ECLI:CZ:US:2000:2.US.578.99
sp. zn. II. ÚS 578/99
Usnesení
II. ÚS 578/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky, ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. L. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 1999, čj. 28 Ca 349/98-29, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 22. 12. 1999 doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 12. 1999.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 1999, j. 28 Ca 349/98-29, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalovanému - Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu na zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 1998, j. FŘ-2838/l/98.
Stěžovatel se domnívá, že tímto rozsudkem bylo porušeno jeho základní právo zaručené ústavním zákonem, konkrétně právo uvedené v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle které lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. Stěžovatel toto právo chápe tak, že rozhodnutí o uložení daní musí být zákonem založeno nejen hmotně, ale i procesně, což se v daném případě nestalo. Stěžovatel soukromě podniká v oboru taxislužba. Na základě provedené daňové kontroly za roky 1993 - 1996 mu Finanční úřad v Praze - Modřanech dodatečným platebním výměrem s odvoláním na 5 46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správně daní a poplatků (dále jen "zákon o správě daní") dodatečně stanovil základ daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1996 ve výši 258 934,- Kč a daň ve výši 44 528,- Kč. Při vyměření daně postupoval podle 5 31 odst. 5 zákona o správě daní. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí ve Lhůtě odvolal, odvolání však bylo Finančním ředitelstvím pro hlavní město Prahu zamítnuto. Věcně šlo v daném případě o to, zda náklady, které stěžovatel vykazoval na dosažení příjmů při vyhledávání zákazníka (tzv. neplacené kilometry), jsou přiměřené dosahovaným tržbám.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření a spis, sl). zn. 28 Ca 349/98,
11. ÚS 578/99
Městského soudu v Praze a vyjádření vedlejších účastníků, tj. Finančního úřadu v Praze - Modřanech a Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 20. 1. 2000 uvedl, že považuje ústavní stížnost stěžovatele za nedůvodnou a je toho názoru, že nesouhlas stěžovatele s výkladem daňových předpisů soudem nelze považovat za porušení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Městský soud v Praze proto navrhl odmítnutí podané stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti ze dne 26. 1. 2000 uvedlo, že místně příslušný správce daně provedl u stěžovatele kontrolu daně z příjmu fyzických osob podle ustanovení §16 zákona o správě daní za roky 1993 - 1996. V rámci kontroly byl stěžovatel vyzván k prokázání ve výzvě uvedených skutečností. Stěžovatel však dostatečně nevysvětlil a nedoložil rozdíl v objemu ujetých kilometrů ve vztahu k tržbám, nebot' předložil pouze obecný popis různých způsobů provozování taxislužby. Správce daně tak stanovil daň z příjmu fyzických osob podle pomůcek v souladu s ustanovením §31 odst. 5 a 6 zákona o správě daní. V rámci daňové kontroly ani v rámci odvolacího řízení nebyly stěžovatelem navrženy žádné důkazní prostředky, jež by prokázaly skutečnosti uvedené stěžovatelem v daňových přiznáních. Výdaje spojené s provozem vozidla podnikatele lze uplatnit jako daňové výdaje dle ustanovení §24 odst. 2 písm. k) bod 3. nebo 4. zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Podle bodu 3. tohoto ustanovení uplatní podnikatel, který nezahrnul své vozidlo do obchodního majetku, výdaje ve výši sazby základní náhrady a náhrady výdajů na spotřebované pohonné hmoty. Podnikatel, který postupuje podle hodu 4. citovaného ustanovení, má vozidlo zahrnuto v obchodním majetku a uplatňuje výdaje spojené s provozem vozidla v prokázané výši a ve výši náhrady výdajů za spotřebované pohonné holoty. Způsob uplatňování výdajů spojených s provozem vozidla je zcela závislý na rozhodnutí daňového subjektu. Bylo na vůli stěžovatele, zda zahrne své vozidlo do obchodního majetku, či nikoliv. Přitom na poměr mezi tzv. neplacenými a placenými kilometry nemá způsob uplatňování výdajů spojených s provozem vozidla vliv. Závěrem svého vyjádření Finanční ředitelství navrhlo zamítnutí ústavní stížnosti jako neopodstatněné.
Finanční úřad v Praze - Modřanech ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti ze dne 1. 2. 2000 podrobně rozvedl tytéž okolnosti případu jako Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu s tím, že stěžovatel byl vyzván k objasnění výrazného rozdílu mezi celkovými ujetými kilometry a kilometry placenými zákazníky. Stěžovatel však nesplnil důkazní povinnost, která je daňovému subjektu dána V Ustanovení §31 odst. 9 zákona o daních z příjmů a daňovou povinnost tak nebylo možno stanovit dokazováním. Správce daně byl tedy oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek. Dále Finanční úřad v Praze - Modřanech uvedl, že postupoval v souladu s platnými právními předpisy a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti pro neopodstatněnost.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovateli, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Městského soudu v Praze a vykonanými skutkovými
II. ÚS 578/99
zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o správní žalobě proti rozhodnutí finančního orgánu o daňové povinnosti stěžovatele věcí posouzení obecného soudu, na jehož argumenty uváděné v odůvodnění rozsudku ústavní soud odkazuje.
Pokud se týká namítaného porušení práva stěžovatele podle čl. 1 1 odst. 5 Listiny, který stanoví, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že to znamená, že i způsob jejich výpočtu, vybírání sankcí atp. upravuje zákon. Obecně je daňové řízení postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat, ale těž povinnost toto své tvrzení doložit - tedy břemeno důkazní. Pokud
tedy správce daně určeným způsobem vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, je daňový subjekt povinen tvrzené skutečnosti dokázat. Neprokáže-li je, tedy neunese-li důkazní břemeno, tj. nevyvrátí-li pochybnosti správce daně, je správce daně oprávněn stanovit základ i daň podle pomůcek, které má nebo které si opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem (tedy náhradním způsobem podle §31 odst. 5 a §44 zákona o správě daní). Požadavek správce daně byl tedy učiněn na základě zákona a ústavní soud neshledal v jednání orgánů státu porušení navrhovatelových základních práv.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry, které přijaly jak finanční úřady tak i obecný soud. Nutno obecně konstatovat, že samotná skutečnost, že správní orgán nebo soud nevyhověly návrhu účastníka, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto orgány dodržely procesní postupy stanovené zákonem.
Ústavní soud proto hodnotil, zda proces jako celek splňoval kritéria spravedlivého procesu, kterým se ve smyslu jeho judikatury i judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku rozumí především to, byl-li v tomto procesu dodržen princip tzv. "rovnosti zbraní". Ani v tomto směru však Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.
Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 29. 2. 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu