ECLI:CZ:US:2000:2.US.520.99
sp. zn. II. ÚS 520/99
Usnesení
II. ÚS 520/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti A. P., zastoupeného JUDr. I. P., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 29. 9. 1999, j. 28 To 231/99-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 9. 11. 1999 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "ústavní stížnost"), který byl Ústavnímu soudu doručen dne 11. 11. 1999. Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Krajského soudu v ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 29. 9. 1999, j. 28 To 231/99-30, kterým byla zamítnuta stížnost navrhovatele proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 8. 1999, j. 19 Nt 197/99-10, jímž byla podle' §71 odst. 2 trestního řádu navrhovateli prodloužena lhůta trvání vazby do dne 10. 3. 2000.
Dle názoru stěžovatele byly napadeným rozhodnutím porušeny principy práva na řádný a spravedlivý proces, a to čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatel namítá, že z dosavadního průběhu vyšetřování je na pochybách, zda vazba plní svůj účel, nebot' poznatek obhajoby z dosavadního průběhu vyšetřování je ten, že nečinnost vyšetřovatele je po každé jeho stížnosti vystřídána horlivou činností. Stěžovatel je toho názoru, že je v jeho případě manipulováno s obviněními, které doposud nebyly nijak prokázány stovkami shodných výpovědí a jediným důvodem vazby je fiktivní možná výše trestu. V tomto slova smyslu považuje takovéto hodnocení důkazů za pochybné a průtahy ve vyšetřování ' utrácejí bezdůvodně peníze daňových poplatníků. V době vzetí do vazby dne 10. 9. 1998 probíhalo vyšetřování již téměř 14 měsíců a vyšetřovatel již v té době měl shromážděny veškeré podstatné skutečnosti a důkazy související s domnělou trestnou činností stěžovatele. Je tedy nepochopitelné další setrvání ve vazbě s odůvodněním shromažd'ování dalších materiálů. K odůvodnění trvání vazebního důvodu ve smyslu
I
II. ÚS 520/99
§67 písm. b) trestního řádu stěžovatel uvádí, že dosud provedené výslechy svědků jsou naprosto totožné a v ničem neprokazují páchání trestné činnosti stěžovatele, což prokazují výslechy již takřka sedmi set svědků, ze kterých není patrný jediný důkaz prokazující spáchání trestných činů, které jsou předmětem obvinění. Z průběhu dosavadního vyšetřování vyplývá, že společnosti, v nichž stěžovatel působil, nemohly dostát svým závazkům a stěžovatel je nucen upozornit na ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny, kdy nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Stěžovatel je toho názoru, že vazební důvody ve smyslu §67 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu nejsou dány, návrh státního zástupce na prodloužení vazby do 10. 3. 2000 je nedůvodný a zcela neodpovídá výsledkům dosavadního šetření.
Při posuzování ústavní stížnosti ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišt'uje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
S ohledem na právní okolnosti podání, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení.
Účastník řízení Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření ze dne 30. 11. 1999 plně odkázal na zdůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 29. 9. 1999, čj. 28 To 231/99-30.
Vedlejší účastník řízení Krajské státní zastupitelství Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ve svém obsáhlém vyjádření ze dne 22. 12. 1999 uvádí, že stěžovatel je stíhán vyšetřovatelem Policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování v Ústí nad Labem, odboru v Liberci pro trestné činy neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, neoprávněné užívání cizí věci podle §249 odst. 1 trestního zákona a podvodu podle §250 odst. 1 odst. 4 trestního zákona. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. 9. 1998, sp. zn. Nt 941/98, z důvodů §67 písm. b), c) trestního řádu, přičemž počátek vazby připadá na den 10. 9. 1998 od 14.00 hod. Stížnost stěžovatele proti usnesení o vzetí do vazby byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 2. 10. 1998, j. 28 To 229/98-16. Vazba stěžovatele byla postupně prodlužována, naposledy napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec. Žádost stěžovatele o milost byla zamítnuta rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti ČR z 9. 4. 1999, č. j. Mil. 259/99-JaZ. V reagenci na aktuální lékařské zprávy vězeňské zdravotní služby ze 14. 12. 1999 státní zástupce dne 21. 12. 1999, s ohledem na požadavek okamžité operace stěžovatele v Centru kardiovaskulární a transplantační chirurgie v Brně, stěžovatele propustil z vazby na svobodu s tím, že lékaři avizovaný zdravotní stav mu znemožňuje mařit účel trestního řízení. Stěžovatel je stíhán pro zvlášt' závažný trestný čin, na který stanoví zákon trest odnětí svobody nejméně 5 let. Je tedy zdůvodněn závěr, že v případě, že by byl odsouzen, mu hrozí vysoký trest odnětí svobody. Nebyly dosud zajištěny ani všechny písemnosti potřebné pro posouzení trestní odpovědnosti. Zatím bylo vyslechnuto více než 800 poškozených a svědků, přičemž ze zpráv podaných RM-systémem Praha a Střediskem cenných papírů Praha vyplývá, že stěžovatel nakoupil cenné papíry od 7378 subjektů. Přestože vyšetřovatel postupuje soustředěně, bez průtahů a podle připojeného plánu vyšetřování, není možné dosud vyšetřování ukončit. Stěžovatel v průběhu
