřují proti správnosti skutkových zjištění obecných soudů a proti správnosti vlastního názoru odvolacího soudu, odkazuje Městský soud v Praze na bohatou judikaturu Ústavního soudu o mezích přezkumné činnosti v tomto směru a navrhuje, aby po posouzení obsahu procesního spisu Obvodního soudu pro Prahu l, sp. zn. 24C 229/95, byla ústavní stížnost zamítnuta.
Vedlejší účastník Česká národní banka, a. s., (dále jen "ČNB") ve svém vyjádření ze dne 23. 11. 1999 se plně ztotožnila s odůvodněním obsaženým v rozsudcích soudů obou stupňů. Zavedení nucené správy v bance je stanoveno v ustanovení ti 27-33 zákona o bankách. Správce jmenuje a odvolává bankovní rada ČNB. Okamžikem doručení písemného vyhotovení rozhodnutí pozastavuje výkon funkce všech orgánů banky. Doručení do vlastních rukou v souladu s tímto zákonem se provede předáním rozhodnutí členovi představenstva banky nebo členovi dozorčí rady banky nebo osobě pověřené řízením banky nebo pobočky zahraniční banky. Správce má postavení statutárního orgánu banky, v této činnosti rozhoduje samostatně, to znamená, že není řízen ve své činnosti ČNB a tato není oprávněna do výkonu jeho činnosti zasahovat více, než kolik jí ukládá zákon - pouze o věcech působnosti valné hromady rozhoduje správce s předchozím souhlasem ČNB. Z tohoto důvodu ČNB nemá a ani nemůže mít žádné listinné doklady příslušné banky, Z tohoto důvodu by bylo plnění nemožné. Rozhodnutím ČNB byla stěžovatelce zavedena nucená správa s účinností od 30. 9. 1993. Ke dni 2. 10. 1995 byla nucená správa ukončena. Usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2. 10. 1995, sp. zn. 94 K 12/94, byl na stěžovatelku prohlášen konkurs a jmenován konkursní správce, který se stal statutárním zástupcem této banky. Správce, pověřený nucenou správou v bance, který vystupoval jako statutární orgán vůči všem orgánům banky, které měly pozastavenou svou činnost, předal dne 29. 9. 1995 členu představenstva stěžovatelky panu J. M. "Protokol o ukončení nucené správy v Kreditní a průmyslové bance, a. s." a ČNB obdržela od správce kopii tohoto protokolu na vědomí. Z uvedených důvodů proto ČNB navrhuje, aby Ústavní soud stížnost zamítl.
Druhý vedlejší účastník JUDr. Ing. J. S. se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Na základě ústavní stížnosti, vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka a předloženého spisového materiálu ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Městský soud v Praze rozhodl na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, který rovněž správně posoudil, a to při zachování procesně právních předpisů.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatelky s právními závěry rozsudků obecných soudů, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu uvedených argumentů, jako v jejím
11. Ú S 484/99
odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně. Jde o námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy, jimiž se odvolací soud nejen zabýval, ale v odůvodnění svého rozsudku se s nimi také náležitě vypořádal. Stěžovatelka tak staví ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již Ústavní soud uvedl v mnoha svých rozhodnutích, nenáleží. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a nepřísluší mu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů potud, pokud napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Samo nesprávné právní posouzení nemůže být důvodem zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem, a to proto, že není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením standardních práv fyzických Či právnických osob v případech, kdy procesní předpisy nepřipouští dovolání, a který je oprávněn zasahovat pouze tehdy, pokud nesprávné právní posouzení je současně provázeno porušením ústavně procesních principů, které však v dané věci nebylo Ústavním soudem shledáno. Navíc má Ústavní soud za to, že závěry, k jakým dospěly obecné soudy a jak byly uvedeny v odůvodnění jejich rozhodnutí, se po zvážení všech určujících okolností jeví jako adekvátní a plně respektující význam věci.
Ústavní soud se ztotožnil s právní argumentací soudu prvého stupně v tom směru, že zákon o bankách jako zákon speciální v části, jež obsahuje právní úpravu nucené správy (§26 a násl.) nestanoví konkrétní povinnosti nuceného správce při ukončení nucené správy. Pokud tedy nucený správce předal většinu dokladů požadovaných stěžovatelkou jednomu z členů představenstva, přičemž podle ustanovení §26 odst. 7 zákona o bankách lze písemnosti doručovat tímto způsobem, svoji obecnou povinnost při ukončení nucené správy splnil, jak uvádí odvolací soud v napadeném rozsudku, stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, nebol neprokázala, že by druhý vedlejší účastník měl ve svém držení listinné doklady patřící do vlastnictví stěžovatelky, případně listiny, na základě kterých by mohl zpracovat stěžovatelkou požadované plnění.
Stěžovatelkou namítané porušení čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 dodatkového protokolu o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, se jeví Ústavnímu soudu jako účelové a nebylo shledáno.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že jestliže se namítá porušení čl. 3G odst. 1 Listiny, pak je třeba z obecného pohledu si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaného článku Listiny, jakož i z dalších ustanovení a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není vložné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, t. j. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkou, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících soudů. Řízení před obecnými soudy proběhlo řádně a pečlivě, s uvážením všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a bylo vedeno způsobem zajišťujícím správný výsledek a další šetření ve věci Ústavnímu soudu nepřísluší.
II. ÚS 484/99
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl /ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů/.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. 2. 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu