ECLI:CZ:US:2000:2.US.496.99
sp. zn. II. ÚS 496/99
Usnesení
II. ÚS 496/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci návrhu ústavní stížnosti V. V., zastoupené JUDr. L. H., advokátem, proti rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Jablonci nad Nisou, ze dne 4. 11. 1998, sp. zn. poz./5393/1174/98, rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 13. 1. 1993, sp. zn. 9 C 1521/92, a rozsudku Krajského soudu v Ústi nad Labem ze dne 4. 5. 1999, čj. 15 Ca 388/98-12, takto:
Návrh ústavní stížnosti s e odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka návrhem na zahájení řízení ze dne 22. 10. 1999 doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 10. 1999 napadla rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Jablonci nad Nisou ze dne 4. 11. 1998, sp. zn. poz./5393/1174/98, rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 13. 1. 1993, sp. zn. 9 C 1521/92, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 5. 1999, čj. 15 Ca 388/98-12, s tvrzením, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 36 a pásl. Listiny základních práv a svobod a zákona č. 229/1991 Sb.. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") s tím, že se jí nevydávají nemovitosti v kat. úz. N., přestože splnila zákonné podmínky a pozemkovému úřadu řádně doložila skutečnosti, které ji opravňovaly k restitučnímu řízení.
Z podané ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. 5. 1999, pod čj. 15 Ca 388/98-12, potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu Jablonec nad Nisou ze dne 4. 11. 1998, čj. poz/5393//1174/98, vydané podle 5 9 odst. 4 zákona o půdě, kterým tento úřad určil, že navrhovatelka není vlastnicí ve výroku rozhodnutí vyjmenovaných pozemků v kat. území Nová Ves nad Nisou. Krajský soud, který rozhodoval o podaném opravném prostředku stěžovatelky proti rozhodnutí správního orgánu, dospěl k závěru, že ani existujícími listinami, ani výpověďmi vyslechnutých osob nebylo potvrzeno tvrzení stěžovatelky, o které opírala svůj restituční nárok. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, kterým se domáhala jeho zrušení na tom základě, že nesouhlasila s hodnocením důkazů, ani s právním posouzením věci. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 29. 7. 1999, čj. 28 Cdo 1642/99-24, řízení o dovolání zastavil, nebot' podle ustanovení §250s odst. 1 občanského soudního řádu tu proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví nejsou přípustné opravné prostředky, ledaže
II. ÚS 496/99
by se jednalo o věc důchodového zabezpečení nebo důchodového pojištění podle odstavce 2 citovaného ustanovení. O takový případ však v předmětné věci nejde. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání považovat za nepřípustné a se zřetelem k ustanovení §103 občanského soudního řádu je nebylo možné projednat.
Vzhledem k tomu, že výše uvedeným usnesením Nejvyššího soudu byla vyslovena nepřípustnost dovolání, bylo nutno rozsudek Krajského soudu v ústí nad Labem ze dne 4. 5. 1999, čj. 15 Ca 388/98-12, považovat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní soud proto nejprve zkoumal předpoklady věcného projednání návrhu.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Na základě výzvy doručil Krajský soud v Ústí nad Labem Ústavnímu soudu kopii doručenky prokazující doručení stejnopisu vyhotovení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 5. 1999, čj. 15 Ca 388/98-12, právnímu zástupci stěžovatelky dne 17. 5. 1999. Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla podána k poštovní přepravě dne 22. 10. 1999 a Ústavnímu soudu pak doručena dne 25. 10. 1999, tedy po lhůtě stanovené pro její podání v ustanovení §72 odst. 2 zákona.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti současně napadá i rozsudek Okresního soudu v Jablonci na Nisou ze dne 13. 1. 1993, sp. zn. 9 C 1521/92, kterým Okresní soud v Jablonci nad Nisou zamítl návrh stěžovatelky na vydání domu čp. 73 se stavební parcelou č. 9 a zahrady parc. č. 550/3 v kat. úz. N. a ohledně vydání domu čp. 293 se stavebním pozemkem č. 424 a pozemkem č. p. 74 a dalších zemědělských pozemků řízení zastavil a po právní moci rozhodnutí věc postoupil Okresnímu úřadu, pozemkovému úřadu, v Jablonci nad Nisou. Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 8. 5. 1993, i v případě tohoto rozhodnutí byl návrh ústavní stížnosti podán po Lhůtě stanovené pro jeho podání v ustanovení §72 odst. 2 zákona.
Protože ústavní stížnost stěžovatelky je v případě všech napadených rozhodnutí podána po lhůtě stanovené pro její podání, považoval ústavní soud za nadbytečné zabývat se otázkou nesplnění náležitosti návrhu ústavní stížnosti, resp. plné moci stěžovatelky ve smyslu ustanovení §31 odst. 1 zákona.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 29. 2. 2000
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu