ECLI:CZ:US:2000:2.US.80.2000
sp. zn. II. ÚS 80/2000
Usnesení
II. ÚS 80/2000
1
LJ
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. Ch., a V. M., obou zastoupených JUDr. P. N., advokátem, proti opatření a zásahu orgánů veřejné moci - starosty obce B., okres Litoměřice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 9. 2. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatelů směřující proti opatřením a jiným zásahům orgánů veřejné moci. Vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížnost nesplňovala náležitosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem, byli stěžovatelé vyzváni Ústavním soudem k odstranění vad podání. Po prodloužení lhůty doručil zástupce stěžovatelů ve stanoveném termínu návrh na zahájení řízení - ústavní stížnost podle ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
V návrhu ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že předmětem ústavní stížnosti je opatření a zásah orgánů veřejné moci - starosty obce B., okres Litoměřice, kterým porušil základní právo ve smyslu ustanovení §87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, a to konkrétně svým jednáním, které prezentoval písemně dopisem stěžovatelům dne 13. 1. 2000, čj. 34/2000, a 26. 1. 2000, čj. 74/2000, odmítl v obci B. vyhlásit konání referenda týkajícího se rozdělení obce a osamostatnění části obce P., a to i přesto, že petice k návrhu na konání referenda měla dle tvrzení stěžovatelů všechny náležitosti požadované příslušnými právními předpisy, tj. zákona č. 367/1990, Sb., o obcích a zákona č. 298/1992 Sb., o místním referendu. Petici též podepsal příslušný počet obyvatel obce. Starosta obce B. zmařil konání referenda s údajným odkazem na formální vady petičního návrhu. Tyto důvody však stěžovatelé považují za účelové a právně irelevantní. Jsou přesvědčeni, že obec B., zastoupená starostou, měla povinnost referendum vyhlásit. Z těchto důvodů stěžovatelé tvrdí, že starosta obce B. učinil opatření jako orgán veřejné moci, kterým porušil základní právo občanů na konání referenda, tzn. právo zaručené ústavou ČR v čl. 10. Proto stěžovatelé v petitu své
II. ÚS 80/2000
ústavní stížnosti žádají, aby Ústavní soud rozhodl, že obec B. porušila základní právo občanů zaručené ústavou a dále, že tato je povinna vyhlásit referendum o návrhu na rozdělení obce B. na samostatné správní celky B. a P.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že k porušení blíže nespecifikovaných ústavně zaručených práv došlo tím, že obecní rada obce B. po obdržení návrhu na konání referenda a jeho posouzení, zda návrh splňuje stanovené náležitosti a zda lze referendum konat, referendum nevyhlásila z důvodu, že návrh neměl stanovené náležitosti a vyrozuměla o tom stěžovatele ve lhůtě do 21 dnů od podání návrhu (§71 odst. 1 a 2 zákona č. 298/1992 Sb., o místním referendu).
Proti vyjádření starosty obce B.a ze dne 13. 1. 2000, čj. 34/2000, podali stěžovatelé odvolání na Obecní úřad v B., na které tento úřad reagoval sdělením ze dne 26. 1. 2000, čj. 74/2000, přičemž stěžovatelům oznámil, že s ohledem na to, že ve věci nebylo zahájeno správní řízení, nelze považovat vyjádření starosty obce ze dne 13. 1. 2000, čj. 34/2000, za správní rozhodnutí. Obecní úřad postupoval v souladu s ustanovením §12, 13 a 71 zákona č. 298/1992, o místním referendu, a veškeré podklady podstoupil k posouzení a vydání stanoviska na Okresní úřad v Litoměřicích.
Pravidla konání místního referenda jsou obsažena v zákoně č. 298/1992 Sb., o místním referendu, ve znění zákona č. 152/1994 Sb. Prováděcím předpisem je pak vyhláška ministerstva vnitra ČR č. 433/1992 Sb., o úkolech obcí při zajišťování voleb do zastupitelstev v obcích a při místním referendu, ve znění vyhlášky č. 173/1994 Sb.
Podle ustanovení §71 odst. 1 zákona č. 298/1992 Sb., o místním referendu, obecní rada po obdržení návrhu na konání referenda posoudí, zda návrh splňuje stanovené náležitosti a zda lze referendum konat. Podle odst. 2 téhož ustanovení, obecní rada nevyhlásí referendum, nemá-li návrh stanovené náležitosti, nebo v případech, v nichž nelze referendum konat. Pokud má za to, že referendum nelze vyhlásit, vyrozumí o tom navrhovatele do 21 dnů od podání návrhu. Jinak obecní rada ve stejné lhůtě referendum vyhlásí.
Ústavní soud se byl nucen nejprve zabývat otázkou, zda je příslušný k projednání ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR (§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Účastníkem řízení o ústavní stížnosti je pak stěžovatel a státní orgán, nebo i jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje.
Podaná ústavní stížnost vybočuje z poslání a pravomoci Ústavního soudu, který podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a je oprávněn rozhodovat o věcech uvedených taxativně v čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR. Ústavní soud by pouze mohl konstatovat, že určitým pravomocným rozhodnutím, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci byla porušena základní práva a svobody zaručené ústavními předpisy nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR, příslušné opatření nebo zásah zrušit, popř. přikázat orgánu veřejné moci, aby se zásahu zdržel. O takový případ se však dle petitu stěžovatelů, kterým je Ústavní soud vázán, nejedná. Ústavní soudnictví České republiky je v zásadě
II. ÚS 80/2000
vybudováno na principu kasačním, jehož důsledkem mimo jiné je, že není v pravomoci Ústavního soudu, aby ukládal komukoli jakékoli povinnosti (§82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Návrh stěžovatelů na uložení povinnosti obci B. vyhlásit referendum o návrhu na rozdělení obce B. na samostatné správní celky B. a P. jde proto zcela zřetelně nad rámec pravomocí, které byly Ústavnímu soudu zákonodárcem svěřeny.
Ústavní stížnost tak nesplňuje stanovené zákonné podmínky pro podání ústavní stížnosti a za tohoto stavu věci nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako ústavní stížnost, k jejímuž projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 10. května 2000
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu