ECLI:CZ:US:2000:2.US.504.98
sp. zn. II. ÚS 504/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti V.K., zastoupeného JUDr. A.F., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 1998, sp. zn. 15 Co 231/97, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e odmítá .
Odůvodnění:
Z podání stěžovatele Ústavní soud zjistil, že proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal navrhovatel spolu s ústavní stížností i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Pro úplnost řízení Ústavní soud s ohledem ke znění ustanovení §72 odst. 2 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, poznamenává, že usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2000, č.j. 21 Cdo 228/99-52, bylo dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 1998, č.j. 15 Co 231/97-33, odmítnuto podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Ústavní stížnost tedy směřuje proti rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele poskytuje ( §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a tím je napadený rozsudek krajského soudu v Brně.
Stěžovatel odůvodňuje své podání skutečností, že pracoval jako ředitel M., když jeho pracovní poměr v této společnosti byl založen jmenováním v r. 1991. V době pracovní neschopnosti byl navrhovatel představenstvem a. s. z funkce ředitele odvolán. Po skončení pracovní neschopnosti skončil jeho pracovní poměr dohodou se svým tehdejším zaměstnavatelem.
Navrhovatel uvádí, že mzda ve funkci ředitele akciové společnosti byla určena manažerskou smlouvou, v níž byl stanoven jak základní plat, tak i finanční náhrada ve výši pětinásobku základního platu při odvolání z funkce ředitele za současného ukončení jeho pracovního poměru v a. s. Stěžovatel se domáhal vyplacení finanční náhrady ve výši pětinásobku základního platu cestou žaloby, avšak jeho požadavek byl soudem prvého stupně zamítnut s odůvodněním, že odvolání navrhovatele z funkce bylo neplatné a navrhovatel ukončil pracovní poměr sám dohodou, takže nárok na náhradu ve stanovené výši mu nevznikl.
Odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně potvrdil i když k projednávané problematice zaujal jiný právní názor. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil kogentní povahu jak zákoníku práce, tak i dalších pracovněprávních předpisů, ze kterých vyplývá vázanost při uzavírání smluv v rámci pracovněprávních vztahů pouze na možnosti předvídanými těmito právními předpisy. Krajský soud rovněž nepřipustil možnost nároku stěžovatele na finanční náhradu ve stanovené výši ani ve formě odstupného. Závěrem odvolací soud zdůraznil skutečnost, že tzv."manažerská smlouva" byla uzavřena mimo rámec platné a přípustné právní úpravy v rovině pracovněprávní a ujednání, týkající se předmětné finanční náhrady, je tudíž neplatné, a to i s ohledem na znění zákona č. 1/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel vidí nesprávnost právních závěrů obecných soudů v nerespektování principů smluvní svobody a tedy i možnosti účastníků pracovněprávních vztahů uzavírat i tzv. "inominátní smlouvy" za předpokladu, že takové smlouvy nejsou v přímém rozporu s kogentními předpisy pracovního práva.
V souvislosti s "manažerskou smlouvou" stěžovatel zdůrazňuje, že tento typ smluv je v praxi sjednáván velmi často a nelze proto souhlasit s názorem, že odměňování manažerů podle těchto smluvních podmínek je v rozporu s platným právem. Typově manažerskou smlouvu navrhovatel považuje za smlouvu smíšenou, když částečně jde o tzv. smlouvu nepojmenovanou, uzavřenou ve smyslu zákoníku práce, když její část upravující odměňování manažera, bude obsahovat ujednání podléhající právní úpravě zákona č. 1/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (s výjimkou §4 odst. 4 věta druhá cit. zákona).
Podle názoru stěžovatele napadený rozsudek krajského soudu v Brně znamená v jeho případě porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.
Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 1998, sp. zn. 15 Co 231/97, Ústavní soud zjistil, že odvolací soud se zabýval otázkou, zda manažerská smlouva ze dne 29. 4. 1994, uzavřená mezi účastníky pracovněprávních vztahů, je v celém svém rozsahu platná. V této souvislosti konstatoval, že předmětná smlouva zahrnuje jak ujednání o individuálních pracovních a platových podmínkách v době výkonu funkce stěžovatele, tak i finanční náhradu realizovatelnou po odvolání stěžovatele z funkce a skončení jeho pracovního poměru. Současně se odvolací soud zabýval otázkou, zda náhradu ve výši pětinásobku základního platu stěžovatele lze podřadit pod nárok zaměstnance na odstupné pro případ skončení pracovního poměru způsoby uvedenými v ustanovení §60a odst. 1 zák. práce, tj. skončení pracovního poměru výpovědí dle §46 odst. 1 písm. a) - c) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů.
Při hodnocení tohoto problému dospěl odvolací soud k jednoznačnému závěru, že finanční náhrada takto vymezená v čl. II/2 manažerské smlouvy nesplňuje zákonné podmínky jak ve smyslu přísl. ustanovení §28, tak i právní úpravy uvedené ve znění tehdy účinného zákona č. 195/1991 Sb., když současně krajský soud dovodil neplatnost tohoto ujednání i ve smyslu §4 odst. 3 zákona č. 1/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť finanční náhrada vyplacená po skončení pracovního poměru zaměstnanci již není mzdou, jejíž vyplacení přísluší zaměstnanci pouze v souvislosti pouze s vykonanou prací pro zaměstnavatele.
Ujednání o finanční náhradě shledal odvolací soud za odporující právě kogentní povaze zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů, neboť smluvní volnost v případě odměňování pracovníka po skončení pracovního poměru není přípustná.
Vzhledem k tomu, že manažerská smlouva ze dne 29. 4. 1994 je z těchto důvodů neplatná ( §242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce) nemohl navrhovateli vzniknout ani nárok na náhradu škody z neplatného právního úkonu podle §243 odst. 4 zákoníku práce.
Závěrem odvolací soud zamítl návrh stěžovatele na připuštění dovolání, neboť dospěl k závěru, že předmětné rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam a je pouze opakováním již publikovaných judikátů.
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je jeho nesouhlas s právními názory obou obecných soudů, které ve svém usnesení ostatně plně podpořil i Nejvyšší soud ČR. Navrhovatel založil důvodnost svého podání na tvrzení o údajném porušení svého ústavního práva na spravedlivý proces a skutečnosti, že oba obecné soudy, proti jejichž rozsudkům stížnost směřuje neposkytly, navrhovateli zákonným způsobem ochranu jeho právům, když pod těmito pojmy má navrhovatel zjevně na mysli pouze jiné právní názory obecných soudů na řešení předmětného právního problému.
Navrhovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že v průběhu pravomocně skončeného řízení byly porušovány procesní předpisy nebo byl nedostatečně zjištěn skutkový stav věci, který by odůvodňoval i vyvození nesprávných právních závěrů obecnými soudy.
Jak již Ústavní soud judikoval v několika svých rozhodnutích (viz např. nález ÚS ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I.ÚS 157/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, svazek č. 7, nález č. 26) skutečnost, že obecné soudy vyslovily konkrétní právní názory, s nimiž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti, když nelze jen z tohoto důvodu argumentovat porušením ústavních zásad, zakotvených v Listině základních práv a svobod, Ústavě nebo mezinárodní smlouvě podle čl. 10 Ústavy, pokud by výklad přísl. právních předpisů extrémním způsobem nevybočoval z mezí, daných rámcem platných právních předpisů a tím neporušoval čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
K porušení cit. článku Listiny základních práv a svobod však při rozhodování obecných soudů nedošlo, neboť právní závěry těchto soudů lze považovat za konstantní v rámci platné judikatury a ústavně konformní, když v otázce kogentní povahy zákoníku práce a připuštění smluvní volnosti v této oblasti práva je nutno odkázat na zcela jasné a jednoznačné právní závěry, obsažené v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I ÚS 27/96 ze dne 2. 7. 1996, publikovaného pod č. 59 Sbírky nálezů a usnesení, svazek 5, ročník 1996-I. díl, vydání 1-Praha : C.H.B. 1997, na nichž nepovažuje Ústavní soud za nutné cokoli měnit.
Pokud stěžovatel na podporu svých tvrzení argumentuje právními závěry Ústavního soudu, uvedenými v nálezu ze dne 12. 4. 1995, sp. zn. II.ÚS 192/95, týkajícího se dodržování základních práv a svobod v pracovněprávních vztazích, zabýval se druhý senát Ústavního soudu v tomto případě problematikou poněkud odlišnou, zasahující do podnikatelských možností při zachování rovnosti v právech na obou stranách účastníků pracovněprávního vztahu při porušení čl. 1 věta prvá a čl. 3 odst. 1, jakož i čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
K takovému porušení shora uvedených článků Listiny základních práv a svobod však argumentace stěžovatele nesměřovala a proto se jí Ústavní soud ani ve svém rozhodování nezabýval, když současně neshledal tvrzení stěžovatele o porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy za opodstatněná s ohledem na výše uvedené právní závěry. S poukazem na citované závěry, uveřejněné v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 27/96 byl proto nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 3. srpna 2000