ECLI:CZ:US:2000:3.US.141.98
sp. zn. III. ÚS 141/98
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti MUDr. V.J., zastoupené advokátkou JUDr. M.P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 21 Co 547/93-184, ze dne 17. 12. 1997, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka osobně dne 27. 3. 1998 podala Ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"). Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 21 Co 547/93-184, ze dne 17. 12. 1997, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně, čj. 16 C 254/92-56, ze dne 11. 8. 1993, kterým byl zamítnut návrh navrhovatelky na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla, podle názoru navrhovatelky, porušena její základní práva zakotvená v čl. 26 odst. 3 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 16 C 254/92, Městského soudu v Brně. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka podala u Městského soudu v Brně žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru. Navrhovatelka byla na základě pracovní smlouvy uzavřené se zaměstnavatelem přijata do pracovního poměru jako obvodní závodní lékařka. Pracovní smlouva byla uzavřena na základě dokladů o kvalifikaci navrhovatelky, které předložila, bez jakýchkoliv podmínek. Následně jí zaměstnavatel sdělil, že pro uvedenou funkci nesplňuje předpoklady a zařadil ji na místo lékařky zařazené do specializované průpravy v oboru všeobecného lékařství. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka odmítla do této průpravy nastoupit, dostala od zaměstnavatele výpověď z pracovního poměru z důvodu nesplňování předpokladů pro výkon funkce stanovených právními předpisy podle §46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce a z důvodu porušení pracovní kázně podle §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce. Protože podle názoru navrhovatelky nebyly výpovědní důvody dány, podala výše uvedenou žalobu. Navrhovatelka tvrdila, že na základě diplomu vydaného UU ze dne 30. 6. 1978 a nostrifikovaného MU dne 27. 5. 1991 a na základě osvědčení č. 1288 vydaného ministerstvem zdravotnictví USSR, UU a zakarpatským oblastním odborem zdravotnictví o vykonání přípravy v oboru interna a přiznání kvalifikace lékařka - internistka má dostatečné předpoklady pro výkon funkce, který byl sjednán v pracovní smlouvě.
Městský soud v Brně po provedeném řízení rozhodl částečným rozsudkem pouze ve věci určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a rozhodnutí ve věci náhrady mzdy ponechal k dalšímu řízení. Ve věci určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru pak rozsudkem, čj. 16 C 254/92-56, ze dne 11. 8. 1993, rozhodl tak, že návrh na určení neplatnosti výpovědi zamítl. V odůvodnění pak uvedl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že předpokladem, stanoveným právními předpisy pro výkon funkce obvodní závodní lékařky je jednak vysokoškolské vzdělání v oboru medicíny a dále atestace I. stupně v rámci dalšího vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví. Vzhledem k tomu, že jak vysokoškolské vzdělání, tak další přípravu absolvovala navrhovatelka v zahraničí, je nezbytnou podmínkou pro zohlednění získaného vzdělání tzv. nostrifikace příslušných dokladů. Zatímco vysokoškolský diplom byl nostrifikován MU a naplnil tak literu zákona, osvědčení o další přípravě, vydané rovněž v zahraničí, nebylo v souladu s našimi předpisy nostrifikováno. Městský soud v Brně proto dovodil, že důvod výpovědi podle §46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce byl dán. Naproti tomu však Městský soud v Brně rozhodl, že skutkově nebyl naplněn výpovědní důvod porušení pracovní kázně podle §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce, protože odmítnutí nastoupit specializační přípravu nebylo porušením povinnosti z pracovního poměru uzavřeného na druh práce obvodní závodní lékařka. Vzhledem k tomu, že podle §44 odst. 2 zákoníku práce může zaměstnavatel dát výpověď jen z důvodů uvedených v tomto zákoně a důvod musí být ve výpovědi skutkově vymezen tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, je v předmětné věci dostačující reálná existence jednoho výpovědního důvodu. Proto Městský soud v Brně žalobu zamítl, když dále ještě konstatoval na základě provedených důkazů, že ostatní náležitosti výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnavatelem byly splněny.
K odvolání navrhovatelky rozhodoval ve věci Krajský soud v Brně, který rozsudkem, čj. 21 Co 547/93-184, ze dne 17. 12. 1997, potvrdil rozsudek soudu I. stupně. V odůvodnění pak uvedl, že v době vzniku pracovního poměru podle tehdy platné právní úpravy potřebovala jako cizinka (státní občanství České republiky získala až v září 1993) k výkonu lékařského i jiného zdravotnického povolání povolení Ministerstva zdravotnictví podle §53 odst. 3 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. Z důkazů provedených před soudem I. stupně, tak i opakovaně před odvolacím soudem, vyplynulo, že takové povolení navrhovatelce uděleno nebylo, protože v předmětném období o ně nepožádala. Toto povolení nemůže být nahrazeno nostrifikací vysokoškolského diplomu, která je pouze jednou z podmínek pro udělení takového povolení. Již z tohoto důvodu, jak konstatoval odvolací soud, byl výpovědní důvod naplněn. Dále krajský soud uvedl, že soud I. stupně správně dovodil, že navrhovatelka nesplňovala předpoklady pro výkon funkce i z toho pohledu, že neměla atestaci I. stupně stanovenou našimi právními předpisy pro výkon funkce obvodní závodní lékařky. Specializace získaná v zahraničí, které se navrhovatelka dovolávala, však ve smyslu §28 písm. e) vyhl. č. 77/1981 Sb., mohla být uznána pouze ministerstvem zdravotnictví, nostrifikace vysokoškolského diplomu Masarykovou univerzitou s touto otázkou nesouvisí. Z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že specializace získaná v zahraničí nebyla našimi příslušnými orgány uznána. Dále odvolací soud konstatoval, že soud I. stupně rovněž správně posoudil plnění nabídkové povinnosti podle §46 odst. 2 zákoníku práce a v odůvodnění také uvedl, že nerozhodoval o návrhu navrhovatelky na přistoupení její matky do řízení na její straně, protože institut přistoupení účastníka do řízení je pro odvolací řízení vyloučen (§216 odst. 1 občanského soudního řádu).
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podala navrhovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu ČR a současně i návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti.
O dovolání rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením, čj. 21 Cdo 248/99-234, ze dne 3. 8. 1999 tak, že je odmítl. V odůvodnění uvedl, že dovolání bylo podáno proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti se navrhovatelka domáhala zrušení výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, protože podle jejího názoru byla tímto rozsudkem porušena její práva, a to právo na práci podle čl. 26 odst. 3 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Uvedená porušení navrhovatelka spatřovala v tom, že Městský soud v Brně neprovedl náležité přípravné řízení, neakceptoval žádné důkazní materiály, které navrhovatelka předložila, nezajistil účast statutárního zástupce zaměstnavatele u jednání. Další pochybení spatřovala navrhovatelka v postupu Krajského soudu v Brně, kdy předsedkyně senátu se jen pasivně účastnila jednání a ponechala mu volný průběh. Napadenému rozsudku vytýká také nesprávné právní posouzení věci a nedostatečnou ochranu proti, podle jejího názoru, nezákonnému postupu zaměstnavatele, kterým byla zbavena svých práv a ponechána bez prostředků k obživě. Hlavní námitky navrhovatelky (proti závěrům soudů I. a II. stupně) se týkají otázky, zda kvalifikace získaná v zahraničí naplňuje předpoklady pro výkon funkce sjednané v pracovní smlouvě. Podle jejího názoru doklady o získané kvalifikaci (vysokoškolský diplom a osvědčení Ministerstva zdravotnictví USSR , UU a OZR) jsou dostačujícím dokladem pro výkon sjednané funkce. Dále nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu o tom, že nesplňovala předpoklad pro výkon funkce, spočívající právě k získání povolení k výkonu lékařského povolání. Podle jejího názoru tento důvod vůbec nemůže být aplikován. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud zrušil výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně.
Navrhovatelka dále žádala, aby Ústavní soud přikázal Městskému soudu projednat její další věci, které jsou vedeny u tohoto soudu pod jinými spisovými značkami. Navrhovatelka současně žádala, aby bylo umožněno jejím rodičům se k předmětné věci vyjádřit.
