Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 03.02.2000, sp. zn. III. ÚS 103/99 [ nález / ŠEVČÍK / výz-3 ], paralelní citace: N 17/17 SbNU 121 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:3.US.103.99

sp. zn. III. ÚS 103/99 Nález Ústavní soud rozhodl dne 3. 2. 2000 v ústním jednání ve věci stěžovatele J. O., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. prosince 1998, sp. zn. 9 To 983/98, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. listopadu 1998, sp. zn. 7 Nt 4403/98, týkající se přezkumu rozhodnutí o vzetí do vazby, takto: Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. prosince 1998, sp. zn. 9 To 983/98, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. listopadu 1998, sp. zn. 7 Nt 4403/98, se zrušují. Odůvodnění: Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě ze zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. listopadu 1998 (7 Nt 4403/98), kterým bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby a spolu s ním též jeho stížnost zamítající usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. prosince 1998 (9 To 983/98) a tvrdil, že oba obecné soudy jako orgány veřejné moci svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a osobní svobodu ( čl. 36 odst. 1, čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecné soudy rozhodující o jeho vzetí do vazby se řádným způsobem nevypořádaly s důvody, pro něž byl stěžovatel vzat do vazby a nezabývaly se tak porušením jeho ústavné zaručeného práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), zejména když ve své stížnosti výslovně vznesl námitku stran překročení 24hodinové lhůty, ve které jsou orgány policie povinny zadrženou osobu předat soudu. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů zrušil. Krajský soud v Brně, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost směřuje především, se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) vyjádřil podáním předsedkyně senátu 9 To, z něhož ústavní stížnosti napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 3 zákona) tak, že odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby stěžovatelova ústavní stížnost byla zamítnuta, aniž by se však jakkoli vyjádřil k tvrzením ústavní stížnosti co do porušení ústavně zaručených základních práv. Stejně tak Městský soud v Brně se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil podáním soudce, který o vzetí do vazby stěžovatele rozhodoval, a to tak, že veškerá odůvodnění a tedy i vyjádření jsou uvedena v odůvodnění rozhodnutí, kde "soud dává zřetelně najevo, že zákon porušen nebyl". Z nařízeného ústního jednání se předsedkyně senátu 9 To Městského soudu v Brně omluvila (čl. 19 spisu Ústavního soudu), soudce městského soudu v Brně se jednání bez omluvy nezúčastnil. Vedlejší účastník, Městské státní zastupitelství v Brně, ač o ústavní stížnosti stěžovatele bylo vyrozuměno, svého práva z vedlejšího účastenství (§76 odst. 2 zákona) nevyužilo (č. l. 8 spisu Ústavního soudu). Ústavní stížnost je důvodná. Podle odůvodnění stěžovatelem napadeného rozhodnutí obecný soud II. stupně jako soud odvolací zamítl jeho stížnost do rozhodnutí soudu I. stupně proto, že dospěl k závěru, že mu jako "obviněnému hrozí vysoký trest odnětí svobody s ohledem na skutek, pro který je stíhán a byl již v minulosti soudně trestán", z čehož následně dovodil, že "hrozí obava, že by se mohl vyhýbat trestu - trestnímu stíhání a mohl by i pokračovat v páchání trestné činnosti, aby si zajistil prostředky k obživě", a dále že vzhledem k charakteru trestné činnosti, která měla být spáchána ve spolupachatelství "je dána důvodná obava, že by obviněný mohl působit na pachatele či svědky dosud ve věci nevyslechnuté", aniž by však tyto osoby blíže označil. Námitkou stěžovatele stran překročení ústavně stanovené lhůty k omezení osobní svobody (čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ve znění před novelou provedenou zákonem 162/1998 Sb.) se odvolací soud nezabýval. K obdobným závěrům ohledně důvodu vazby dospěl předtím i Městský soud v Brně, který o vzetí stěžovatele do vazby rozhodoval, a který důvody vazby spatřoval zejména v tom, že stěžovatel "nikde nepracuje a je zde nebezpečí, že se bude skrývat" a že "se bude snažit domluvit se spoluobviněnými na společné obhajobě", a protože nepracuje, "bude pokračovat v trestné činnosti". Pokud jde o dodržení ústavní lhůty k předání zadržené osoby soudu, dospěl městský soud k závěru, že tato lhůta byla zachována, neboť stěžovatel (obviněný) nemohl prokázat svoji totožnost a byl proto předveden dne 16. 11. 1998 v 16.00 hodin k provedení služebních úkonů za účelem zjištění jeho totožnosti a objasnění věci. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že totožnost stěžovatele byla zjištěna dne 17.11.1998 v 10.00 hodin, a tudíž lhůta stanovená §13 odst. 8 zák. č. 283/1991 Sb. (tj. lhůta stanovená zákonem ke zjištění totožnosti) byla zachována, neboť stěžovatel byl dle §76 odst. 1 tr. ř. zadržen a v souladu s ustanovením zákona ( §76 odst. 4 tr. ř.) byl dne 18. 11. 1998 v 9.35 hodin předán soudci návrh Městského státního zastupitelství v Brně na jeho vzetí do vazby; soudce obecného soudu o vzetí do vazby rozhodl téhož dne v 13.50 hodin. Podle těchto zjištění obecných soudů k omezení osobní svobody stěžovatele nezákonným a protiústavním způsobem dojít nemohlo. Ústavní soud necítě se vázán skutkovými zjištěními učiněnými v předchozích řízeních (§81 zákona) provedl důkaz spisem Krajského soudu v Brně (Nt 4403/98), a takto zjistil, že se stěžovatelem, jehož totožnost byla zjištěna (ověřena) datem narození, rodným číslem a bydlištěm, byl dne 16. 11. 1998 v 19.30 hod. sepsán Policií České republiky (městským ředitelstvím Brno, I. odborem kriminální policie, v Brně, Cejl 4/6) protokol (bez uvedení spisové značky) o vydání věci, na jehož základě stěžovatel dobrovolně vydal osobní motorové vozidlo tov. zn. BMW 520/I, černé barvy. Poté Ústavní soud zjistil, že podle zápisu v knize dozorčího na Obvodním oddělení Policie ČR Brno - Komárov byl stěžovatel předveden na služebnu dne 16. 11. 1998 v 16.00 hod. a k jeho předání do policejní cely jako osoby zadržené došlo téhož dne ve 21.40 hod. (č. l. 20 spisu Ústavního soudu). Ústavní soud doplnil dokazování také výslechem stěžovatele, z jehož výpovědi vyplynuly skutkové okolnosti patrné z odůvodnění ústavní stížnosti a z takto doplněného zjištění skutkového stavu vyvodil následující závěry: Listinou základních práv a svobod je zaručena osobní svoboda (čl. 8), když následně (odst. 3) jsou jí stanoveny podmínky, za nichž lze osobu podezřelou nebo obviněnou ze spáchání trestného činu zadržet a také lhůty, v nichž musí být osoba, takto na svobodě omezená, seznámena s důvody zadržení, musí být vyslechnuta a buď propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu (§75 tr. ř.). Doplněním dokazování v řízení o ústavní stížnosti, včetně výslechu stěžovatele, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, jako osoba podezřelá ze spáchání trestného činu, byla policejními orgány (viz vpředu) omezena na své osobní svobodě již dne 16. listopadu 1998 šestnácti hodin (patrně však ještě dříve), a to do 18. listopadu 1998 devíti hodin třiceti minut, tj. do doby, kdy státní zástupce podal soudu návrh na jeho vzetí do vazby; jestliže totiž stěžovatel byl policejními orgány předveden k výslechu dne 16. listopadu 1998 (zřejmě dopoledne), a jestliže sepis protokolu (o vydání vozidla) byl s ním ukončen téhož dne v 19.35 hod., nejen že jde o dobu, od které z hlediska běhu lhůt nelze odhlédnout, ale jde současně o skutečnost, která očividně vyvrací tvrzení orgánů veřejné moci, že totožnost stěžovatele byla zjištěna teprve dne 17. listopadu 1998 dopoledne (v 10.00 hodin). Ostatně pochybnosti budí i časové údaje pojaté do téhož protokolu, dle nichž "s výslechem bylo započato inkriminovaného dne v 19.30 hod. a protokol byl ukončen a podepsán v 19.35 hod."; takto tvrzená doba trvání procesního úkonu by byla zjevně nepřiměřená takovému procesnímu úkonu jako je vydání věci (motorového vozidla), neboť v době protokolem tvrzených pěti minut lze jen stěží vyhotovit samotný protokol; závěry policejních orgánů přijaté následně obecnými soudy, že totožnost stěžovatele byla zjištěna až 17. listopadu 1998 dopoledne proto Ústavní soud odmítl a skutková zjištění uzavírá tak, že pokud stěžovatel nebyl po skončeném výslechu dne 16. listopadu 1998 v 19.35 hodin propuštěn na svobodu (č. l. 20 spisu), případně jako zadržený předán soudu, šlo o nezákonné omezení jeho osobní svobody (§75 tr. ř.), zejména byl-li soudem vzat do vazby až 18. listopadu 1998 (v 9.25 hod.). Obecné soudy obou stupňů tím, že přehlédly časové souvislosti patrné ostatně již ze spisu a že svá rozhodnutí založily toliko na tvrzení obsažená v návrhu státního zastupitelství, rozhodly způsobem, který není v souladu se zákonem, a tím spíše není ústavně souladný; toto pochybení obecných soudů je o to vážnější, že právě jim je ústavně přikázána povinnost poskytovat ochranu právům (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), z čehož jím - pod aspekty ústavně zaručeného práva na osobní svobodu - současně plyne povinnost přezkumu tvrzení, závěrů a postupu policejních orgánů a bránit tak porušování zákonem (ústavně) stanovených lhůt, případně vyloučit jejich účelové obcházení. Ústavní soud při úvahách nad důvody ústavní stížnosti nemohl přehlédnout ani neúplnost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který přes výslovné námitky stěžovatele, co do překročení již dříve zmíněných lhůt, vznesené námitky opomněl a jimi se nikterak nezabýval; v této souvislosti je proto na místě připomínka, že Ústavní soud již dříve ve své ustálené praxi vyložil, že z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci (v daném případě povinnost plynoucí z ust. §125 tr. ř.) jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 150/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., vydání 1., č. 49, Praha 1995 a další). S ohledem na význam ústavně zaručených základních práv včetně téhož práva na osobní svobodu, případně s ohledem na závažnost zásahu do tohoto práva, požadavek zákonem vyžadovaného způsobu odůvodnění rozhodnutí, jímž k jeho omezení dochází, je o to více důrazně důvodný, a proto také jen povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jimž je osobní svoboda omezena, není v souladu s ústavním pořádkem republiky; Ústavní soud proto shledal, že odůvodnění vazebních rozhodnutí obou obecných soudů, vycházející vlastně toliko z domněnek nebo ze sice možných nikoli však výlučných eventualit, bez odkazu na konkrétní okolnosti, které by měly existenci vazebních důvodů (§67a, b, c tr. ř. před novelou) založit, neodpovídají již dříve v jeho ustálené rozhodovací praxi vyloženým podmínkám jako nezbytného předpokladu práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Z důvodů takto rozvedených byla ústavní stížnost stěžovatele shledána jako důvodná, a proto stěžovatelem napadená rozhodnutí obecných soudů obou stupňů byla zrušena [§82 odst. 1, 3 písm. a) zákona], neboť obě jsou zatížena totožnými ústavně nesouladnými vadami. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona). V Brně dne 3. února 2000