ECLI:CZ:US:2000:2.US.524.98
sp. zn. II. ÚS 524/98
Usnesení
II. ÚS 524/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci ústavní stížnosti 1) J.D., 2) V.D., 3) V.P., 4) M.T., jako účastnic řízení, všech zastoupených advokátem JUDr. L.D., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 1998, č.j. 10 Ca 180/98-44, za účasti O.Ú., PF ČR, SČ, SÚ., MP, VL ČR, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelky se obrátily na Ústavní soud s ústavní stížností ze dne 15. 12.1998, která Ústavnímu soudu došla dne 16.12.1998. Touto stížností se domáhaly, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23.9.1998. č.j. 10 Ca 180/98-44.
Shora uvedeným rozsudkem krajského soudu bylo potvrzeno rozhodnutí O.Ú., ze dne 29.4.1998, č.j. PÚ 38300/98, kterým bylo podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") určeno, že stěžovatelky nejsou vlastníky nemovitostí v k.ú. P. dříve H. specifikovaných uvedením parcelních čísel ve výroku rozhodnutí pozemkového úřadu. Pozemkový úřad, vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 26.1.1996, sp. zn. 4 C 942/94, potvrzeném rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.6.1996, sp. zn. 8 Co 1016/96, respektoval, že navrhovatelky, nyní stěžovatelky, jsou domnělými oprávněnými osobami.
II. ÚS 524/98
Účelem řízení, vedeného před pozemkovým úřadem, bylo posoudit existenci restitučního titulu ve smyslu §6 zákona o půdě.
Z archivních dokladů jsoucích k dispozici a dále z dokladů vyžádaných pozemkovým úřadem od SOA, týkajících se rodičů stěžovatelek, manželů P. a V.S., a usedlosti č.p. 39 v přídělu č. 22 v katastrálním území H., nyní P., dospěl pozemkový úřad k závěru, že nebylo přesvědčivě prokázáno, že předmětný majetek přešel do vlastnictví státu způsobem, který by bylo lze podřadit pod některý z restitučních titulů ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě. K výzvě pozemkového úřadu zástupce stěžovatelek upřesnil, že jde o restituční důvod uvedený v §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, tedy převzetí nemovitosti bez právního důvodu. S tímto názorem pozemkový úřad nesouhlasil, neboť v daném případě šlo o vlastnictví k půdě přidělené podle dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., se kterým byla spojena povinnost přídělců na přídělu osobně a řádně hospodařit. Pokud přídělci neplnili tyto povinnosti, mohl NPF provést vhodná opatření, aby uložené povinnosti byly splněny, a pokud přídělce porušil podmínky úmyslně, mohl mu být příděl odejmut. Zejména z dopisu předsedy MNV ze dne 12.11.1952 o hlášení pobytu, z dopisu téhož z 12. 11. 1952 OP a ze svědeckých výpovědí, bylo vzato za prokázané, že S. opustili v roce 1952 usedlost a odstěhovali se do H. Pozemkový úřad se dále nad rámec návrhu stěžovatelek zabýval zkoumáním otázky, zda nebyl naplněn restituční důvod spočívající v postupu porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody podle §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě. Dospěl k negativnímu stanovisku, když politická perzekuce nebyla oprávněnými osobami tvrzena, a tím méně prokazována.
Proti rozhodnutí pozemkového úřadu podaly stěžovatelky opravný prostředek, ve kterém vyjadřují názor, že pozemkový úřad nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci, neopatřil si za tím účelem potřebné podklady, jeho rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Doklady, které sloužily jako podklad pro rozhodnutí, toto rozhodnutí neodůvodňují. Stěžovatelky polemizovaly s argumenty i závěry pozemkového úřadu. Zdůraznily, že důkazní břemeno nespočívá výhradně na oprávněných osobách, naopak pozemkový úřad si má podklady pro své rozhodnutí sám opatřit. Namítaly, že nebylo prokázáno, jakým způsobem přešly nemovitosti do vlastnictví státu. Napadají výpovědi svědků F. a L., kteří byli vyslechnuti, aniž byly účastnice řízení předem informovány a byla jim dána možnost klást svědkům otázky. Jejich výpověď stěžovatelky hodnotí jako rozpornou s výpověďmi svědků, vyslechnutých v soudním řízení u Okresního soudu v Českém Krumlově.