K posouzení návrhu si Ústavní soud dále vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení. Ve vyjádření Krajský soud v Brně uvedl, že nepovažuje návrh za důvodný. Podle jeho názoru nebylo v proběhlém řízení porušeno právo navrhovatelky na spravedlivý proces, protože v průběhu celého řízení (před soudem I. stupně i před odvolacím soudem) byla navrhovatelka řádně k jednání předvolávána, bylo jí umožněno uvádět svá tvrzení a předkládat důkazy, k předloženým důkazům se vyjadřovat. Nebyla vyloučena ani z práva na shrnutí svých návrhů, vyjádření k dokazování a právní stránce věci. Pokud se jedná o námitku, že předsedkyně senátu do jednání nezasahovala, Krajský soud uvedl, že při jednání odvolacího soudu na základě pověření předsedkyně senátu podal zprávu pověřený člen senátu, rozsudek však byl v každém případě vyhlášen předsedkyní senátu. Ve vztahu k namítanému porušení práva na práci, odvolací soud uvedl, že meritorně byla předmětem řízení otázka neplatnosti rozvázání pracovního poměru z důvodu uvedeného v §46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce. Zde k námitce navrhovatelky, že odvolací soud konstruoval nový výpovědní důvod, tento soud uvedl, že se zabýval pouze posouzením zda výpovědní projev vůle zaměstnavatele odpovídal náležitostem stanoveným zákoníkem práce pro výpověď z pracovního poměru. Zaměstnavatel spatřoval nesplňování předpokladů pro výkon funkce v nedostatku atestace I. stupně v oboru všeobecného lékařství. Odvolací soud vycházel z úvahy, že uvedený předpoklad k výkonu povolání obvodní závodní lékařky v sobě zahrnuje i základní - právními předpisy stanovené - předpoklady k výkonu povolání lékaře, bez jejichž naplnění nelze o splnění předpokladu specializace uvažovat. V případě, že zdravotnické vzdělání žalobkyně získala v zahraničí a v době vzniku pracovního poměru ani v době výpovědi nebyla občankou bývalé ČSFR, potřebovala k výkonu lékařského, ale i jiného zdravotnického povolání povolení Ministerstva zdravotnictví ČR. Nebylo-li takové povolení žalobkyni vydáno, nemohla splňovat ani předpoklad, pro jehož absenci zaměstnavatel přistoupil k výpovědi. Tímto způsobem tedy odvolací soud nerozšiřoval posuzovanou výpověď o další výpovědní důvod, nýbrž se pouze zabýval naplněním uplatněného důvodu výpovědi. To však také hodnotil i v užším smyslu, tedy z pohledu získání požadované specializace. V jejím případě nebyla splněna podmínka stanovená v §28 písm. e) vyhl. č. 77/1981 Sb. - uznání v zahraničí získané specializace Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto zasahovat do rozhodovací praxe obecných soudů. Do rozhodování obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušena jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se domáhala ochrany svých základních práv, zaručených Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Především je třeba uvést, že navrhovatelka svým podáním napadala výslovně rozsudek Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího, jehož zrušení požadovala. Po rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci dovolání navrhovatelky nebyl návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti rozšířen i na toto rozhodnutí, a proto se Ústavní soud v dalším řízení rozhodnutím Nejvyššího soudu nezabýval.
Pokud jde o návrh navrhovatelky, aby Ústavní soud svým rozhodnutím přikázal Městskému soudu v Brně řádně jednat v dalších věcech, vedených u tohoto soudu pod jinými spisovými značkami, Ústavní soud se tímto návrhem nemohl v rámci předmětného řízení zabývat, protože se jedná o jiné právní věci, než spor o neplatnost výpovědi, který je předmětem přezkoumávaného řízení.
Stejně tak nemohl Ústavní soud připustit vyjádření rodičů navrhovatelky, protože nebyli účastníky řízení před obecnými soudy a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, přesně a jednoznačně účastníky řízení o ústavní stížnosti vymezuje.
