Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 03.08.2000, sp. zn. II. ÚS 59/99 [ nález / MALENOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 115/19 SbNU 107 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:2.US.59.99

sp. zn. II. ÚS 59/99 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci navrhovatelky společnosti H., s. r.o., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 12. 1998, čj. 10 Ca 344/98-8, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení a Městského úřadu v Třeboni jako vedlejšího účastníka, takto: Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 12. 1998, č.j. 10 Ca 344/98-8 a rozhodnutí Městského úřadu v Třeboni ze dne 8. 8. 1997, č.j. výst. 656/1186/97, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatelka se svým návrhem domáhá, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 3 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, neboť tento soud tím, že zastavil řízení, odmítl stěžovatelce právo na soudní ochranu před zvůlí správního orgánu. Žalobou se stěžovatelka domáhala ochrany svých práv proti rozhodnutí Městského úřadu v Třeboni ze dne 8. 8. 1997, čj. výst. 656/1186/97, kterým byla ve sloučeném územním a stavebním řízení povolena stavba ordinace a bytu stavebníku MUDr. J. B. (dále jen stavebník). Stěžovatelka již v předchozím řízení, které bylo z podnětu stavebníka zastaveno, uplatnila jako vlastník sousedního pozemku a účastník stavebního řízení námitky proti projektu, nerespektujícímu technické podmínky stavby vymezené obecně závaznými předpisy, což by se v případě realizace stavby dotýkalo jejích oprávněných zájmů a práv. Podle jejího názoru správní orgán o téže věci za zcela nezměněných podmínek a beze změny vadného projektu v tomto sloučeném řízení ji záměrně jako účastníka řízení pominul a tím ji zbavil možnosti uplatnit proti rozhodnutí správního orgánu řádné opravné prostředky, neboť o nově probíhajícím řízení nevěděla, a rozhodnutí správního orgánu o umístění a povolení stavby tak nabylo právní moci již v prvním stupni. Tvrzení stavebního úřadu, že nemohla být coby stěžovatelka účastníkem sloučeného územního a stavebního řízení, neboť prodejem úzkého pruhu pozemku stavebníka na hranicích s jeho nemovitostí přestala být bezprostředním sousedem, považuje za účelovou a scestnou. Navíc správní orgán nemá právo libovolně a v rozporu se zákonem zužovat okruh účastníků řízení. Pokud jde o závěr krajského soudu, že není účastníkem řízení, stěžovatelka se domnívá, že je v rozporu s ustanovením §34 odst. 1 zák. č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále i jen stavební zákon). Nesouhlasí dále s názorem soudu, že v řízení se nelze dovolávat principů správního řádu, neboť byl uplatněn zvláštní předpis, tj. stavební zákon. V ústavní stížnosti dále namítá nesprávnost tvrzení, že rozhodnutí o umístění stavby a o stavebním povolení se nedotýkají jejích práv, a nesouhlasí ani s argumentací soudu, dle které překážkou dovolání se práva je nevyčerpání všech opravných prostředků, když jí jejich použití bylo znemožněno postupem správního orgánu. Dle názoru stěžovatelky může žalobu podat i osoba, se kterou nebylo ve správním řízení jednáno jako s účastníkem, ač s ní jako s účastníkem jednáno být mělo. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp.zn. 10 Ca 344/98, včetně připojeného rozhodnutí Městského úřadu v Třeboni, odboru výstavby, ze dne 6. 2. 1997, čj. výst. 340/608/97, i rozhodnutí téhož orgánu ze dne 8. 8. 