ECLI:CZ:US:2000:3.US.116.2000
sp. zn. III. ÚS 116/2000
Usnesení
III. ÚS 116/2000
Ústavní soud rozhodl dne 30. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. Č., zastoupené JUDr. Z. M., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 1999, sp. zn. 27 Co 587/99, spolu s návrhem na vyloučení odkladného účinku a se žádostí o projednání mimo pořadí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 1999 (27 Co 587/99-54) a tvrdila, že označený obecný soud tímto svým rozhodnutím porušil její ústavně zaručené základní právo plynoucí
z Listiny základních práv a svobod (čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud jako soud odvolací změnil rozhodnutí obecného soudu I. stupně tak, že žalované (a dalším spolužalovaným) uložil formou předběžného opatření ve prospěch žalobkyně trpět využívání bytu ve výroku rozhodnutí blíže označeného a popsaného. S odkazem na již dříve zmíněná ústavně zaručená práva proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecného soudu (viz vpředu) zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z obsahu jí napadeného rozhodnutí obecného soudu se podává, že obecný soud II. stupně shledal žalobkyní podaný návrh na vydání předběžného opatření (§74 odst. 1 o. s. ř.) důvodný, když zjistil - stručně shrnuto - že žalobkyně, jako podílová spoluvlastnice rodinného domku, v němž se uvažovaný byt nachází, v současné době se svými nezletilými dcerami N. a M. nemá kde bydlet, že tohoto bytu dříve užívala na základě dohody všech spoluvlastníků a že s jeho užíváním přestala poté, co její druh (syn stěžovatelky a spoluvlastník dotčeného rodinného domku) zemřel a užívání bytu jí bylo znemožněno; v těchto skutečnostech shledal obecný soud naplnění zákonné podmínky pro vydání předběžného opatření, a proto, odmítnuv opačné závěry obecného soudu I. stupně, se zdůrazněním, že jeho rozhodnutí neprejudikuje konečné rozhodnutí ve věci samé, návrhu žalobkyně vyhověl a uložil stěžovatelce jako žalované trpět nerušené užívání bytu žalobkyní.
Rozhodnutí obecného soudu II. stupně jako soudu odvolacího je ve shodě se zákonem, jeho odůvodnění zcela odpovídá požadavkům zákona (§157 odst. 2 o. s. ř.), a proto mu ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nelze nic podstatného vytknout, zejména jestliže tvrzení ústavní stížnosti, a zejména její odůvodnění, svou povahou míří proti věcné správnosti či věcné legalitě jí napadeného rozhodnutí; za této situace nezbývá než stěžovatelce připomenout, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví, takový přezkum, o jaký svou ústavní stížností usiluje, nepřísluší, a že zvláštní podmínky, které by jeho ingerenci do jurisdikce obecného soudu umožňovaly, v posuzované věci dány nejsou, a jejichž existenci stěžovatelka ostatně ani netvrdila (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, nález ve věci
III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další). Odkazy stěžovatelky jsou na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny základních práv a svobod), případně na ústavně zaručené právo na soudní ochranu
(čl. 36 Listiny základních práv a svobod,) jsou proto nedůvodné, mimo jiné i proto, že
o způsobu a rozsahu užívání rodinného domku, též s přihlédnutím k tvrzeným nedobrým vztahům mezi účastníky řízení, bude následně rozhodnuto meritorním rozhodnutím obecných soudů.
Pro důvody takto rozvedené byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne především z konstantní judikatury Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by - pro odmítavé rozhodnutí - bylo třeba zvlášť rozhodovat o stěžovatelčiných návrzích vznesených ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 a §39 zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 30. března 2000