Jádrem návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti je otázka posouzení neplatnosti výpovědi, kterou navrhovatelka dostala od svého zaměstnavatele. Hlavním rozporem, který navrhovatelka namítá, je hodnocení skutkového stavu a z něj vyvozených právních závěrů. Navrhovatelka namítala především porušení svého práva na spravedlivý proces, spočívají v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a nesprávném právním posouzení věci. Ústavní soud již mnohokrát rozhodl, že mu nepřísluší zasahovat do procesu dokazování a hodnocení důkazů, pokud obecné soudy při této činnosti postupují v souladu s ustanoveními §132 občanského soudního řádu, tedy provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přitom přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Ze spisového materiálu, který Ústavní soud přezkoumal, vyplynulo, že obecné soudy postupovaly v souladu s výše uvedenými zásadami volného hodnocení důkazů, v odůvodnění svých rozhodnutí pak také uvedly, které důkazy a v jakém rozsahu vzaly v úvahu a proč event. důkaz neprovedly. V tomto směru Ústavní soud neshledal žádné pochybení obecných soudů, stejně tak nemá výhrad ani vůči právním závěrům, ke kterým soudy dospěly. Pokud jde o námitku "protiprávního postupu" předsedkyně senátu, konstatoval Ústavní soud, že její postup je v souladu se zákonem (§215 občanského soudního řádu), protože zprávu o dosavadním průběhu řízení podává na začátku jednání před odvolacím soudem předseda senátu nebo pověřený člen senátu. Ústavnímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně nebylo porušeno právo navrhovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
Pokud se jedná o namítané porušení práva na práci podle čl. 26 odst. 3 Listiny, Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že Listinou, ale i mezinárodními dokumenty zakotvené právo na práci jako sociální právo neznamená absolutní záruku trvalosti získaného pracovního zapojení. Obsahem práva na práci se rozumí jednak právo ucházet se svobodně o zaměstnání, stabilitu získaného zaměstnání a hmotné zabezpečení v případě, že fyzická osoba, ač práci hledá, není schopna práci získat. V předmětné věci se z obsahu uvedeného sociálního práva vztahuje pouze právo na stabilitu pracovního zapojení. Stabilitu pracovního zapojení však nelze chápat absolutně tak, že jednou získané pracovní zapojení (pracovní poměr) nemůže být ukončen. Stabilita pracovního zapojení je ve všech právních řádech upravována, aplikována a vysvětlována tak, že pracovní zapojení je stabilní jen potud, že nemůže být ukončeno jinak, než způsoby, které jsou v právním řádu upraveny a připuštěny. Z tohoto pohledu sama skutečnost, že navrhovatelce byla dána výpověď z pracovního poměru, nemůže být považována za porušení uvedeného sociálního práva, protože tento způsob ukončení pracovního zapojení je výslovně v právní úpravě zakotven. I Listina s takovou eventualitou počítá, protože v čl. 41 odst. 1 stanoví, že práva uvedeného v čl. 26 se lze domáhat pouze v mezích zákona, který toto ustanovení provádí. Ústavní soud proto vzhledem k výše uvedenému konstatoval, že rozhodnutím soudu nemohlo být porušeno právo navrhovatelky na práci, protože tímto rozhodnutím soud nezasáhl do jejího práva, ale pouze posuzoval, zda zaměstnavatel postupoval v hranicích stanovených zákonem, když dával navrhovatelce výpověď z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce. Námitky navrhovatelky, uvedené v ústavní stížnosti a vztahující se k otázce, zda výpovědní důvod byl či nebyl dán, posuzovaly obecné soudy v rámci celého řízení a své právní závěry jednoznačně odůvodnily.
Meritorně je hlavním předmětem sporu otázka kvalifikace navrhovatelky, získaná v zahraničí. Navrhovatelka se odvolání na Evropskou úmluvu o uznávání dokladů o vysokoškolském vzdělání s tím, že na základě této úmluvy jí MU nostrifikovala získané vzdělání v bývalé USSR (tedy vysokoškolský diplom i osvědčení o specializaci). Obecné soudy se touto otázkou zevrubně zabývaly a Ústavnímu soudu nezbývá než přisvědčit jejich závěrům v tom, že vysokoškolský diplom a osvědčení o specializaci nejsou jedno a totéž. Zatímco vysokoškolský diplom je dokladem o vysokoškolském vzdělání v určitém oboru, vydaným vysokou školou, a podléhajícím nostrifikaci podle uvedené úmluvy, je osvědčení o specializaci dokladem, vydaným státním orgánem mimo vysokou školu a není dokladem o vysokoškolském vzdělání a nepodléhá režimu této úmluvy. Navrhovatelka sama uvedla, že nostrifikaci provedla MU. Tato instituce je vysokou školou, která je oprávněna nostrifikovat pouze a jen vysokoškolský diplom, není oprávněna nostrifikovat osvědčení o specializaci, protože do její činnosti není zahrnuta (ani do činnosti jiných univerzit, v jejichž svazku jsou lékařské fakulty) příprava na atestaci a atestační zkoušky ve smyslu příslušných zdravotnických předpisů. Nemohla tedy MU svým rozhodnutím (a ani tak neučinila) nostrifikovat vedle vysokoškolského diplomu i osvědčení o specializaci. Poskytování specializační přípravy je příslušnou právní úpravou svěřeno Ministerstvu zdravotnictví ČR, event. Institutu pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, které však, jak vyplynulo z provedených důkazů, o nostrifikaci nebyly navrhovatelkou požádány.
Na základě výše uvedeného dospěl proto Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem nebylo porušeno právo navrhovatelky na práci podle čl. 26 odst. 3 Listiny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2000
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu