ECLI:CZ:US:2000:2.US.525.99
sp. zn. II. ÚS 525/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti Ing. F. Š., právně zastoupeného JUDr. V. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 1999, č. j. 38 Ca 722/98-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 16. 11. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 1999, č. j. 38 Ca 722/98-22, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 1999, č. j. 38 Ca 722/98-22, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 5. 10. 1998, č. j. 3961/130/98, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Rakovníku ze dne 24. 2. 1998, č. j. 17174/98/069910/1416.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že Městský soud v Praze při rozhodování ve věci, zejména pak při hodnocení důkazů provedených ve správním řízení, zvýhodňoval správní orgány (Finanční úřad v Rakovníku a Finanční ředitelství v Praze) a to i přes fakt, který v odůvodnění ke svému rozsudku uvádí, tj., že dle §31 odst. 9 zák. č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků je důkazní břemeno v daňovém řízení na daňovém subjektu, v daném případě tudíž na stěžovateli.
Stěžovatel uvádí, že Městský soud v Praze při posuzování jednotlivých důkazů ve správním řízení poukazuje na to, že zdanitelné plnění, na základě kterého stěžovatel uplatnil odpočet daně z přidané hodnoty, bylo uplatňováno na základě zprostředkovatelské služby, která spočívala v předávání informací a to jak ústně, tak telefonicky mezi stěžovatelem a jeho obchodním partnerem. Tuto skutečnost oba souhlasně potvrdili. Městský soud v Praze v odůvodnění ke svému rozsudku uvádí, že tvrzení stěžovatele o průběhu zdanitelného plnění vyznívají ve světle ostatních důkazů nevěrohodně. Soud se při hodnocení důkazů ze správního řízení zaměřil na časovou posloupnost zdanitelného plnění stěžovatele a jeho obchodního partnera O. B. v návaznosti na fakturaci jednotlivých plnění a na základě toho konstatuje, že je nelogické, aby byly faktury vystavené dříve, než byly zprostředkovatelské služby poskytnuty. Taková byla v obchodu stěžovatele, jak uvádí ve své stížnosti, praxe, kterou žádný zákon ČR nezakazuje.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
Městský soud v Praze správně zjistil skutkový stav věci a tento stav rovněž správně právně posoudil.
Jak správně konstatuje Městský soud v Praze ve svém výše uvedeném rozsudku, ve smyslu ust. §31 odst. 9. zák. č. 337/1992 Sb. je daňové řízení ovládáno zásadou, že je na daňovém subjektu, aby prokázal všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování, nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván.
Správný je i závěr Městského soudu, že žalobce (stěžovatel) důkazní břemeno neunesl a neprokázal, že by ze strany O. B. došlo vůči němu k uskutečnění zdanitelného plnění a tudíž, že by přijatá zdanitelná plnění použil k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění. Tohoto svůj závěr Městský soud v Praze rozsáhle a pečlivě zdůvodnil.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel napadá hodnocení důkazů soudem. K tomu je třeba dodat , že souladu s ust. §132 o. s. ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Ústavnímu soudu nepřísluší právo přehodnocovat důkazy obecného soudu.
Ústavní soud ve své judikatuře zaujal stanovisko (III. ÚS 23/93, III. ÚS 124/96), podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), resp. skutkového stavu. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 2 odst. 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
Protože stěžovatel neuvedl jiné skutečnosti, o které by opřel svá tvrzení, byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 16. února 2000