Krajský soud přezkoumal rozhodnutí pozemkového úřadu v řízení podle hlavy třetí, části páté občanského soudního řádu a rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil s tím, že neshledal nezákonnost v jeho postupu, když pozemkový úřad věc posuzoval z hlediska dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., a tam stanovených povinností přídělce na přidělené půdě osobně hospodařit, jak byla tato povinnost uvedena v poučení na přídělových listinách a v prohlášení přídělců o převzetí přídělového hospodářství do držby a vlastnictví. Pokud rodiče navrhovatelek, nyní stěžovatelek, přídělové hospodářství opustili, což bylo dostatečně prokázáno, nemůže být dán restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, neboť stát se pouze ujal opuštěného hospodářství, a to v souladu s platnou právní úpravou.
II. ÚS 524/98
Okolnost, že se stát ujal opuštěného přídělového hospodářství, je pak, za předpokladu, že přídělové řízení bylo ukončeno, a že přídělové hospodářství převzali předchůdci navrhovatele do svého vlastnictví, dobře vysvětlitelná odkazem na ustanovení §132 odst. 1 v té době platného občanského zákoníku z roku 1950, když podle citovaného ustanovení se vlastnictví pozbývalo zejména také tím, že se ho vlastník vzdal. Námitku navrhovatelek k nedostatečnosti opatřených podkladů považoval soud za neopodstatněnou, neboť bylo naopak zřejmé, že opatřeny byly všechny dostupné archiválie a zvažovány a hodnoceny byly rovněž údaje z čestných prohlášení navrhovatelek. Ke zdůrazňovanému tlaku na kolektivizaci soud připomněl, že je doložena přihláška P.S. do JZD z roku 1950 a skutečnost, že P.S. usedlost opustil jako člen JZD III. typu. Archiváliemi je rovněž dokazováno, že hospodářství plnilo pouze doplňkovou funkci. Krajský soud věc uzavřel s tím, že není dán žádný z restitučních titulů taxativně vyjmenovaných v §6 odst. 1 zákona o půdě, neboť bylo prokázáno, že S. přídělové hospodářství spontánně opustili nikoliv z příčin. které by představovaly předpisem uznatelný způsob ztráty majetku. Soud se vypořádal rovněž s námitkou navrhovatelek, že nebyly předem vyrozuměny o výsleších pamětníků, a to tak, že tento postup pozemkového úřadu hodnotí ve smyslu §250i odst. 3 o.s.ř. jako procesní pochybení, které bylo bez vlivu na jinak zákonu neodporující rozhodnutí, neboť závěr o neexistenci restitučních titulů se opírá především o objektivní listinné důkazy.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podaly stěžovatelky ústavní stížnost, neboť podle jejich názoru jím byla porušena jejich základní práva a svobody vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutí pozemkového úřadu považují za nezákonné a přístup tohoto správního orgánu za zásadně pochybený, neboť je prý v rozporu s §32, 34, 46 a 47 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění, a s §6 a §9 odst. 4 zákona o půdě. Krajský soud pak ochranu, jíž se domáhaly, jejich právům stanoveným způsobem neposkytl a přehlédl nezákonnosti restitučního řízení. Argumentují opakovaně tím, že jejich rodiče, jako původní vlastníci zemědělské usedlosti, která tvořila náplň přídělu č. 22 v kat. úz. H., spláceli přídělovou cenu i poté, co se z usedlosti odstěhovali, tudíž podle jejich názoru nelze pouhé odstěhování se z usedlosti považovat za vzdání se přídělu, byt' učiněné konkludentně, jak dovozuje krajský soud, což však je úvaha až krajského soudu, jdoucí nad rámec úvah pozemkového úřadu, v čemž stěžovatelky spatřují překročení přezkumné pravomoci krajského soudu, dané mu ustanovením §250 1 a násl. o.s.ř.
