ECLI:CZ:US:2000:2.US.523.98
sp. zn. II. ÚS 523/98
Usnesení
II. ÚS 523/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky MčP., zastoupené advokátem Mgr. I.Ch., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 1997, čj. 13 Co 104/97-86 a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 9. 1998, čj. 2 Cdon 1103/97-105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností, splňující i jinak formální náležitosti, napadla shora uvedená rozhodnutí a tvrdila, že těmito rozhodnutími byla porušena její práva garantovaná čl. 90, věta první, Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dle názoru stěžovatelky odvolací soud pochybil, když poučovací povinnost, vyplývající pro něj z ustanovení §43 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen o.s.ř.) "uvedl" až ve svém rozhodnutí, tedy v okamžiku, kdy již stěžovatelka (v původním řízení žalobkyně) nemohla upravit žalobní petit. Pokud by totiž dospěl ke stejnému závěru soud prvního stupně, žalobkyně by žalobní petit opravila a odvolací soud by již rozhodoval podle petitu upraveného.
II. ÚS 523/98
Soud prvního stupně svým postupem, kdy stěžovatelku řádně nepoučil o nutnosti změny žalobního petitu, nesplnil svou poučovací povinnost, čímž stěžovatelce odňal právo jednat před soudem. Stěžovatelka považuje za nesprávná rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu, který svým rozsudkem její dovolání zamítl, neboť dle jejího názoru je v projednávané věci možné různé znění žalobního návrhu a nadto z žalobního návrhu v žalobě uvedeného vyplýval jak výrok o vlastnickém právu, tak i výrok "o svěření Statutem". K tomu dodává, že Městský soud v Praze není v názoru na správné znění žalobního petitu jednotný.
Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 9 C 107/93, Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka domáhala určení, že je na základě Statutu "oprávněna hospodařit s domem se stav. parc. č. 142 v kat. úz. N.". Soud prvního stupně žalobě vyhověl. K odvolání vedlejšího účastníka, FD, podanému se souhlasem žalovaného, odvolací soud prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítl. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že dle názoru odvolacího soudu nelze připustit takový žalobní návrh, jak jej učinila stěžovatelka, neboť v projednávané věci nejde jen o otázku práva hospodaření k uvedeným nemovitostem, ale i otázku práva vlastnického. Musí být řešeno, zda došlo k přechodu vlastnictví na obec za podmínek stanovených v zákoně č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, neboť tento zákon užívá pojmu "právo hospodaření" jen v souvislosti s hospodařením s majetkem státu, nikoli v souvislosti s vlastnictvím tohoto majetku v případě, že věci přešly do vlastnictví obcí. Podle názoru odvolacího soudu tzv. právo hospodaření zahrnuje právo předmět vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním ve smyslu ustanovení §123 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Otázka vlastnického práva by tak musela být řešena jako otázka předběžná, neboť jestliže žalobce tvrdí, že mu přísluší "právo hospodaření", musí zároveň prokázat, že je vlastníkem dotčené věci. Žalobní návrh stěžovatelky, tak jak jej uvedla v žalobě, podle odvolacího soudu nelze připustit, protože otázku vlastnictví, které je mezi účastníky sporné, nelze řešit jako předběžnou. Soud tedy dovodil, že stěžovatelka měla žádat určení, že došlo k přechodu vlastnictví k nemovitostem na obec, a nikoli, že je oprávněna s nimi hospodařit.
