ECLI:CZ:US:2000:2.US.601.2000
sp. zn. II. ÚS 601/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti O. A., právně zastoupeného JUDr. I. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2000, zp. zn. 7 To 218/2000, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §12 odst. 1 tr. řádu, která zní "soud", a to pouze ve vztahu k výkladu pojmu "orgány činné v trestním řízení" ve vztahu k ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu a návrhu na zrušení ustanovení §260 tr. řádu, §191 odst. 1, §149 odst. 1, §188 odst. 1 písm. e) a §221 odst. 1 tr. řádu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný.
Včas podanou ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 10. 10. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2000, zp. zn. 7 To 218/2000, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen Úmluva). Dále se stěžovatel domáhal uložení tomuto soudu nepokračovat v průtazích při projednávání trestní věci stěžovatele.
Shora uvedeným usnesením rozhodl Krajský soud v Ostravě o odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 2 T 234/99, tak, že tento rozsudek v celém rozsahu zrušil a vrátil věc okresnímu státnímu zástupci k došetření. Podle ústavní stížnosti měl soud ve věci rozhodnout zprošťujícím rozsudkem, a pokud tak neučinil, porušil základní práva stěžovatele zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 90 Ústavy, které korespondují s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin zkrácení daně podle ust. §148 odst. 1 tr. zákona trvá již téměř dva roky, stěžovatel trpí psychickou újmou. Krajský soud v Ostravě, ač souhlasil s odvolacími námitkami stěžovatele, že provedenými důkazy nebyla vina stěžovatele prokázána, nevynesl zprošťující rozsudek, ale postupoval podle ust. §260 tr. řádu, ačkoliv žádná ze stran nenavrhovala provedení dalších důkazů. Tímto postupem byla podle stížnosti výrazně porušena presumpce neviny.
Základem ústavní stížnosti je úvaha, že ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu je protiústavní a v rozporu s čl. 6 Úmluvy, když poskytuje soudu oprávnění a dokonce ze zákona povinnost bez návrhu stran vyhledávat a nařizovat důkazy v neprospěch obžalovaného. Proto ústavní stížnost považuje za protiústavní a navrhuje zrušení ustanovení trestního řádu v §12 odst. 1 tr. řádu, pokud jde o slovo "soud" - soud by tedy nepatřil do výčtu orgánů činných v trestním řízení, §149 odst. 1 tr. řádu (nezamítne-li nadřízený orgán stížnost, zruší napadené usnesení, a je-li podle povahy věci potřeba nového rozhodnutí a) rozhodne sám ve věci, b) uloží orgánu, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje, aby o věci znovu jednal a rozhodl), §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu (při předběžném projednání obžaloby soudem vrácení věci státnímu zástupci k došetření, je-li toho třeba k odstranění závažných vad přípravného řízení nebo k objasnění základních skutečností pro rozhodnutí), §191 odst. 1 tr. řádu (vrácení věci soudem státnímu zástupci, rozvedení ustanovení §188 tr. řádu), §221 odst. 1 tr. řádu (vrácení věci státnímu zástupci soudem k došetření, ukazují-li výsledky hlavního líčení na podstatnou změnu okolností případu a je-li k objasnění věci zapotřebí dalšího šetření), §260 tr. řádu (vrácení věci státnímu zástupci odvolacím soudem).
Základem ústavní stížnosti je úvaha, že ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu je protiústavní a v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy - aby soud byl oprávněn a dokonce povinen ze zákona bez návrhu stran vyhledávat a nařizovat důkazy v neprospěch obžalovaného.
Z hlediska Ústavního soudu, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a v rámci jemu zákonem daných pravomocí bylo třeba předmětnou ústavní stížnost posoudit podle oddílu druhého §§72 až 84 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Napadeným usnesením krajského soudu nebylo pravomocně rozhodnuto o vině stěžovatele, věc nebyla skončena. Naopak podle zásady "in dubio pro reo" bylo postupováno tak, aby byl beze vší pochyby náležitě zjištěn skutkový stav věci jako základní předpoklad spravedlivého rozhodnutí. Soud se tedy řídil ustanovením §2 odst. 5 tr. řádu, jehož znění (bez zkreslení namítaného v ústavní stížnosti) zní: "Orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu."
Napadené usnesení krajského soudu, i když se jeví jako rozhodnutí konečné, protože proti němu zákon opravný prostředek nepřipouští, je ve své povaze rozhodnutím pouze procesním. Vrácení věci státnímu zástupci k došetření v kterémkoli stadiu trestního řízení rozšiřuje prostor obhajoby pachatele v oblasti trestné činnosti, pro niž byl obviněn, obžalován a případně již odsouzen. Jedině zevrubný a všemi dosažitelnými prostředky objasněný a bezpečně zjištěný skutkový stav věci poskytuje základ pro spravedlivé rozhodnutí o vině. A to jak pro odsouzení, tak i pro zproštění. Důvody §226 pro zproštění obžaloby jsou kvalitativně rozdílné, zda bylo či nebylo prokázáno, že se stal skutek, je-li tento skutek trestným činem a zda jej spáchal obžalovaný. Rozdílné důvody zproštění obžaloby mohou mít rozdílné důsledky občanskoprávní i jiné. Konečně vrácení věci k došetření může mít za následek, že obžaloba nebude vůbec podána. Za současného stavu řízení není žádná z těchto možností zásadně vyloučena.
Postup obecného soudu odpovídá zákonu platnému v současné době, pro stěžovatele se jeví spíše jako výhodný, žádné z jeho základních práv nepoškozuje a neporušuje. Naopak rozšiřuje možnosti jeho obhajoby a jejího úspěšného uplatnění v dalším průběhu řízení.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem je předmětná ústavní stížnost nejen nedůvodná, ale i podaná předčasně. Podaná v době, kdy se stěžovateli v daném stadiu řízení otevírá zákonná možnost čerpání řady procesních prostředků k uplatnění vlastní obhajoby - tedy ochrany jeho práv.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout podle ust. §43 odst. 1 písm e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pro její nepřípustnost ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Neúspěšnost ústavní stížnosti vylučuje posouzení návrhů na zrušení shora uvedených ustanovení trestního řádu jako neústavních.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 12. prosince 2000