Stěžovatelky opakovaně tvrdí, že byl dán restituční titul podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. K opačnému tvrzení, jak je uvedeno v rozhodnutí pozemkového úřadu, prý chybí právní titul, na základě kterého přešly uvedené nemovitosti zpět do vlastnictví čsl. státu. Namítají, že k přechodu vlastnictví přídělu zpět na stát nedošlo a nelze tak dovozovat ani z toho, že by ze strany rodičů stěžovatelek došlo konkludentním způsobem k jeho vzdání se, když přídělovou cenu spláceli ještě dlouho poté, aniž by se stát ujal opuštěného hospodářství, když k tomu chybí jakýkoliv úkon ze strany státu. S ohledem na to nebylo možné považovat hospodářství za opuštěné. Stěžovatelky souhlasí obecně s argumentací odůvodnění rozsudku krajského soudu, že se v případě přídělu jednalo o vlastnictví svého druhu, kde přídělci měli povinnost na přidělené půdě osobně hospodařit a byli omezeni v právu tuto zcizit, apod. Za situace, kdy by takovou povinnost neplnili, měl stát možnost příděl bud' odejmout, či působit na přídělce, aby se jej vzdali.
II. ÚS 524/98
Souhlasí s tím, že stát měl možnost vynucovat si plnění povinností přídělců zákonnými prostředky, což se v daném případě nestalo, a stát se bez právního důvodu zmocnil vlastnictví jejich rodičů, když takové bezprávné zmocnění sám sobě umožnil tím, že nesplnil prostřednictvím NPF zákonnou povinnost k zaknihování přídělu.
Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníků řízení. Za KS se vyjádřil předseda senátu JUDr. J.T., který konstatuje, že v ústavní stížnosti se neuvádí, v čem konkrétně měla být ústavně zaručená práva stěžovatelek porušena, když vesměs se jedná o polemiku s odůvodněním napadeného rozhodnutí. Soud ve věci nařídil jednání a stěžovatelky měly možnost vyjádřit se podrobně k okolnostem, za nichž rodiče přídělové hospodářství opustili. V průběhu správního řízení byli ke způsobu ukončení hospodaření vyslechnuti pamětníci. Z těchto výpovědí a z objektivních písemných podkladů správní orgán a následně soud dovodil, že se jednalo o spontánní opuštění přídělu, a z tohoto důvodu nebyl dán žádný z restitučních důvodů, což bylo podrobně zdůvodněno v odůvodnění rozsudku, a na tuto argumentaci soud odkazuje. Pokud jde o tvrzená porušení Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, soud věc řádně projednal. Neúspěch v přezkumném řízení nelze bez dalšího vykládat tak, že soudem bylo porušeno právo stěžovatelek na spravedlivý proces.
O.Ú., OPÚ, ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelky napadají ústavní stížností toliko skutečnost, že v předmětném rozhodnutí správního orgánu nebyl akceptován jimi tvrzený způsob přechodu na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Takové tvrzení je účelové, když správní orgán získal všechny dostupné archiválie a důkazy doplnil i výslechem svědků, při rozhodování zvažoval i čestná prohlášení stěžovatelek. Stěžovatelky nepřeložily na podporu svých tvrzení žádný důkaz. Před vydáním rozhodnutí se zástupce stěžovatelek seznámil s obsahem dotčeného spisu a nenavrhl žádné důkazy, ani na podporu svého tvrzení, že spis neobsahuje listiny vztahující se k důvodům uvedeným v §11 zákona o půdě. Setrval na obecném názoru o existenci restitučního titulu. Pozemkový úřad uvádí, že ve správním řízení dospěl k závěru, že způsob opuštění usedlosti nelze podřadit pod restituční titul ve smyslu §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, když se jednalo o příděl podle dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. Právní předchůdci stěžovatelek evidentně nesplnili podmínky stanovené pro přídělové hospodářství. když se bez odhlášení z přidělené usedlosti odstěhovali. Pozemkový úřad upozorňuje, že se zabýval i otázkou, zda způsob přechodu pozemků na stát nelze podřadit pod ustanovení §6 odst. 1 písm. r), i když tento důvod nebyl stěžovatelkami uplatňován. Naplnění uvedeného důvodu nebylo prokázáno, zvláště když P.S. usedlost opustil již jako člen družstva III. typu. Tvrzená skutečnost, že tehdejší předseda družstva měl zájem o usedlost, je mimo jiné v rozporu s výpovědí svědka F., který uvedl, že usedlost byla ve velmi dezolátním stavu a další občan v ní začal bydlet až asi v roce 1955, po její opravě na náklady ONV.