II. ÚS 523/98
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, a to zejména pro nesprávné právní posouzení věci, neboť stěžovatelka jako městská část není totožná s osobou vlastníka, kterým je město P. Stěžovatelce je dotčený majetek zákonem pouze svěřen, a je tedy oprávněna s ním hospodařit, o čemž měl odvolací soud rozhodnout. Nejvyšší soud dovolání zamítl s odůvodněním, že v případech žalob na určení je třeba prvotně zkoumat naplnění ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., tedy, zdali je na určení, zda tu právní vztah či právo je či není, naléhavý právní zájem. Podle dovolacího soudu z napadeného rozsudku soudu odvolacího ovšem fakticky vyplývá, že se tyto úvahy skutečně staly podkladem pro vlastní rozhodnutí ve věci samé, byt' odvolací soud dané ustanovení výslovně neuvádí. Odůvodněně dospěl totiž k závěru, že žaloba na určení existence práva hospodaření nemůže uspět, není-li vyřešena zásadní (sporná) otázka vlastnictví k dotčeným nemovitostem, která by jinak byla řešena pouze jako otázka předběžná. Stěžovatel tak měl prokazovat naléhavý právní zájem vůči posouzení vlastnických vztahů k dotčeným nemovitostem, a to i v případě, že by vlastníkem byl subjekt od stěžovatelky odlišný. Dovolací soud dále konstatoval, že nenaplnění ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. nelze považovat za nedostatek podmínky řízení, pro kterou by mělo být řízení zastaveno, a že odvolací soud nestíhala v tomto případě poučovací povinnost.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a konstatoval, že ústavní stížnost není důvodná.
Především je nutné předeslat, že stěžovatelka polemizuje s právními závěry rozsudků obecných soudů, a to zejména, pokud jde o otázku správného znění návrhového žádání. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený právní názor dovolacího i odvolacího soudu nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho
II. ÚS 523/98
odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Nadto je nutno konstatovat, a to zejména pokud jde o námitku nejednotnosti judikatury Městského soudu v Praze k otázce správné formulace návrhového žádání, že sjednocovat judikaturu obecných soudů přísluší pouze Nejvyššímu soudu ČR a jeho výklad, je-li ústavně konformní, Ústavní soud respektuje.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že za dané situace bylo povinností obecných soudů poučit ji o nutnosti odstranění vad podání, nutno konstatovat, že ani v tomto bodě nelze shledat porušení ústavních práv stěžovatelky. Návrhové žádání (petit návrhu) vytyčuje nejen rámec řízení před soudem (čeho se navrhovatel dovolává), tj. vymezuje práva a jim odpovídající povinnosti, o nichž má být rozhodnuto, ale současně též podmiňuje i způsob, jak o nich má být rozhodnuto. Takto vymezeným žádáním je také obecný soud vázán. Jak již Ústavní soud dříve konstatoval (srov. např. III. ÚS 326197, publ. ve Sbírce nálezu a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 9, usnesení č. 18), zásada "nechť si každý střeží svá práva", ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení na rozdíl od dřívějšího "ochranářského" chování soudů v totalitním státě, vyžaduje přirozeně od účastníků soudního řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem - ve shodě se zákonem - o ochranu svého práva zamýšlí usilovat, což platí tím spíše, jestliže účastník soudního řízení je zastoupen právním zástupcem.
Podle ustanovení §43 odst. 1 o. s.ř., věta první, předseda senátu vyzve účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno. Ve vztahu k návrhovému žádání je přitom toto ustanovení nutno vykládat tak, že žalobní petit je nesprávný tehdy, jestliže vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažených je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné, takže převzetí petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí nebylo po stránce materiální vykonatelné. O tento případ ovšem v projednávané věci nešlo. Poučovací povinnost podle §43 odst. 1 nelze vykládat tak, že by soud mohl účastníky poučovat o hmotném právu, neboť pak by již nešlo o odstranění vad podání, které brání projednání a rozhodnutí ve věci, nýbrž o návod, jak by měl účastník postupovat, aby byl ve věci úspěšný. Není ovšem úkolem soudů poskytovat účastníkům právní pomoc; z jejich údajného opomenutí v daném případě tedy nelze vyvozovat žádné porušení práva na spravedlivý proces.
II. ÚS 523/98
Ústavní soud proto neshledal v postupu obecných soudů porušení Ústavou zaručených práv a svobod a podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2000 Vojtěch Cepl
předseda senátu