ECLI:CZ:US:2000:2.US.489.2000
sp. zn. II. ÚS 489/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti firmy O. V. - V., zastoupené advokátem JUDr. F.S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2000, sp. zn. 5 To 10/2000, spolu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 2 T 8/1999, a o návrhu na zrušení ustanovení §44 odst. 2 a vypuštění slov "2 a" z ustanovení §206 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb, o trestním řízení soudním, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Návrh na zrušení ustanovení §44 odst. 2 a vypuštění slov "2 a" z ustanovení §206 odst. 1 zákona č.141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)
se odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že v trestním řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, došlo k porušení jeho práva, jež mu jakožto poškozenému zaručuje ust. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a tím i k porušení souvisejícího práva na rovné postavení před soudem zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny i v čl. 96 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že ke zmíněnému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele mělo dojít aplikací ust. §44 odst. 2 ve spojení s §206 odst. 4 trestního řádu, navrhuje stěžovatel také zrušení těchto ustanovení ve výše uvedeném rozsahu.
Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v předmětném trestním řízení, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 6/98 proti V. B., obžalované z trestného činu zpronevěry podle ust. §248 odst.1, 4 trestního zákona, figuroval stěžovatel jako poškozený ve smyslu ust. §43 trestního řádu. V. B. se podle obžaloby měla dopustit uvedeného trestného činu tím, že vybrala bez vědomí pana JUDr. O. V., majitele firmy V., z pokladny a účtu této firmy částku v celkové výši Kč 1.116. 000,--, a tyto peníze pak použila pro vlastní potřebu.
Účast firmy V. jakožto poškozeného nebyla v hlavním líčení připuštěna, a to na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 1998 podle ustanovení §206 odst.3, 4 s odkazem na §44 odst. 2 trestního řádu.
Městský soud v Praze zprostil rozsudkem ze dne 15. 9. 1998 V. B. obžaloby.
Usnesením ze dne 2. 12. 1998 Vrchní soud v Praze zamítl odvolání státního zástupce a rozhodnutí tak nabylo téhož dne právní moci.
Nejvyšší soud ČR však projednal ve veřejném zasedání dne 19. 8. 1999 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ČR v neprospěch Vladimíry B. proti výše uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze, a rozhodl, že tímto usnesením a řízením mu předcházejícím byl porušen zákon ve prospěch obžalované, a to v ust. §256 a v §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Proto byly usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 1998, sp. zn. 5 To 121/98, i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 1998, sp. zn. 2 T 6/98, zrušeny a Městskému soudu v Praze bylo uloženo, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Městský soud v Praze doplnil řízení dle požadavku Nejvyššího soudu ČR provedením chybějících důkazů, avšak i v tomto novém řízení setrval na svém původním právním názoru a zprostil V. B. obžaloby v plném rozsahu rozsudkem ze dne 29. 11. 1999, sp. zn. 2 T 8/99.
Odvolání státního zástupce proti tomuto novému zprošťujícímu rozhodnutí, zamítl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 4. 2000, sp. zn. 5 To 10/2000.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska práv stěžovateli zaručených Ústavou, Listinou a mezinárodními smlouvami o lidských právech ve smyslu čl. 10 Ústavy, avšak žádné porušení neshledal.
Pokud jde o ústavní stížnost, námitky stěžovatele brojí především proti postupu Městského soudu v Praze, který v hlavním líčení za použití ust. §206 odst. 3, 4 a §44 odst. 2 trestního řádu rozhodl o vyloučení poškozeného z účasti na trestním řízení. Stěžovatel se tímto postupem cítí do té míry poškozen, že navrhuje zrušení obou rozhodnutí ve věci. Tato rozhodnutí jsou dle jeho názoru vadná patrně z důvodu, že stěžovateli nebylo jako poškozenému umožněno účastnit se řízení před soudem, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, čímž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces podle ust. čl. 38 odst. 2 Listiny a na rovnost v řízení před soudem podle ust. čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 Ústavy ČR. Ze stejných důvodů navrhuje stěžovatel i zrušení ust. §44 odst. 2 trestního řádu a vypuštění slov "2 a" z ust. §206 odst. 4 trestního řádu, která jsou dle jeho názoru zastaralá, diskriminující, a tudíž nehodna moderního demokratického právního státu. Stěžovatel se domnívá, že uvedená ustanovení trestního řádu, která umožňují senátu krajského soudu dle povahy věci rozhodnout o účasti další účasti poškozeného v hlavním líčení, nezaručují účastníkům řízení rovné postavení, neboť poskytují příliš velký prostor libovůli soudu, když nestanoví žádné konkrétní důvody či podmínky pro nepřipuštění poškozeného k hlavnímu líčení. Může tak být stejně jako v daném případě zasahováno do procesních práv účastníka (právo vyjadřovat se k věci, nahlížet do spisů atd.), aniž by byl brán ohled na zásadu, že každý má právo, aby byla jeho věc veřejně, bez zbytečných průtahů projednána a aby se mohl vyjadřovat k prováděným důkazům.
I když Ústavní soud připouští, že ústavnost předmětných ustanovení §44 odst. 2 a potažmo i zmíněná část §206 odst. 4 trestního řádu není z pohledu práva na rovné postavení účastníků před soudem apriorně dána, nemohl ústavní stížnosti vyhovět. Shledal totiž zjevnou neoprávněnost stěžovatele k podání ústavní stížnosti ve smyslu ust. §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS").
Stěžovatel navrhuje zrušit obě rozhodnutí o vině a trestu, vydaná Vrchním soudem v Praze a Městským soudem v Praze, a to v době , kdy již nebyl v důsledku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 1998 účastníkem řízení. Ustanovení §72 odst. 1 písm. a) ZÚS umožňuje podat ústavní stížnost osobě, která tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda.
Uvedený pojem "řízení" je nutno vykládat jako takové řízení, resp. jako takovou jeho fázi, v níž došlo k vydání rozhodnutí, které je ústavní stížností napadáno. V případě trestního řízení tento přístup vede k nezbytnému oddělení přípravného řízení a řízení před soudem. Skutečnost, že stěžovatel byl jako poškozený účastníkem řízení (stranou se všemi procesními právy) až do počátku hlavního líčení, je za dané situace irelevantní, neboť v momentě vydání napadených rozhodnutí o vině a trestu Městským a Vrchním soudem v Praze, již účastníkem řízení ani v jednom případě nebyl.
Stěžovateli mohlo být - ovšem čistě teoreticky, nikoli v souvislostech jeho konkrétní ústavní stížnosti - vyhověno pouze v případě, že by petit jeho ústavní stížnosti žádal primárně zrušení usnesení ze dne 12. 8. 1998, na jehož základě nebyla v rámci hlavního líčení připuštěna účast stěžovatele jako poškozeného v dalším trestním řízení. V takovém případě by příčinná souvislost mezi namítaným porušením práv a napadeným rozhodnutím mohla být dána a ústavní stížnost by zřejmě nebyla ani podána osobou zjevně neoprávněnou, neboť na počátku hlavního líčení ve fázi rozhodování o další účasti poškozeného byl ještě stěžovatel účastníkem řízení ve smyslu ust. §72 odst.1 písm. a) ZÚS. Ústavní soud z protokolu o hlavním líčení ze dne 12. 8. 1998 zjistil, že i když usnesení o nepřipuštění účasti poškozeného obsahuje odkaz na ust. §44 odst. 2 trestního řádu, skutečným důvodem nepřipuštění další účasti poškozeného v trestním řízení byla zřejmě neúčast jeho zástupce při zahájení hlavního líčení, a tudíž s ohledem na absenci předchozího uplatnění nároku na náhradu škody, se kterou se poškozený k trestnímu řízení připojuje, nemohlo být postupováno podle ust. §206 odst. 2 trestního řádu.
Adhezní řízení je zvláštní formou řízení s prvky soukromoprávními, která je sice zařazena do trestního řádu s cílem přiznat obětem trestné činnosti nárok na náhradu škody již současně s odsouzením pachatele, ale pouze pokud se poškozený se svým nárokem k trestnímu řízení připojí a nejedná-li se o složité případy spadající do příslušnosti krajských soudů, kde by účast dalších stran řízení mohla komplikovat dosažení spravedlivého potrestání pachatele, tj. hlavního účelu trestního řízení. Lze připustit, že nepřítomnost poškozeného a jeho právního zástupce na počátku hlavního líčení, kde je jejich přítomnost s ohledem na ust. §206 trestního řádu žádoucí, vedla soud k přesvědčení, že by další účast tohoto poškozeného mohla způsobit nežádoucí průtahy v řízení.
Přestože nebyla stěžovatelova další účast v hlavním líčení připuštěna usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 1998, nebyl stěžovatel zbaven svého nároku na náhradu údajné škody, jehož se mohl domáhat v občanskoprávním řízení. Argumentuje-li stěžovatel čl. 6 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, které zaručují každému právo, aby byla jeho věc veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti projednána nezávislým a nestranným soudem, bude pro soulad s tímto ustanovením dostačující, jestliže je zaručeno stěžovateli projednání jeho nároku na náhradu škody soudem v řízení civilním. Svědčí o tom i samotná dikce čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jež spojkou "nebo" striktně separuje řízení o civilně- a trestněprávních otázkách. Trestní řízení se vztahuje výlučně k rozhodování o "oprávněnosti... trestního obvinění". Stejné výkladové stanovisko zaujala i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, který ač účast civilních stran v trestním řízení nepovažuje za porušení Úmluvy, připomíná, že tato možnost se civilním stranám poskytuje jen v některých evropských státech, a nejedná se tedy v žádném případě o automatickou součást trestního řízení (viz případ Kamasinski v. Rakousko z r. 1989).
Pokud jde o návrh na zrušení ustanovení §44 odst.2 a vypuštění slov "2a" z ust. §206 trestního řádu, tomuto návrhu nemohlo být vyhověno. Byla-li ústavní stížnost podána osobou zjevně neoprávněnou, musí návrh na zrušení části právního předpisu sledovat osud ústavní stížnosti, spolu s níž byl podán. S ohledem na výše uvedené musel Ústavní soud ústavní stížnost včetně navazujícího návrhu na zrušení části právního předpisu odmítnout podle ust. §43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2000 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu