ECLI:CZ:US:2000:2.US.539.99
sp. zn. II. ÚS 539/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti A. K., právně zastoupeného JUDr. V. M., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 1999, sp. zn. 11 To 345/99 a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 1999, sp. zn. 3 T 69/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 29. 11. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 1999, sp. zn. 11 To 345/99 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 1999, sp. zn. 3 T 69/99, jimiž byl uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1, písm. e), odst. 2 tr. zák., že dne 19. 5. 1998 v Hradci Králové odcizil z kanceláře s. r. o. S. B+N+Š, kde byl v té době zaměstnán jako skladník, z neuzamčeného pokladního trezorku finanční hotovost 138 655,60 Kč a jednání se dopustil přesto, že byl již odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který dosud nevykonal. Dále byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., že dne 28. 5. 1998 opakovaně navštívil obchod se smíšeným zbožím K. B., na niž namířil revolver na plynové náboje s tím, aby mu vydala finanční prostředky, jinak to do ní našije, takže mu tato vydala částku 24 000 Kč. K odvolání obžalovaného (stěžovatele) byl zrušen výrok o trestu a výrok o náhradě škody a stěžovateli byl nově uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků se zařazením do věznice s ostrahou a upraven výrok o náhradě škody.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že obžaloba okresního státního zástupce v jednání vůči poškozené K. B. spatřovala pouze trestný čin krádeže, že na možnost přísnějšího posuzování skutku nebyl ve smyslu ustanovení §190 odst. 2 tr. ř. upozorněn. Soud prvního stupně nepostupoval ani podle ustanovení §225 odst. 2 tr. ř., podle něhož měl stěžovatele upozornit na možnost použití přísnější právní kvalifikace, případně hlavní líčení odročit. Pokud tak nepostupoval, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jemu odpovídající články Ústavy. Porušení svých práv vidí i v tom, že soud neprovedl veškeré důkazy, které v rámci své obhajoby navrhoval.
Z odůvodnění obou napadených rozsudků je patrno, že oba soudy reagovaly na skutečnost, že oba skutky stěžovatele byly v obžalobě označeny odpovídající právní větou, ale bylo pouze zaměněno paragrafové označení. Podle názoru obou soudů se v daném případě nejednalo o stav, jaký má na mysli ustanovení §190 odst. 2 a §225 odst. 2 tr. ř., protože stěžovatel byl tak jako tak ohrožen trestní sazbou stanovenou na trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. z.. Šlo o zjevnou písařskou chybu, která nemohla stěžovatele poškodit a ani nepoškodila přísnější právní kvalifikací skutku jím spáchaného. Stanovisku a postupu obou obecných soudů nelze ani z hlediska ústavního nic vytýkat. Stěžovatel ve svých právech na spravedlivý proces v tomto směru nijak postižen nebyl.
Stejně je tomu i pokud jde o neprovedení všech navrhovaných důkazů. Rozsah provedeného dokazování byl dostatečný pro zjištění skutkového stavu věci a soud není povinen provádět důkazy nad tento rámec jen proto, že jsou navrhovány. To by naopak znamenalo zbytečné průtahy v projednávání věci.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících soudů byl porušen čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3 věta první Listiny a čl. 90, 95 a 96 Ústavy.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 16. února 2000