ECLI:CZ:US:2000:2.US.513.99
sp. zn. II. ÚS 513/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky a ve věci ústavní stížnosti O., spol. s r.o., zastoupené JUDr. J.B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 1999, č. j. 20 Co 209/99-16, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 11. 1999, sp. zn. 31 C 192/98, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 5. 11. 1999, se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 11. 1999, sp. zn. 31 C 192/98, kterým jí byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 20 C 38/97 a zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 1999, č. j. 20 Co 209/99-16, kterým bylo usnesení soudu I. stupně potvrzeno.
Stěžovatelka vytýká oběma soudům, že nesprávně vyhodnotily skutkový stav, když zkoumaly existenci nájemního vztahu na nebytové prostory na počátku r. 1996 a nikoli situaci, která nastala po 27. 8. 1996, když právě takové zkoumání bylo zásadní důležitosti. Pokud se prvé nájemní smlouvě na nebytové prostory vytýkalo, že byla uzavřena bez předchozího souhlasu dle ustanovení §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., potom druhá smlouva již touto vadou netrpěla.
Tato druhá smlouva byla pořízena na základě zápisu ze dne 27. 8. 1996. Sama stěžovatelka tento zápis objevila až při stěhování společnosti v květnu až červnu 1998, a proto jí nemohla použít v soudním řízení, předcházejícím návrhu na povolení obnovy.
Soud I. stupně pro své rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala splnění podmínek podle §228 odst. 1 písm. b) o. s. ř., totiž, že tu je skutečnost, kterou nemohla bez své viny použít v původním řízení a že mohla pro něho přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
V případě zápisu ze dne 27. 8. 1996 nejde o důkaz, který by žalovaná bez své viny nemohla použít v původním řízení. Z výpovědi svědka jednatele společnosti stěžovatelky slyšeného u soudu vyplynulo, že tento zápis byl po celou dobu v držení žalované, tedy pouze její vinou nebyl použit. Jím slyšený svědek, znal od počátku jeho obsah, neboť sám tento zápis podepsal.
Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu I. stupně i s jeho právními závěry, že v případě předmětného zápisu se nejedná o důkaz, na který je možno pohlížet ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jako na důkaz nový. Dále s odvoláním na rozhodovací činnost vyšších soudů nutno vycházet z toho, že skutečnosti a důkazy, které mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, jsou nové tehdy, jestliže účastník řízení - přestože v době původního řízení objektivně existovaly - je nemohl bez své viny použít do vyhlášení rozsudku, popřípadě do uplynutí lhůty k odvolání proti rozsudku soudu I. stupně.
V daném případě byl tento důkaz v držení žalované, přičemž sám statutární zástupce byl jednání přítomen a zápis sám podepsal. Přesto mu musel být od počátku znám jeho obsah.
Ústavní soud při své rozhodovací činnosti znovu zdůrazňuje, že nemůže ingerovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a vytvářet tak další instanci. Jeho ingerence je podmíněna porušením ústavnosti, kterou v tomto projednávaném případě neshledal.
Obnova řízení je mimořádný opravný prostředek a je přípustná jen z důvodů taxativně uvedených v §228 odst. 1 o. s. ř. Jedním z důvodů povolení obnovy podle cit. ustanovení písm. a) je skutečnost, že důkaz, který stěžovatelka navrhuje, nemohla bez své viny použít v původním řízení.
Tuto podmínku řádně posoudily oba soudy a sama stěžovatelka ve svém návrhu ústavní stížnosti prohlašuje, že pokud by byla soudem vyzvána, aby předložila poslední znění nájemní smlouvy, že by na tuto situaci reagovala. Pokračuje dále konstatováním, že nebyla vyzvána k předložení platné nájemní smlouvy a proto bez své viny nemohla takový důkaz použít v původním řízení. Ústavní soud je toho názoru, že je nezadatelným právem každého účastníka a zvláště zákonného, jakých důkazů k obraně svého práva použije. I v použití užitého důkazního prostředku se projevuje volní dispozice účastníka řízení. K porušení základního práva na spravedlivý proces by došlo v případě, že by soud podobný důkaz nepřipustil. To se však nestalo. Nelze rovněž vytýkat soudu porušení rovnosti účastníků řízení, jak to namítá stěžovatelka ve své stížnosti. Porušení těchto zásad spatřuje stěžovatelka m. j. v tom, že napadená usnesení obou soudů postrádají náležitá odůvodnění. Usnesení se však nemohou zabývat znovu celým meritem věci, mají-li pouze rozhodnout o povolení nebo zamítnutí návrhu na povolení obnovy. Obě usnesení obsahují řádné zdůvodnění právních rozhodnutí.
Nutno proto také souhlasit s odvolacím soudem, že námitka stěžovatelky, že původní řízení bylo zaměřeno na jiné skutečnosti a nikoli na prokázání předchozího souhlasu obvodního úřadu a že proto se žalovaný na tento důkaz nezaměřil, nemá pro právní posouzení věci právní význam.
Protože Ústavní soud neshledal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, byl nucen mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 2. února 2000