PF ČR se vzdal postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti, stejně jako SČ.
Vedlejší účastník SÚ nejprve vyjádřil a odůvodnil názor, že na požadované budovy a zastavěné části pozemku se nevztahuje zákon o půdě, dále vedlejší účastník k otázce existence restitučního důvodu podle §6 zákona o půdě uvádí, že nebyla nalezena přídělová listina, dokonce snad ani
II. ÚS 524/98
nebyla vydána, a vlastnictví přídělu nebylo zapsáno do pozemkové knihy. Ve spise nebylo ani nalezeno ani zmiňováno rozhodnutí o odnětí přídělu. Ovšem ani dekret prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., pro odnětí přídělu žádnou formu nepředepisuje. Je však nepochybné. že příděl byl manželům S. odňat v roce 1958, když poté začaly splátky přídělové ceny platit VS., S. a naposledy 10.6.1960 OSS. Je tedy nepochybné, že došlo k odnětí přídělu, neboť přídělci neplnili uložené povinnosti podle citovaného dekretu prezidenta republiky. Dále vedlejší účastník upozorňuje na důvod pro nevydání obytné budovy podle §11 odst. 4 zákona o půdě, neboť došlo ke změně původního stavebně technického charakteru, takže již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby.
MP, v likvidaci, vyslovil názor, že stížnost stěžovatelek by měla být zamítnuta, neboť správní orgán i krajský soud se věcí zabývaly řádně a podrobně, a rozhodly podle zákona, a dále se vzdal postavení vedlejšího účastníka.
SB, vyslovil názor, že stěžovatelky neprokázaly, že předmětný majetek přešel do vlastnictví státu způsobem, který lze podřadit pod některý z restitučních titulů ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě, a z toho důvodu navrhuje ústavní stížnost zamítnout.
Město P., ač doloženě vyzváno, se k ústavní stížnosti nevyjádřilo, stejně jako VL.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelky oprávněné k jejímu podání byly řádně zastoupeny a vyčerpaly všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje.
Věc byla proto Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem nutno rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatelů, jak jsou uvedena v návrhu na zahájení řízení. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelkám se nepodařilo prokázat porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud již ustáleně judikuje, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Správností hodnocení důkazů soudy, resp. správními orgány, se Ústavní soud zabývá jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména právo na spravedlivý proces podle č1. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a ústavní principy dokazování. Takové porušení ústavních principů však v daném případě Ústavní soud neshledal.
Pozemkový úřad a krajský soud se věcí stěžovatelek zabývaly pečlivě a podrobně, provedly všechny důkazy navrhované stěžovatelkami, a další důkazy si pozemkový úřad sám opatřil. Krajský soud se v odůvodnění svého rozsudku vypořádal se všemi námitkami stěžovatelek, včetně námitky opakovaně uváděné v ústavní stížnosti k nevyrozumění stěžovatelek o výpovědích svědků. K této námitce Ústavní soud dodává, že právo účastníků klást otázky svědkům podle
II. ÚS 524/98
§33 odst. 1 správního řádu je spojeno s konáním ústního jednání, které v daném druhu řízení nebylo ve smyslu §21 odst. 1 správního řádu ve spojení se zákonem o půdě obligatorní. Procesní práva účastníka jsou v tomto směru zajištěna ustanovením §33 odst. 2 podle něhož je správní orgán povinen dát účastníkům řízení možnost, aby se před vydáním rozhodnutí mohli vyjádřit k jeho podkladům i ke způsobu jejich zjištění, popřípadě navrhnout jeho doplnění. Toto právo bylo ze strany pozemkového úřadu respektováno, když byl zástupce stěžovatelek dne 12.11.1997 seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí. Toto právo však zůstalo ze strany stěžovatelek. resp. jejich zástupce nevyužito, kdy 2 ani nebyl uplatněn návrh na vyslechnutí dalších svědků, jak se toho domáhaly stěžovatelky teprve v opravném prostředku podaném ke krajskému soudu. Nelze tedy v tomto postupu pozemkového úřadu, stejně jako v nevyslechnutí event. dalších, účastnicemi nenavržených svědků, shledávat porušení práva na spravedlivý proces.
Pokud pak jde o namítané porušení základního práva na poskytnutí ochrany právům stěžovatelek podle čl. 90 Ústavy ČR, nelze stěžovatelkám přisvědčit, neboť Krajský soud v Českých Budějovicích v dané věci naplnil svou úlohu, jak ji v rámci tzv. správního soudnictví vymezuje část pátá o.s.ř., svolal v dané věci ústní jednání, přizval stěžovatelky a jejich zástupce, a zabýval se všemi podstatnými okolnostmi případu. Pokud stěžovatelky namítají, že při úvahách o vzdání se přídělu, učiněného konkludentně, krajský soud překročil rámec úvah pozemkového úřadu, v čemž je spatřováno překročení přezkumné pravomoci krajského soudu, dané mu ustanovením §250 1 a násl. o.s.ř., nelze stížnosti ani v tomto směru přisvědčit, neboť krajský soud obsahem a rozsahem své přezkumné činnosti nikterak nepřekročil rámec projednávaného správního rozhodnutí, ani hledisko jeho přezkoumání, to jest otázku jeho zákonnosti (§244 odst. 1, ve spojení s §2501 o.s.ř.). Právo a povinnost soudu své rozhodnutí odůvodnit, a to včetně vyložení, které skutečnosti má soud za prokázány, jakož i uvedení úvah, kterými se soud řídil při hodnocení důkazů, vyplývá z ustanovení §246c o.s.ř., podle něhož se pro řešení otázek, které nejsou přímo upraveny v obecných ustanoveních o správním soudnictví, užije přiměřeně ustanovení prvé a třetí části o.s.ř., v tomto případě ve spojení s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř., upravujícím odůvodnění rozsudku.
V otázce nenaplnění restitučního titulu podle §6 odst. písm. p) zákona o půdě v případě přidělených nemovitostí, které předchůdce stěžovatelek prokazatelně dobrovolně opustil, stejně jako obec, ve které se nacházely, řadu let na nabytém majetku skutečně nehospodařil, a neuplatnil vůči němu žádná práva, což relevantně nezpochybňují ani stěžovatelky. Ústavní soud, s ohledem na svou dosavadní judikaturu obsaženou např. v nálezech, sp. zn. 1. ÚS 188/94, a sp. zn. I.ÚS 308/96, nemá důvodu se odchylovat od závěrů přijatých v tomto ohledu pozemkovým úřadem a krajským soudem.
Z argumentace uplatňované stěžovatelkami, kdy se domáhají existence restitučního důvodu spočívajícího v převzetí nemovitostí státem bez právního důvodu, se naprosto vymyká a přímo jí protiřečí námitka stěžovatelek koncentrovaně vyjádřená v názoru, že k přechodu vlastnického práva k přídělu zpět na stát nedošlo, jak ji i dále rozvádějí v ústavní stížnosti. Tato námitka však nespadá do rámce přezkumné činnosti Ústavního soudu v dané věci, neboť ústavní stížností napadené řízení a rozhodnutí řešilo otázku existence či neexistence restitučních důvodů podle zákona o půdě, a nebylo řízením určovacím o vlastnictví k požadovaným nemovitostem. Proto se touto námitkou Ústavní soud nezabýval.
II. ÚS 524/98
Ke stěžovatelkám vznášené otázce, zda do jejich základních práv a svobod nezasahuje absence Nejvyššího správního soudu, který je dle čl. 91 Ústavy ČR nedílnou součástí soudů, a který by nápravu takového rozhodnutí mohl zjednat v rámci soustavy soudnictví obecného, je nutno uvést, že skutečnost, spočívající v neustavení konkrétního orgánu soudní moci předvídaného Ústavou ČR, nemůže sama o sobě představovat zásah orgánu veřejné moci do některého konkrétního ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, jak to vyžaduje §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších změn a doplnění, když zároveň rozsah pravomoci Nejvyššího správního soudu v oblasti přezkumu konkrétních aktů může být zatím, s ohledem na ustanovení čl. 91 odst. 2 Ústavy ČR, pouze předmětem úvah de lege ferenda .
Ústavní soud v postupu pozemkového úřadu a krajského soudu neshledal namítaná porušení Listiny základních práv a svobod, a nezbylo mu, než považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 23. 8. 2000
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS soudu