ECLI:CZ:US:2000:3.US.121.99
sp. zn. III. ÚS 121/99
Usnesení
III.ÚS 121/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti L., a.s., zastoupené JUDr. R. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.12.1998, č.j. 53 Co 591/98-64 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26.6.1998, č.j. 25 C 159/96-47, za účasti vedlejšího účastníka obchodní společnosti F. M., spol. s r.o., zastoupené JUDr. J. Z., advokátem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.12.1998, č.j. 53 Co 591/98-64, jímž byl potvrzen druhý z napadených rozsudků, a to rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26.6.1998, č.j. 25 C 159/96-47. Oba rozsudky byly vydány v řízení, v němž se stěžovatelka domáhala, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zaplatit částku 51 302,50 Kč s příslušenstvím, jako doplatek kupní ceny. Ač odvolací soud nepřipustil dovolání, stěžovatelka přesto dovolání podala, Nejvyšší soud usnesením ze dne 14.7.1999, č.j. 33 Cdo 1234/99-80, dovolání jako nepřípustné odmítl. Posléze podáním ze dne 27.10.1999 navrhla stěžovatelka, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozsudků i vykonatelnost výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo porušeno její právo na svobodné rozhodování (čl. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), právo na svobodné rozhodování (čl. 36 Listiny), jakož i okolnost, že došlo k porušení povinnosti soudu zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR), vázanost soudce zákonem (čl. 95 Ústavy ČR) a zásada ústnosti jednání (čl. 96 Ústavy ČR). K tomu konkrétně uvádí, že odvolací soud tím, že dopis žalovanému (vystupujícího v řízení před Ústavním soudem v postavení vedlejšího účastníka) ze dne 9.12.1993 posuzoval jako uplatnění pohledávky z titulu náhrady škody podle §563 obč. zákoníku a nikoli jako návrh na uzavření dohody o narovnání ve smyslu §43b a §585 obč. zákoníku, porušil princip vázanosti soudu zákonem. Tím, že odvolací soud uznal za důvodnou námitku započtení, kterou uplatnil žalovaný v odvolacím řízení, poskytl žalovanému ochranu práv, která mu podle zákona nenáleží, neboť žalovaný doposud neuplatnil vůči stěžovatelce pohledávku z titulu náhrady škody. Porušení čl. 96 Ústavy spatřuje stěžovatelka v nerespektování zásady ústnosti řízení, k němuž mělo dojít tím, že odvolací soud hodnotil důkaz dopisem jinak, aniž by tento důkaz v odvolacím řízení opakoval. Princip vázanosti soudu zákonem byl, dle názoru stěžovatelky, porušen tím, že soudy z úřední povinnosti nezohlednily naplnění znaků podnikání, čímž došlo k nesprávnému podřazení právního vztahu pod zákoník obchodní namísto pod zákoník občanský.
Ústavní soud, s ohledem na zjištění, že stěžovatelka podala současně s ústavní stížností i dovolání, řízení o ústavní stížnosti usnesením ze dne 24.3.1999, č.j. III.ÚS 121/99-6, přerušil. Po skončení dovolacího řízení pokračoval Ústavní soud v řízení (usnesení ze dne 1.9.1999, č.j. III.ÚS 121/99-14).
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na závěry uvedené v napadeném rozhodnutí, které považuje za správné. Z toho důvodu navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Obvodní soud pro Prahu 4 se ve vyjádření zaměřil na námitku stěžovatelky o porušení principu vázanosti soudu zákonem tím, že danou věc posuzoval dle příslušných ustanovení obchodního a nikoli občanského zákoníku. S tímto závěrem nesouhlasí, neboť z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že všechny znaky podnikání dle §2 odst. 1 obch. zákoníku byly u obou účastníků naplněny, daný vztah proto nebylo možno posuzovat podle ustanovení obč. zákoníku. Z tohoto důvodu navrhl, aby ústavní stížnost byla v části týkající se jeho rozsudku zamítnuta.
Vedlejší účastník, obchodní společnosti F. M., spol. s r.o. (do 18.3.1998 vystupující pod obchodním jménem M F., spol. s r.o.) se domnívá, že napadenými rozsudky nedošlo k porušení uváděných základních práv stěžovatelky ani jiných ústavních principů. Navrhl, aby ústavní stížnost, včetně návrhu na odklad vykonatelnosti, byla odmítnuta.
Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaných vyjádření účastníků a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 25 C 195/96 učinil Ústavní soud následující zjištění: Stěžovatelka podala dne 10.3.1994 u Krajského obchodního soudu v Praze žalobu proti obchodní společnosti M F., spol. s r.o. s návrhem na doplacení rozdílu mezi částkou 80 000,-Kč a cenou plnění 131 302,50 Kč sníženou o náhradu škody; k výzvě soudu byl upraven petit tak, že se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 51 302, 50 Kč a nákladů řízení. KOS v této věci vydal platební rozkaz, žalovaný proti němu podal odpor. V této fázi vyslovil KOS usnesením ze dne 1.2.1996, č.j. 46 Cm 152/94-17, věcnou nepříslušnost, když na základě údajů žalovaného uvedených v odporu zjistil, že ve sporu nejde o právní vztah vzniklý při podnikání. Po provedeném dokazování vynesl prvostupňový soud rozsudek (č.j. 25 C 159/96-47), kterým žalobu zamítl, když ji shledal nedůvodnou. Soud hodnotil smlouvu uzavřenou mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem jako smlouvu kupní ve smyslu §410 odst. 1 obch. zákoníku. Protože stěžovatelka nesplnila povinnost dodat zboží v dohodnutém termínu, dostala se do prodlení, čímž vznikl vedlejšímu účastníkovi proti ní nárok na náhradu škody. Soud proto dospěl k závěru, že obrana vedlejšího účastníka je důvodná, když na jeho straně existují z předmětného závazkového vztahu mezi účastníky proti stěžovatelce pohledávky minimálně ve výši žalované částky. Proti rozsudku soudu I. stupně podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala nesprávné právní posouzení věci soudem I. stupně, i když s ním souhlasila v určení obchodně právního charakteru právního vztahu a potřebě aplikovat obchodní zákoník. Odůvodnění odvolání bylo založena na argumentaci, že nebyl zohledněn význam následného chování stran. Navíc, stěžovatelka vznesla námitku promlčení práva vedlejšího účastníka na náhradu škody. Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu I. stupně, když se ztotožnil s jeho závěry i s právním hodnocením věci.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se zabýval, s ohledem na svoje postavení, ústavněprávní povahou posuzované věci. Z tohoto důvodu se připomíná, že Ústavní soud již opakovaně vyložil (např. nález ve věci sp. zn. III.ÚS 23/93, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, Praha 1994, str. 41 a násl.), za jakých okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, a že předpokladem takového zásahu je zjištění, že obecné soudy ve svém rozhodování postupovaly v rozporu s obsahem hlavy páté Listiny (např. usnesení ÚS ve věci sp. zn. III.ÚS 82/94, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 2, Praha 1995, str. 223 a násl.).
K namítanému dotčení na základních právech a svobodách vyplývajících z čl. 36 Listiny nutno uvést, že neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení práva na soudní ochranu. V návaznosti na dosavadní judikaturu Ústavního soudu lze konstatovat, že k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, event. by zůstal v řízení delší dobu nečinný¨). Taková situace však nenastala. Konečně, stěžovatelka pouze namítá, že došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu (čl. III. stížnosti), aniž by zásah konkretizovala. Tento závěr mutatis mutandis platí také o údajném tvrzení, že napadeným rozsudkem bylo porušeno stěžovatelčino právo na svobodné rozhodování s odkazem na čl. 1 Listiny.
Blíže stěžovatelka upřesňuje tvrzená porušení čl. 90, 95 a 96 Ústavy, Ústavní soud však žádný ze zásahů neshledal. Zjištění jednoho z pojmových znaků právního úkonu, tj. zaměření projevu vůle, stejně jako zatřídění právního úkonu k množině právních skutečností patřících k příslušnému právnímu odvětví, je plně v jurisdikci obecných soudů. Sama stěžovatelka nejprve vycházela z obchodně právní povahy uzavřené smlouvy, proti usnesení o vyslovení věcné nepříslušnosti nevyužila žádné opravné prostředky, dokonce ještě v odvolání proti prvostupňovému rozsudku vyjádřila shodný názor, že na vztah mezi ní a vedlejším účastníkem je třeba aplikovat ustanovení obch. zákoníku, že však tato aplikace nebyla důsledná. Tato námitka stěžovatelky o údajné občanskoprávní povaze vztahu (čl. VI. ústavní stížnosti) nebyla vznesena při jednání před obecnými soudy, pročež je nutno tuto část ústavní stížnosti klasifikovat jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) a §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. Ústavní soud se neztotožňuje s námitkami proti klasifikaci úkonu vedlejšího účastníka (provedené odvolacím soudem) co by uplatnění pohledávky z titulu náhrady škody a nikoli jako návrh na uzavření dohody o narovnání (čl. IV. ústavní stížnosti). Tvrzení o tom, že odvolací soud porušil při provádění této klasifikace zásadu ústnosti a přímosti řízení, podpořené odkazem na komentář k obč. soudnímu řádu a dřívější judikaturu tím, že nebyl důkaz dopisem opakován v odvolacím řízení (čl. V. ústavní stížnosti), je nekorektní. Stěžovatelka nerozlišuje druhy důkazních prostředků a odvozené odlišnosti při provádění dokazování jejich prostřednictvím. Jinak je třeba postupovat pro případ odlišného hodnocení důkazů vyplývajících z výpovědí účastníků a svědků (srov. R 64/66 a R 92/68), jinak u listinných důkazů, které může odvolací soud jinak hodnotit a dojít i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž by musel dokazování opakovat (srov. celý obsah doktrinálního výkladu, jehož se stěžovatelka dovolává).
Z uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh na zrušení napadených rozsudků, včetně návrhu na odložení vykonatelnosti, jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2000
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu Ústavního soudu