Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.04.2000, sp. zn. II. ÚS 559/99 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 57/18 SbNU 39 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:2.US.559.99

sp. zn. II. ÚS 559/99 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu o návrhu 1) Zastupitelstva města Ú. a 2) Zastupitelstva městského obvodu Ú. - N., zastoupených JUDr. P. T., na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 13. října 1999 č. 457 (17. schůze), takto: V usnesení Poslanecké sněmovny ze dne 13. října 1999 č. 457 se zrušuje část II., kterou bylo zrušeno usnesení Zastupitelstva městského obvodu Ú. - N. č. Z/69/98 ze dne 15. 9. 1998. V ostatním se návrh zamítá. Odůvodnění: Dne 9.12.1999 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost 1) Zastupitelstva města Ú., 2) Zastupitelstva městského obvodu Ú. - N. proti usnesení Poslanecké sněmovny PČR č. 457 ze dne 13. října 1999 s návrhem na zrušení ustanovení §62 a 62a zákona č. 367/1990 Sb. o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obcích"). Stěžovatelé ve svém podání vylíčili stručně skutkovou podstatu své stížnosti a rozebrali právní důvody, jimiž svou stížnost podpírají. Zejména zdůrazňují, že usnesením Poslanecké sněmovny bylo porušeno právo na samosprávu, zaručené územním samosprávným celkům v čl. 8 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), které je rovněž vyjádřeno a vymezeno v §13 odst. 1 a 2, §14 odst. 1 a 2 zákona o obcích. Dovozují, že rozhodnutí o realizaci stavebních úprav v Matiční ulici zcela nepochybně patří do samostatné působnosti obce a jakýkoli zásah do této samosprávné působnosti je možný jen, vyžaduje-li to ochrana zákona a jen způsobem stanoveným zákonem (čl. 101 odst. 4 Ústavy). Proto mají stěžovatelé za to, že státní moc - v daném případě moc zákonodárná - postupovala v rozporu s tímto ustanovením Ústavy a že zrušení usnesení Zastupitelstva městského obvodu Ú. - N. Poslaneckou sněmovnou bylo neústavním zásahem do činnosti územního samosprávného celku. Své názory a argumenty pak stěžovatelé podporují citací argumentů právních teoretiků. Protože spolu s ústavní stížností byl podán i návrh na zrušení ustanovení §62 a 62a zákona o obcích, II. senát Ústavního soudu usnesením ze dne 11. ledna 2000 sp. zn. II.ÚS 559/99 řízení o ústavní stížnosti přerušil podle ustanovení §78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a návrh na zrušení §62 a §62a zákona o obcích, postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Věc byla zapsána pod sp. zn. Pl.ÚS 1/2000. Nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 5. dubna 2000 bylo v této části návrhu rozhodnuto tak, že části ustanovení §62 a §62a zákona o obcích, pokud stanovily kompetenci České národní rady k nápravě nesprávných opatření, se ruší. Po odpadnutí překážky (§63 zák. č. 182/1993 Sb., ve vztahu k §111 odst. 2 in fine občanského soudního řádu) může senát pokračovat v řízení. Ve vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 11. 2. 2000 k návrhu na zrušení napadeného usnesení je uvedeno, že stěžovatelé podání stížnosti proti usnesení Poslanecké sněmovny odůvodňují tvrzením, že přijatým usnesením bylo porušeno zaručené právo územního samosprávného celku na samosprávu a dále, že došlo k nezákonnému zásahu státu do činnosti územních samosprávných celků (čl. 101 odst. 4 Ústavy). Ve své argumentaci pak dále vytýkají přijatému usnesení, že nebylo odůvodněno a zveřejněno ve Sbírce zákonů, že nebylo obci doručeno, že zástupce obce neměl možnost se k věci před Poslaneckou sněmovnou vyjádřit a že veškeré stavební úpravy provedené podle zmíněného usnesení již byly před jeho zrušením provedeny na základě stavebních předpisů. Usnesení Poslanecké sněmovny č. 457, jehož zrušení se navrhovatelé domáhají, sestává z pěti částí a celkem devíti výroků. Jedná se o usnesení, které Poslanecká sněmovna přijala dne 13. října 1999 při svém řádném jednání v rámci své 17. schůze. Zásady jednání Poslanecké sněmovny se řídí zákonem č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Pokud se jedná o posouzení věci, která je předmětem stížnosti, tedy zrušení rozhodnutí Poslanecké sněmovny ve věci nápravy nesprávného opatření, tato se přímo týká výroku v bodě II. napadeného usnesení, kterým Poslanecká sněmovna cit.:" ruší usnesení Zastupitelstva městské části Ú. - N. č. Z/69/98 ze dne 15. 9. 