ECLI:CZ:US:2000:2.US.541.99
sp. zn. II. ÚS 541/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky a ve věci ústavní stížnosti Mgr. V. D., zastoupené JUDr. L. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 9 To 315/99 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 3. 1999, č. j. 3 T 106/98-131, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní soud podle ustanovení §43 odst.2 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.
Stěžovatelka v podání uvádí, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 byla odsouzena pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle ustanovení §249a odst. 2 tr. zák., a to k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců.
Navrhovatelka vytýká odvolacímu soudu, že provedl dokazování u hlavního líčení pouze některými z navrhovaných listinných důkazů a v této souvislosti nesouhlasí s právními závěry vyvozenými ze skutkových zjištění obecných soudů, neboť je pokládá za neúplné a neobjektivní. Z postupu obecných soudů vyvozuje stěžovatelka údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy. V závěru odůvodnění návrhu stěžovatelka zdůvodnila, že "zásah, který učinila, t. j. změna energetického zdroje a převzetí kontroly nad vstupními dveřmi do sklepních prostor nájemkyně, svou závažností zdaleka nedosahuje společenské nebezpečnosti jednání uživatelky bytu v předmětném činžovním domě".
Z napadeného usnesení Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že tímto rozhodnutím bylo podle ustanovení §256 tr. ř. zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu prvého stupně. Odvolací soud se v odůvodnění svého usnesení podrobně zabýval veškerými námitkami stěžovatelky a konstatoval, že z podnětu podaného odvolání přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení před soudem prvé instance a nezjistil žádná pochybení. Odvolací soud zdůraznil, že po provedení všech potřebných důkazů si prvoinstanční soud vytvořil dostatečný a spolehlivý podklad pro rozhodnutí, aniž nějakým způsobem zkrátil právo stěžovatelky na obhajobu. Zjištěné skutkové závěry označil za správné a úplné a uvedl, že neoprávněný zásah do užívacího práva k bytu a nebytovému prostoru ve smyslu ustanovení §249a odst. 2 tr. ř. stěžovatelka v průběhu řízení nepopírala. Byla však odlišného názoru, pokud se týkalo hodnocení svého podílu viny na vzniku protiprávního vztahu.
Při zkoumání obsahu ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka považuje tento soud za další odvolací instanci v systému obecných soudů ČR. Z podání je zřejmé, že navrhovatelka pouze opakuje již jednou přednesené námitky a důvody svého nesouhlasu, se kterými se již vypořádaly oba obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Nesouhlas s právním hodnocením zjištěných skutků však nezakládá protiústavnost ve smyslu jí citovaných článků Listiny základních práv a svobod. Nelze tak v žádném případě přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že postupem obou obecných soudů byly porušeny základní zásady trestního řízení, obsažené v §2 odst. 5, odst. 6 a v §125 tr. ř. Pokud se týká údajného porušení práva na rovnost účastníků v průběhu řízení, nezbývá než zopakovat závěr odvolacího soudu, který uvedl, že není v možnostech soudu posuzovat, jak se jedna či druhá strana řízení na vzniku konfliktních situací podílela, nelze však v žádném případě připustit, aby v právním státě sporné záležitosti řešili účastníci konfliktu svépomocí bez ohledu na skutečnost, že jejich jednání se stává excesem z mezí zákona.
Závěrem proto Ústavní soud zdůrazňuje, že veškeré námitky podrobně rozepsané v ústavní stížnosti byly již podrobně akcentovány v napadeném usnesení a nezbývá než na právní závěry těchto soudů znovu odkázat.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 16. února 2000