ECLI:CZ:US:2000:2.US.583.99
sp. zn. II. ÚS 583/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. N., právně zastoupeného JUDr. V. S., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 11. 1999, sp. zn. 6 To 631/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 29. 12. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 11. 1999, sp. zn. 6 To 631/99, jímž byla zamítnuta stížnost jeho i spoluobviněného H.-J. H. E. o vzetí do vazby z důvodů §67 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. V obsáhle zdůvodněné ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě dovozuje, že obvinění bylo proti němu vzneseno nedůvodně a že byl neprávem vzat do vazby. Takovým postupem orgánů činných v trestním řízení včetně soudů obou stupňů byl dotčen na svých základních právech, která jsou chráněna čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen Úmluva) a čl. 90 Ústavy.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Vznesení obvinění, jímž se zahajuje trestní stíhání, není žádným porušením základních práv občana, ale výsledkem šetření policejních orgánů, které podle shromážděného důkazního materiálu došly k závěru, že "zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin a je dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba." (§160/1 tr. ř.). V záznamu o sdělení obvinění na počátku prvního výslechu obviněného musí být skutek popsán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, označen jako trestný čin, který je v tomto skutku spatřován a důvody, pro něž je obviněný stíhán. Toto ustanovení trestního řádu zcela koresponduje s. čl. 5 odst. 1 Úmluvy, že nikdo nesmí být zbaven svobody, kromě písm. c) téhož článku - zákonného zatčení nebo jiného zbavení svobody za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání.
Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení shledaly potřebu v současné době provádět vyšetřování vazebním způsobem, rovněž není porušením základních práv, když byly zjištěny důvody vazby ve smyslu ustanovení §67 odst. 1 písm. a), b) tr. ř., které jsou dostatečným způsobem konkretizovány v odůvodněních usnesení soudu prvního i druhého stupně, na něž se v tomto bodě poukazuje. Jak již bylo několikrát zdůrazněno, Ústavní soud není obecným soudům nadřízen, není rovněž oprávněn, aby přehodnocoval a měnil jejich závěry, pokud nejsou v extrémním rozporu s výsledky dosud provedeného dokazování. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se správností hodnocení jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy.
V daném případě až dosud proběhlo trestní řízení za šetření příslušných ustanovení trestního řádu, žádné porušení základních práv a svobod nebylo shledáno.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy a čl. 90 Ústavy.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 16. února 2000