II. ÚS 520/99
vyšetřování namítal, že nebyl vyslechnut vyšetřovatelem Krajského úřadu vyšetřování, ale k tornu je nutno uvést, že byl již vyslechnut vyšetřovatelem Okresního úřadu vyšetřování v České Lípě, který zahajoval trestní stíhání. Pokud stěžovateli dosud nebylo "umožněno" vypovídat ke sdělení pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona ze dne 15. 4. 1999, je to odůvodněno tím, že stěžovatel byl v době od 16. 2. 1999 do 15. 6. 1999 postupně umíst'ován v nemocenských zařízeních vězeňské zdravotní služby, mimo jiné i pro obtíže psychického rázu, takže jeho výslech nebylo možné provést. Poté, co byl stěžovatel vyšetřovatelem vyrozuměn, že jeho výslech je plánován na druhou polovinu září 1999, jeho zdravotní stav se opět zhoršil, takže byl převezen do zdravotnického zařízení vězeňské služby v Brně. Je prokázáno výslechem svědka, že když se poškození začali domáhat navrácení finančních prostředků, reagoval na jejich žádost stěžovatel tím, že dne 7. 4. 1998 v době mezi 22.00 hodin a 22.30 hodin telefonicky vyhrožoval zabitím J. R. a nabádal jej, aby stáhl trestní oznámení. Toto vyhrožování se ještě opakovalo dvakráte. Sám
poškozený má obavu o svůj život. Z těchto skutečností je tedy dovozováno, že pokud by byl stěžovatel na svobodě, mohl by uprchnout a ukrýt se před trestním stíháním, případně by působil na poškozené a svědky či falšoval a ničil písemné důkazy, čímž by mohl zmařit účel trestního stíhání, zejména řádné objasnění věci, takže jsou dány důvody vazby podle §67 písm. a), b) trestního řádu. Obecné soudy shledaly uvedené důvody vazby oprávněnými a dosud bylo v technických možnostech Policie České republiky a vyšetřovatele prověřit teprve asi desetinu z celkového počtu poškozených. Nadále je prověřován pohyb peněžních prostředků z účtů společností zastupovaných obviněným. S ohledem na skutečnosti, které byly výše rozvedeny, je dovozováno, že v případě stěžovatele se ze strany orgánů činných v trestním řízení nejedná o postup, který by byl v rozporu s článkem 8 odst. 2 větou poslední Listiny. Závěrem státní zástupce navrhuje, aby ústavní stížnost navrhovatele byla zamítnuta.
Z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 29. 9. 1999, čj. 28 To 231/99-30, Ústavní soud zjistil, že odvolací soud se plně ztotožnil s rozhodnutím i odůvodněním usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 8. 1999, j. 19 Nt 197/99-10. Stěžovatel je stíhán pro rozsáhlou trestnou činnost. Trestní spis v současné době obsahuje 11 obsáhlých svazků. Z daného je zřejmé, že vyšetřování je náročné a obsáhlé. Orgánům činným v trestním řízení nelze vytýkat nečinnost, vyšetřování probíhá dle plánu vyšetřování a s ohledem na rozšíření obvinění se zvyšuje i nutnost dokazování.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §67 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jsou-li tu konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že bude působit na dosud soudem nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání nebo že bude pokračovat v trestné činnosti, pro níž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.
Vazba je zajišt'ovacím institutem. Nemá povahu trestu a jejím účelem není ani výchovné poslání. Je to opatření výjimečné, které nelze uplatnit, pokud by byla příliš přísná s přihlédnutím k předběžnému závěru o stupni nebezpečnosti trestného činu, jehož se obviněný měl dopustit pro společnost. Vzetí do vazby by proto v souladu se zásadou přiměřenosti a zdrženlivosti nemělo přicházet v úvahu
II. ÚS 520/99
tam, kde lze důvodně předpokládat uložení trestu nespojeného s odnětím svobody. Vzetí do vazby je přípustné, jen pokud jsou zjištěny konkrétní skutečnosti, které odůvodňují některou z obav uvedenou v §67 odst. 1 písm. a, b), c) trestního řádu. Přitom se však nevyžaduje zcela nezvratná jistota o naplnění konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu. Tyto skutečnosti musí být dostatečným a rozumným podkladem pro odůvodnění alespoň některé zde uvedené obavy.
Průběh trestního řícení je živým procesem, který se vyvíjí a nelze tedy předem pevně stanovit, kteří svědkové mají být ještě vyslechnuti a jaké důkazy a v jakém rozsahu mají být ještě provedeny, jak namítá ústavní stížnost. Není v pravomoci ústavního soudu zasahovat do průběhu řízení a hodnotit podíl stěžovatele na zjišt'ované trestné činnosti. V daném případě dospěly obecné soud k závěru, že u stěžovatele jsou důvody vazby ve smyslu ustanovení §67 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu, že tyto nepominuly ani v daném stadiu řízení.
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl, svoboda stěžovatele byla omezena důvodně v rámci příslušných ustanovení trestního řádu. Obecné soudy své rozhodnutí o zamítnutí stížnosti stěžovatele proti prodloužení vazby vyčerpávajícím způsobem odůvodnily a na toto odůvodnění ústavní soud odkazuje.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 18. ledna 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu