Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 03.05.2000, sp. zn. II. ÚS 89/98 [ nález / CEPL / výz-3 ], paralelní citace: N 66/18 SbNU 93 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:2.US.89.98

sp. zn. II. ÚS 89/98 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti M., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 1997, č.j. 2 Cdon 1615/96-160, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 1996, č.j. 9 Co 512/96-133, a rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 5. 1993, č.j. 18 C 292/93-110, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení aj. K., jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto: Návrh se zamítá. Odůvodnění: Stěžovatelka podala dne 24. 2. 1998 ústavní stížnost, která byla osobně doručena Ústavnímu soudu téhož dne. Ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 1997, č.j. 2 Cdon 1615/96-160. Tímto rozsudkem bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 1996, č.j. 9 Co 512/96-133, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 5. 1993, č.j. 18 C 292/93-110. Podle názoru stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její práva podle čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu 18 C 292/93, který je veden u Okresního soudu Frýdek-Místek, vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu. Na základě žaloby vedlejšího účastníka zrušil v I. části rozsudku okresní soud kupní, resp. postupní a darovací smlouvu, uzavřenou mezi ním a stěžovatelkou podle §8 odst. 3 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), v tehdy platném znění v části, v níž se darem převádějí blíže specifikované nemovitosti a v II. části výroku rozsudku zamítl návrh vedlejšího účastníka na zaplacení pozemků. V odvolání stěžovatelka okresnímu soudu mimo jiné vytkla, že se nezabýval otázkou případného zaplacení ceny bezúplatně převáděných pozemků navrhovateli. Případný souhlas či nesouhlas vlastníka je přitom pro konečné rozhodnutí zásadní. Krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil s odvoláním na nesporná skutková zjištění a na výklad §8 odst. 3 (nyní odst. 4) v judikatuře Nejvyššího soudu (3 Cdon 1041/96) a Ústavního soudu (č. 131/1994 Sb.). Současně dospěl k závěru (č.l. 137 soudního spisu), že v řízení nebyla tvrzena, tím méně prokázána, existence jakéhokoli souhlasu s uhrazením ceny předmětných pozemků. Zmíněný souhlas je souhlasem podle hmotněprávního předpisu a nepřichází do úvahy poučovací povinnost soudu podle §5 o.s.ř. Dále zamítl návrh na připuštění dovolání, o které stěžovatelka požádala pro případ potvrzení prvoinstančního rozsudku. V dovolání stěžovatelka zopakovala svou argumentaci proti výkladu §8 odst. 3 (4) zákona o půdě. Znovu poukázala na význam tehdy platných směrnic (rozuměj Směrnice vydaná dne 15. 5. 1964 Ministerstvem spravedlnosti a Ministerstvem zemědělství, lesního a vodního hospodářství, č. j. 61 516/64-MZ-práv., o postupu při registraci smluv u státních notářství a při udělování souhlasu k převodům a nájmům některých druhů nemovitostí okresními národními výbory) a zdůraznila, že předmětná smlouva byla uzavřena již v roce 1961, nikoli až po vydání této směrnice. Sankce nezaregistrování kupní smlouvy tak tehdy nebyla dána, navíc vedlejší účastník jí pozemky dobrovolně a bezplatně nabízel, ač na něj nebyl vykonáván nátlak. Odvolacímu soudu vytkla jeho hodnocení postupu okresního soudu, který se nezabýval pro nadbytečnost alternativním návrhem vedlejšího účastníka na zaplacení ceny pozemků. Jde o nutnost vždy případný souhlas zkoumat. Stěžovatelka přitom nebyla ani jednou vyslechnuta, jednání se pro zdravotní potíže nemohla zúčastnit a ztratila tak možnost udržet vlastnické právo. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že je připustil z důvodu §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a v rozsudku je zamítl. Rozsudek o dovolání jako poslední prostředek, který jí k ochraně jejího práva poskytuje zákon, napadla stěžovatelka ústavní stížností, ve které pokračuje v argumentaci z odvolání a dovolání. Její výtky lze shrnout do těchto základní bodů: 1) bylo rozhodnuto o faktickém odnětí vlastnictví k jejím pozemkům bez její přítomnosti a bez toho, aby se mohla sama vyjádřit. Nejvyšší soud nesprávně vyhodnotil neúčast stěžovatelky při jednání okresního a odvolacího soudu, když uvádí, že mohla kdykoli vyjádřit svůj souhlas s úhradou ceny pozemků, naposled v odvolacím řízení. Stěžovatelka však namítá, že naposled v odvolání okresnímu soudu vytkla, že se nezabýval otázkou případného zaplacení ceny bezúplatně převáděných pozemků vedlejšímu účastníku. Případný souhlas či nesouhlas vlastníka je přitom pro konečné rozhodnutí zásadní, pokud má být rozhodnuto ve prospěch navrhovatele. Neměla možnost se řízení zúčastnit a tím vyslovit souhlas nebo nesouhlas se zaplacením kupní ceny; 2) nebyl správně posouzen §8 odst. 4 zákona o půdě. Okresní soud zamítl návrh vedlejšího účastníka na zaplacení pozemků bez jakéhokoli zdůvodnění pro nadbytečnost. V odvolání stěžovatelka okresnímu soudu mimo jiné vytkla, že se nezabýval otázkou případného zaplacení ceny bezúplatně převáděných pozemků navrhovateli. Případný souhlas či nesouhlas vlastníka je přitom pro konečné rozhodnutí zásadní. Krajský soud však vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu (srov. R 16/96, s. 51), který se však vztahuje na jiný případ. Pro rozhodnutí okresního i krajského soudu byl rozhodující nesouhlas se zaplacením pozemků. Nešlo proto o poučovací povinnost, nýbrž o zákonný předpoklad aplikace §8 odst. 4 písm. a) zákona o půdě. Zákonná podmínka má být vždy zkoumána z iniciativy soudu. Absence vyjádření stěžovatelky nemohla být vyložena tak, že soud může rozhodnout podle vlastního uvážení; 3) pozemky převáděné bezúplatně nepatřily k budově uvedené ve smlouvě kupní. Pozemky jí byly nabídnuty vedlejším účastníkem bezúplatně, protože nechtěl nést břemeno práce v zemědělském družstvu. Vedlejší účastník se též vzdal možnost darování kdykoli v budoucnosti odvolat. Nebyl též na něj činěn žádný politický nátlak a nejednal v tísni. Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Za Nejvyšší soud ČR se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. H. M., která uvedla, že Nejvyšší soud ČR připustil dovolání a rozhodl, vázán dovolacími důvody v otázce nesprávného právního posouzení věcí a dále z úřední povinnosti o tom, zda řízení netrpělo vadami ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř., popř. jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V dalším odkázala na odůvodnění rozsudku a dovolacího soudu a navrhla zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastník poukázal zejména na rozsudek dovolacího soudu a argumenty v něm uvedené a navrhl ústavní stížnost zcela zamítnout. Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje včetně dovolání. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou. Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. K jednotlivým výše formulovaným stížnostním bodům je třeba uvést: ad 1) Stěžovatelka měla možnost vyjádřit své stanovisko vyjadřující ochotu zaplatit cenu pozemků a ponechat si je tak ve svém vlastnictví. To, že nebyla přítomna osobně řízení před okresním nebo krajským soudem, nelze hodnotit jako porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť rozhodující nebylo její ústní prohlášení před soudem, nýbrž prohlášení o tom, že jako vlastník, jež nabyl pozemky v zákoně popsaným způsobem, uhradí cenu darovaných pozemků podle cenových předpisů platných ke dni 24. června l991 s tím, že při stanovení ceny se cena pozemku bude posuzovat podle druhu kultury v době darování. Takový souhlas mohla vyjádřit i prostřednictvím svého právního zástupce, který byl při soudním jednání přítomen. Ustanovení, že souhlas se může učinit pouze ústně, a to vůči soudu, v zákoně o půdě obsaženo není. Proto nebyl ani důvod zjišťovat, zda měl pravdu vedlejší účastník, který namítal, že zdravotní stav stěžovatelky později umožňoval, aby se k soudu dostavila. Stěžovatelka se pouze snaží dohnat to, co zameškala během nalézacího a odvolacího řízení a co se jí nepodařilo napravit ani v rámci dovolacího řízení. Nakonec ani v ústavní stížnosti své stanovisko nemění, neboť v ní (což však není pro posouzení ústavnosti postupu Nejvyššího soudu vůbec významné) v dodatku prohlašuje, že souhlasí s úhradou ceny pozemku v případě, že bude nárok vedlejšího účastníka shledán oprávněným, ale současně jako základ uvádí, že s návrhem vedlejšího účastníka zcela nesouhlasí. Ústavní soud si je vědom významu ochrany vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny i v případech restitucí formou předvídanou §8 odst. 4 zákona o půdě. Takovéto prohlášení o ochotě zaplatit za pozemky po proběhlém řízení však již nemůže mít právní význam. Mělo být učiněno v předchozím řízení, a to se nestalo. Úkolem soudu v něm nebylo poučovat nebo vyzvat stěžovatelku, aby souhlas vyslovila, nýbrž zjistit, zda s návrhem vedlejšího účastníka, který měl alternativní podobu, souhlasí nebo nesouhlasí. Ani v ústavní stížnosti však stěžovatelka souhlas se žalobou ve smyslu §8 odst. 4 nevyslovila. Teprve pro případ neúspěchu volí cestu zaplacení ceny pozemků. Zákon však tento souhlas požaduje předem, aby o něm mohl soud rozhodnout, a nikoli, aby soud rozhodl, a aby se teprve následně vlastník rozhodl, že cenu zaplatí. Nesouhlasila-li stěžovatelka s žalobním návrhem vůbec, nesouhlasila s jeho základem, takže vylučovala oba druhy rozhodnutí nalézacího soudu. Postup soudu v tomto případě není založen na zjištění, s čím by vlastník souhlasil v případě neúspěchu v soudním řízení. Je založen na zjištění, zda vlastník ještě před vynesením rozsudku uznává důvodnost žaloby a chce darované pozemky zaplatit podle pravidel §8 odst. 4 zákona o půdě, anebo že důvodnost žaloby popírá. Ve druhém případě soud rozhodne o zrušení příslušné části předmětné smlouvy, aniž by byl povinen se pro tento případ dotázat, zda alespoň nyní souhlasí se zaplacením kupní ceny za darované pozemky. ad 2) Pokud jde o námitky stěžovatelky k výkladu a použití §8 odst. 4 zákona o půdě, je třeba uvést tyto důvody neopodstatněnosti stížnosti. Ústavní soud se především musel vypořádat s ústavní argumentací stěžovatelky, která v postupu a rozhodnutí obecných soudů spatřuje porušení svého vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, podle kterého má "každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu." Především Ústavní soud přihlédl k tomu, že stěžovatelka nespojila svou ústavní stížnost s návrhem na zrušení výše citovaných částí §8 odst. 4 zákona o půdě, ve znění pozdějších předpisů. Sám II. senát Ústavního soudu neshledal důvody pro postup podle §78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a odkazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu č. 131/1994 Sb., kterým byl zamítnut návrh na zrušení zákona č. 183/1993 Sb., kterým bylo uvedené ustanovení vloženo do zákona o půdě a kde byl vyložen rozdíl mezi vyvlastněním a nuceným omezením vlastnického práva ve srovnání s restitucí jako odstraněním protiprávnosti při převodu vlastnického práva na současného vlastníka. Pokud jde o samotnou argumentaci stěžovatelky, Ústavní soud se s ní nemohl ztotožnit. Ve výše citovaném nálezu č. 131/1994 Sb. Ústavní soud zdůraznil, že §8 odst. 3 (nyní odst. 4) je ustanovením specifickým. Tuto jeho zvláštnost je však třeba spatřovat v tom, že se vymyká konstrukci restitučních předpisů v tom, že napravuje vztahy vzniklé nikoli mezi fyzickou osobou (původním vlastníkem) a státem nebo právnickou osobou, jak je předpokládá §4 odst. 1 a 2 zákona o půdě, nýbrž mezi fyzickými osobami v době, kdy byl činěn na vlastníky nátlak ve smyslu tehdy platných směrnic (Směrnice vydaná dne 15. 5. 1964 Ministerstvem spravedlnosti a Ministerstvem zemědělství, lesního a vodního hospodářství, č. j. 61 516/64-MZ-práv., o postupu při registraci smluv u státních notářství a při udělování souhlasu k převodům a nájmům některých druhů nemovitostí okresními národními výbory), kdy pod sankcí nezaregistrování kupní smlouvy byla omezena smluvní svoboda vlastníků. To však neznamená, že smlouvy, uzavřené před vydáním této směrnice, ve kterých docházelo k obdobným situacím, nespadají pod režim §8 odst. 4 zákona o půdě. V případě, že vlastník pozemku své pozemky bezúplatně převedl v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily, a jsou-li tyto pozemky ve vlastnictví osoby, jíž byly darovány nebo bezúplatně převedeny, nebo ve vlastnictví osoby této osobě blízké, není rozhodující, zda se postupovalo podle dané směrnice, nýbrž to, zda k tomu došlo v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (§1 odst. 1 zákona o půdě). ad 3) Pokud jde o námitku, že pozemky převáděné bezúplatně nepatřily k budově uvedené ve smlouvě kupní, je třeba poukázat na účel a smysl přijaté právní úpravy, která řeší nápravu situace, kdy byl možný prodej budovy jen s podmínkou současného darování určitých pozemků. Kromě toho jde o námitku, kterou bylo třeba uplatňovat v řízení před obecnými soudy, což se nestalo, jak plyne z rozsudku odvolacího soudu (viz i odvolání na č.l. 118 až 120 soudního spisu). K tvrzení stěžovatelky, že k nátlaku v roce 1961 nedošlo, je třeba uvést, že v daném případě nešlo o darování v tísni, nýbrž o druhý případ, se kterým počítá §8 odst. 4 zákona o půdě, tj. o bezúplatný převod v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily. V takovém případě jednání svobodné či jednání v tísni není třeba prokazovat, neboť se vychází z objektivní situace a povahy majetkových vztahů a majetkoprávních úkonů založených v civilizované společnosti na vztazích ekvivalence. Situace, ve které k takovým neekvivalentním převodům docházelo, nevznikla v důsledku přijetí uvedené Směrnice v roce 1964, nýbrž předchozí politikou státu, zaměřenou na kolektivizaci spojenou s vytvářením nových právních institutů užívání půdy, ve kterých tato půda pro vlastníky prakticky ztratila hodnotu a jejich vlastnická oprávnění byla zredukována na pouhé "vlastnění". Již v roce 1951 stanovil §1 zákona č. 65/1951 Sb., o převodech nemovitostí a o pronájmech zemědělské a lesní půdy, že k převodu nemovitosti a k pronájmu zemědělské nebo lesní půdy je třeba přivolení okresního národního výboru a příčí-li se převod nebo pronájem obecnému zájmu, okresní národní výbor přivolení odepře. Tento proces byl formálně dovršen nikoli až zmíněnou směrnicí, která ani není právním předpisem, nýbrž jen návodem pro postup příslušných orgánů, nýbrž právním aktem nejvyšší právní síly v podobě čl. 8 odst. 3 Ústavy ČSSR z roku 1960, který stanovil, že "půda, sdružená ke společnému družstevnímu hospodaření, je ve společenském užívání jednotných zemědělských družstev". Ústavní soud tak dospěl k názoru, že postupem soudu sice bylo zasaženo základní právo stěžovatelky zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny, stalo se tak však ústavně konformním postupem nápravy křivd z let 1948 až 1989. Proto nedošlo ani k porušení čl.1 a čl. 90 Ústavy ČR. Nebyly tak shledány důvody, proč by se měl Ústavní soud odchýlit od své ustálené judikatury v těchto otázkách a bylo proto rozhodnuto tak, jak je ve výroku uvedeno (§82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 3. května 2000