1998". Je třeba zde poukázat na to, že navržený petit zní na zrušení celého usnesení č. 457. Proto nelze v daném případě otázku posouzení a rozhodnutí zúžit pouze na její jediný bod, týkající se právě samotného tzv. rozhodnutí ve věci pozastaveného usnesení, ale i na další Poslaneckou sněmovnou schválené výroky dotyčného usnesení tak, jak je to navrhováno v ústavní stížnosti. S poukazem na shora uvedené se ponechává na dalším postupu řízení, zda navrhovatelé budou skutečně trvat na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny v celém jeho rozsahu, nebo zda budou směřovat své úsilí ve shodě s obsahem stížnosti ke zrušení pouze té části usnesení, která se týká tzv. rozhodnutí ve věci podle merita věci samotné. V každém případě je nutno říci, že každé rozhodnutí Poslanecké sněmovny je vždy vyjádřením názoru určité většiny jejich členů hlasováním a že taková rozhodnutí nelze opatřit jednoznačným zdůvodněním. Výsledek hlasování je vždy určitou množinou hlasů poslanců - jejich vyjádření souhlasu či nesouhlasu - když pohnutky mohou být u každého poslance zcela jiné. Navíc je třeba zdůraznit, že ve shodě s čl. 26 Ústavy poslanec není při výkonu mandátu vázán žádnými příkazy (na rozdíl od soudce, který je podle čl. 95 odst. 1 Ústavy vázán zákonem). Jde-li o námitku navrhovatelů ohledně nezveřejnění schváleného usnesení ve Sbírce zákonů, takový postup podle našeho mínění nemá oporu v právní úpravě; pokud se jedná o další námitky ohledně postupu ve věci, je třeba říci, že procesní postup není nijak upraven (na rozdíl od běžných procesních předpisů například v řízení soudním apod.), a ani z dikce stávající úpravy přímo nevyplývá, že by se mělo jednat o jakousi analogii řízení. Zákon pouze bez dalšího hovoří o tom, že věc bude předložena do 30 dnů od pozastavení Poslanecké sněmovně k rozhodnutí. V závěru svého vyjádření Poslanecká sněmovna vyslovila stanovisko, že zákonodárný sbor jednal při projednávání uvedené věci v přesvědčení, že přijaté usnesení není v přímém rozporu s Ústavou a že právní úprava je v souladu s tehdejší ústavou, ústavním pořádkem a právním řádem. Ponechala na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost napadeného usnesení Poslanecké sněmovny a dotyčných ustanovení zákona a vydal příslušné rozhodnutí. Senát Parlamentu České republiky ve svém vyjádření ze dne 26. ledna 2000 se vyjadřoval pouze k návrhu na zrušení §62 a §62a zákona o obcích. Protože otázka pasivní legitimace navrhovatelů, jakož i přípustnost ústavní stížnosti byla řešena v nálezu Pl.ÚS 1/2000 ze dne 5. 4. 2000, přistoupil senát k projednání návrhu na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny č. 457 ze 17. schůze dne 13. října 1999. Celé usnesení Poslanecké sněmovny zní : Poslanecká sněmovna I.konstatuje, že 1.Zastupitelstvo městské části Ú. - N. s úmyslem odstranit problémy v občanském soužití rozhodlo ve své samostatné působnosti svým usnesením č. Z/69/98 ze dne 15. 9. 1998 o záměru vystavět dětské hřiště, chodníky a oplocení v Matiční ulici, 2.o vlastní stavbě oplocení se rozhoduje ve správním řízení a o tom není Poslanecká sněmovna oprávněna se usnášet, 3.stavba oplocení již není otázkou práva. Stala se nepravdivým symbolem o stavu české společnosti, zejména pokud jde o ochranu práv menšin. Oplocení v Matiční ulici je těmi, jejichž byty mělo oddělit od nejbližší komunikace, chápáno jako snižování jejich lidské důstojnosti, a proto se tato stavba stala ve veřejném mínění doma i v zahraničí zkresleným symbolem rasové diskriminace; II.ruší usnesení Zastupitelstva městské části Ú. - N. č. Z/69/98 ze dne 15. 9. 1998; III.je si vědoma existence etnických a sociálních konfliktů, jejichž vyřešení vyžaduje vyvážený přístup a je připravena se na něm aktivně podílet; IV.vyzývá 1.Zastupitelstvo městské části Ú. - N., aby pokračovalo v jednání se zástupci vlády s úmyslem vyřešit stávající konflikt, 2.vládu, aby se situací v Matiční ulici vážně zabývala a vynaložila veškeré možné úsilí k nalezení řešení existujícího konfliktu při nezbytném respektu k lidským a občanským právům všech obyvatel dotčené lokality. Zároveň, aby vyvinula potřebnou aktivitu k vytváření pravdivého obrazu České republiky v zahraničí. 3.všechny zúčastněné strany k dodržování zákona; V.důrazně žádá vládu, aby jmenovala svého nového zástupce a okamžitě jeho prostřednictvím zahájila nové jednání se všemi zúčastněnými stranami konfliktu. Z výpisu usnesení z jednání Zastupitelstva městského obvodu Ú. - N. ze dne 15. 9. 1998 je přesné znění usnesení č. Z/69/98 toto : Výpis usnesení z jednání Zastupitelstva městského obvodu Ú. - N., které se konalo dne 15. 9. 1998 od 15,00 hodin v restauraci "Na Skalce", v prostorách obřadní síně usnesení č. Z/69/98 Stavební úpravy v ulici Matiční - dětské hřiště a oplocení Zastupitelstvo městského obvodu Ú. - N. projednalo předloženou zprávu a souhlasí s realizací stavebních úprav v ulici Matiční ve smyslu důvodové zprávy dle finančních možností v následujícím pořadí jednotlivých stavebních úprav : -dětské hřiště -chodníky, oplocení (1,8 m) -oplocení (1,5 m) a nové vchody Ing. P. T. starosta Ústavní soud, jak je uvedeno v odůvodnění jeho nálezu Pl.ÚS 1/2000, byl nucen pro své rozhodnutí posoudit právní charakter napadeného usnesení Poslanecké sněmovny. Dovodil, že jde o zrušovací akt orgánu, t. j. Poslanecké sněmovny, který k němu nemá žádnou pravomoc. Pro tento svůj akt nemá právní oporu v Ústavě ani v jiném právním předpisu; příslušná ustanovení §62 resp. §62a zákona o obcích byla derogována dnem účinnosti Ústavy, t. j. 1. ledna 1993 na základě zásady lex posterior derogat priori; zde dokonce je derogujícím zákonem Ústava. Právní akt vydaný nepříslušným úřadem (orgánem) je v právní teorii nazýván absolutně zmatečným právním aktem - jde o paakt, který nikoho nezavazuje. V normativním světě se jeví jako neexistující, a proto striktně vzato jej nelze ani rušit - je to ne-norma. Usnesení Poslanecké sněmovny ze dne 13. října 1999 je též výslednicí předcházejících normativně zcela pochybných aktů. Jde o usnesení vlády České republiky č. 505/1999 z 26. 5. 1999 čl. IV, dávající pokyn přednostovi Okresního úřadu v Ú. předložit tuto věc v případě nezjednání nápravy Zastupitelstvem města Ú. k rozhodnutí Poslanecké sněmovně a dále jde o předložení návrhu přednostou Okresního úřadu v Ú. na zrušení usnesení Zastupitelstva městského obvodu Ú.-N. k rozhodnutí Poslanecké sněmovny České republiky, které jsou v rozporu s Ústavou. Usnesení Poslanecké sněmovny o zrušení dotčeného usnesení bylo publikováno a poté široce komentováno a medializováno doma i za hranicemi. Možnost vydat deklaratorní nález (rozhodnutí), že jde o případ nulity, náš právní řád nezná. Právní praxe i teorie však dospěly k závěru, že je velmi obtížná interpretace těchto aktů a volili v jisté a rozumné míře v zájmu efektivnosti dohledu nad zákonností možnost napadat (v daném případě zákazem) i takové právně neexistentní normy (Zemský zákon č. 7 ze dne 16. dubna 1864). Bližší zdůvodnění je obsaženo v nálezu Ústavního soudu Pl.ÚS 1/2000. Nejde totiž o akt týkající se jen tohoto případu. Svým významem jej daleko přesahuje, neboť Poslanecká sněmovna stále považuje a v minulosti i považovala - byť proti Ústavě - za zákonné rušit opatření v samostatné působnosti obcí na návrh přednostů okresních úřadů. V období od 1. ledna 1997 do dnešní doby tak rozhodovala o 4 usneseních a jednom opatření podle již zmiňovaných a derogovaných ustanovení §62 a §62a zákona o obcích. Celé usnesení Poslanecké sněmovny č. 457 je značně nekonzistentní. Jeho části sub. I.,III., IV., V. mají pouze deklarativní a politický význam bez zavazujícího účinku pro obec. Nejsou autoritativním aktem, který by závazným způsobem upravoval nebo zakládal právní poměry tak, že by takový projev byl schopen právní moci. Proto v této části musel být návrh ústavní stížnosti zamítnut : Ke zrušení části II., byť se jednalo o nulitní akt, dochází v důsledku porušení ústavních kompetencí, a to zvláště čl. 8 a 15 Ústavy. Jinak by to vytvářelo nežádoucí a neúnosný vliv na právní povědomí společnosti, zejména na představy o kompetencích Parlamentu. Přitom je naprosto nutné zcela odmítnout jakékoli spojování této argumentace s hodnocením obsahu usnesení Zastupitelstva městského obvodu Ú. - N. i jeho provádění. Nejde vůbec o obsah onoho zrušeného usnesení, ten je při právním posuzování usnesení Poslanecké sněmovny zcela irelevantní - jde o to, že žádný orgán v tomto státě, byť jeden z nejvyšších, si nesmí osvojovat pravomoc, která mu nepřísluší. Bylo by to porušení zásad právního státu : nikdo nesmí zasáhnout do práv a svobod jiného, ať jde o fyzickou či právnickou osobu nebo o samosprávu jinak, než na ochranu zákona a jen způsobem, který stanoví zákon. To je ratio legis všech těchto úvah o možnostech zrušit napadené usnesení Poslanecké sněmovny. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.