ECLI:CZ:US:2000:2.US.529.99
sp. zn. II. ÚS 529/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti V. D., zastoupeného JUDr. F. F., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 6. 1999, č. j. 30 Cdo 1359/99-49, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 1999, č. j. 1 Co 38/99-37 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 1998, č. j. 23 C 66/98-24, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj podle ustanovení §43 odst.1 písm.b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Stěžovatel napadá ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 11. 1999 usnesení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a tvrdí, že dovoláním, podaným v zákonné lhůtě proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 1999, č. j. 1 Co 38/99-37, se domáhal změny výroků soudů nižších stupňů s ohledem na výsledky řízení, vedenými před Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn : 33 C 33/93, 33 C 188/94, 33 C 187/94, 33 C 189/94, 36 C 581/95 a 36 C 580/95.
Podle postupu Okresního soudu v Ostravě v těchto řízeních stěžovatel dovozuje, že i v jednání před soudem prvého stupně v této právní věci mu měl být ustanoven právní zástupce.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR, které bylo stěžovateli údajně doručeno dne 19. 7. 1999, bylo podle jeho názoru porušeno právo na spravedlivý proces, zakotvený v Listině základních práv a svobod. Navrhovatel ve svém podání však nevysvětlil, v čem údajné porušení citovaného práva spatřuje, resp. jakým způsobem k porušení tohoto práva soudem prvého stupně došlo.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR soudce zpravodaj zjistil, že dovolání stěžovatele proti shora označenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci bylo odmítnuto, neboť se jednalo o dovolání nepřípustné. Soudce zpravodaj se proto nejprve zabýval otázkou, zda předmětná ústavní stížnost byla podána v zákonné lhůtě, stanovené pro její podání ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a konstatoval, že ústavní stížnost je opožděná. Při konstatování této skutečnosti vycházel soudce zpravodaj z data vydání usnesení Vrchního soudu v Olomouci (31.3. 1998) i ze dne vydání usnesení napadeného ústavní stížností (9.6.1999). Jestliže byl tedy návrh podán stěžovatelem až dne 17. 11. 1999 je zřejmé, že návrh byl podán po lhůtě, neboť ode dne převzetí usnesení Vrchního soudu v Olomouci uplynula již více jak 60 denní zákonná lhůta.
Ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu je totiž možné napadat ve stanovené lhůtě pouze rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práv stěžovatele poskytuje. Takovým rozhodnutím je ve smyslu již citovaného ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v daném případě právě usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 1999, č. j. 1 Co 38/99-37, neboť právě toto rozhodnutí bylo posledním přípustným opravným prostředkem stěžovatele.
Jestliže tedy předmětná ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 11. 1999 bylo ji nutno ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako opožděnou odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 17. ledna 2000