1997, čj. výst. 656/1186/97. Prvně uvedeným rozhodnutím městský úřad na návrh stavebníka územní řízení zastavil. Druhým z citovaných rozhodnutí městský úřad povolil stavbu "ordinace všeobecné chirurgie a bytu lékaře" na pozemku parc. č. 1851/12 - 159/1 v k. ú. Chlum u Třeboně. Proti tomuto rozhodnutí o povolení stavby podala stěžovatelka žalobu. Krajský soud v daném případě zjistil, že nejsou splněny předpoklady ani pro přezkum napadeného rozhodnutí, neboť proti němu nebyl podán opravný prostředek, ani pro stanovení povinnosti správnímu orgánu dodatečně doručit své rozhodnutí stěžovatelce. Krajský soud přitom v odůvodnění rozhodnutí uvedl, jakými úvahami se při posuzování sporné skutečnosti řídil, tj. zda stěžovatelka, ačkoliv nebyla bezprostředním mezujícím sousedem ve sloučeném stavebním a územním řízení, měla být účastníkem správního řízení, a uvedl, které právní normy na případ aplikoval (tj. zejména ustanovení §34 odst. 1 a §59 odst. 1 stavebního zákona), přičemž dospěl k závěru, že stěžovatelka nemohla být účastníkem stavebního řízení, neboť nebyla mezujícím sousedem, který by mohl být předpokládanou stavbou dotčen ve svých právech. Stavební řád ustanovením §140 vylučuje pro určení okruhu účastníků použití zák. č. 71/1967, o správním řízení (správní řád), a proto se na stěžovatelku nevztahuje ustanovení §14 odst. 1 správního řádu, dle kterého se práva účastníka řízení může dovolávat i ten, kdo je dotčen ve svých zájmech (nikoliv jen právech), kterým však podle platné právní úpravy nelze poskytnout ochranu soudní cestou prostřednictvím správní žaloby. K výzvě Ústavního soudu podal své vyjádření Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti s tím, že v daném případě byly dány předpoklady pro postup podle ustanovení §250d odst. 3 o.s.ř., neboť bylo napadeno rozhodnutí, které nemohlo být soudem přezkoumáno. Ve vyjádření dále zopakoval argumenty, které použil v odůvodnění napadeného usnesení. Městský úřad v Třeboni se k ústavní stížnosti nevyjádřil a stejně jako krajský soud a stěžovatel vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, že se krajský soud nezabýval její žalobou proti rozhodnutí správního orgánu meritorně, neboť nebyla přizvána jako účastnice k územnímu a stavebnímu řízení, a nesouhlasí s vymezením okruhu osob, které mohou být účastníky takového řízení. Ústavní stížnost je důvodná. Podle ustanovení §34 odst. 1 zák. č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění platném ke dni rozhodnutí správního orgánu, jsou účastníky územního řízení navrhovatel a organizace či občané, jejichž vlastnická nebo jiná práva k pozemkům nebo stavbám včetně sousedních pozemků a staveb mohou být rozhodnutím přímo dotčena. Účastníky stavebního řízení pak jsou dle §59 tohoto zákona stavebník, jakož i organizace a občané, kteří mají vlastnická nebo jiná práva k sousedním pozemkům nebo stavbám a jejichž práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti, mohou být stavebním povolením dotčeny. Praxe se v době vydání napadeného rozhodnutí klonila k tomu, že "sousedem" je pouze vlastník či uživatel tzv. mezujícího pozemku (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 104/94, publikovaný v časopise Správní právo 4/95, z něhož plyne, že "sousedním pozemkem" ve smyslu §34 odst. 1 stavebního zákona je pouze pozemek, který má společnou hranici s pozemkem, jehož se územní rozhodnutí týká). Na této interpretaci pojmu "sousední pozemek" je založeno také napadené rozhodnutí. Žaloba stěžovatelky tak byla zamítnuta, neboť nebyla účastníkem stavebního řízení a nemohla tak ani využít řádné opravné prostředky. K problematice výkladu pojmu "sousední pozemek" se vyjádřil Ústavní soud již ve svém nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 19/99, kterým bylo zrušeno ustanovení §139 písm. c) stavebního zákona. Uvedené ustanovení, zavedené do stavebního zákona jeho novelou, zák. č. 83/1998 Sb., obsahovalo legální definici pojmu "sousední pozemky a stavby na nich". V odůvodnění citovaného nálezu Ústavní soud mj. uvádí, že: "uzavřená legální definice absolutně vylučující možnost pojmout za účastníky řízení i vlastníky jiných sousedních pozemků než pozemků majících společnou hranici s pozemkem, který je předmětem řízení (tedy i vlastníky pozemku "za potokem", "za cestou", "za zjevně bagatelním co do výměry vklíněným pozemkem ve vlastnictví jiné osoby"), jejichž práva mohou být dotčena, omezuje prostor pro správní uvážení správních orgánů tam, kde je zjevné, že i přes neexistenci společné hranice mohou být práva "nemezujícího" souseda dotčena." V předmětném nálezu Ústavní soud dále vyslovil, že posouzení otázky, kdo je účastníkem řízení, tedy osobou, která očividně může být rozhodnutím vydávaným ve správním řízení dotčena ve svých právech, bude vždy věcí individuálního posouzení, a to jak při rozhodování stavebních úřadů, tak i při rozhodování o přezkoumávání těchto rozhodnutí v rámci správního soudnictví. Pokud jde o přezkoumávané rozhodnutí krajského soudu, Ústavní soud zaujal obdobný přístup. Jak již bylo výše uvedeno, mezi předmětnými pozemky nyní tvoří hranici zjevně bagatelní co do výměry (cca 3 metry) vklíněný pozemek ve vlastnictví jiné osoby (rodičů stavitele). Jeví se v této souvislosti vhodným odkázat i na předválečnou judikaturu; ta vyvozovala, že účastníkem stavebního řízení je nikoli jen "mezující" soused, ale i "dotyčný (interesovaný)" soused, jehož individuálních práv a zájmů se stavba dotýká, tedy i např. majitel nemovitostí vzdálenějších (srov. Boh. A 14314/38, v tomto případě oddělovala pozemek stěžovatele od stavby cesta 4 metry široká). Není tedy rozhodující existence fyzické hranice mezi pozemkem stavebníka a stěžovatele, ale možnost, že i přes jistou, bagatelní vzdálenost může dojít k porušení či ohrožení stěžovatelových práv. Podobný závěr by bylo třeba vyslovit i v daném případě, tím spíš, že stěžovatelka přestala být "sousedem", a tím i účastnicí původního řízení jen na základě toho, že stavitel odprodal třímetrový pruh pozemku svým rodičům. V důsledku toho se stěžovatelkou nebylo jednáno jako s účastnicí, ona tak neměla možnost uplatňovat opravné prostředky, rozhodnutí správního orgánu tudíž nabylo právní moci v prvním stupni a soud musel žalobu zamítnout, neboť skutečně nebyly (a nemohly být) splněny formální předpoklady pro její přípustnost (vyčerpání opravných prostředků, žaloba podaná ve lhůtě). Dalším aspektem, který Ústavní soud vzal v úvahu, je "očividnost" možné dotčenosti práv stěžovatele. Pozemek, tvořící nyní hranici mezi pozemkem stavebníka a stěžovatele, vznikl odprodejem části stavitelova pozemku osobám blízkým (rodičům stavitele). Ústavní soud má za to, že nelze vyloučit společné zájmy stavebníka a osob blízkých na straně jedné, a tím i eventuální dotčení práv stěžovatele na straně druhé. V obdobných případech obecně nelze vyloučit ani obcházení zákona. Tím spíše je pak třeba, aby taková osoba byla přizvána jako účastník k řízení, v němž by svá práva mohla hájit. Ústavní soud dospěl k závěru, že došlo k porušení práva obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí správního orgánu, zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny. Tím, že správní orgán nezacházel se stěžovatelkou jako s účastnicí, ačkoli očividně mohla být rozhodnutím vydávaným ve stavebním řízení dotčena ve svých právech, a to i v právech ústavně chráněných, jako je právo na pokojné užívání majetku, vyřadil ji z možnosti obrátit se k ochraně svých práv na soud. Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva, chráněného čl. 11 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že samotným procesním rozhodnutím krajského soudu nemohlo být porušeno, když navíc i stěžovatelka toto porušení provedením zamýšlené stavby předpokládá až do budoucna. Na základě uvedených skutečností Ústavní soud dle §82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 12. 1998, č.j. 10 Ca 344/98-8 zrušil. Z důvodu procesní ekonomie Ústavní soud zrušil i rozhodnutí Městského úřadu v Třeboni ze dne 8. 8. 1997, č.j. výst. 656/1186/97. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 3. srpna 2000